16.9.2023

Měla jsem být v osm ráno na náměstí v Brušperku. Večer před cestou jsem studovala mapu kudy tudy… Tak jako když někam jedu poprvé. Co kdyby cestou vypadla navigace.
„Nataša“ mi vybrala jinou trasu, než doporučoval strejda Google. Už je průjezdná dálnice. Skoro dálnice. Celkem hodně dlouhé úseky je to kličkovaná mezi kužely a obousměrná jízda jedním pruhem. Ale vyhýbá se všem městům i městečkům a je to vlastně celkem pohodlné.
Za denního světla paráda. Cestou zpět v noci to byl fest adrenalin, kdybych to byl bejval věděl, tak bych tam nechodil jela jinudy.
Jela jsem ráno do Brušperku. Je to od nás na východ, sluníčko na horizontu se činilo, svítilo přímo do očí, sem tam cár mlhy u země sliboval krásný den. Provoz hustý v obou směrech. Auto přede mnou zabrzdilo a zastavilo. Koukám, že stojí i protipruh. Vyděsila jsem se, že nehoda a asi zlá, když to stojí všechno. V mém směru jsem byla třetí stojící auto. Snažila jsem se zahlédnout, co se to vepředu děje.
Dělo se z boku. Dálnici zastavila kočka. Šla jak dáma na korzu, neuchvátaně, ladně, lehce kroutila zadečkem. V mordě zadávenou myš. Přecházela přímo učebnicově nejkratším směrem. Proklouzla pod svodidly a kolony se daly opět do pohybu.