26.7.2017

Drahotušská pouť byla třešničkou na dortu hektického netkacího týdne.  Pondělí – nějaké to dopolední domácí žvýkání (čti pokus o úklid) a  urychlený přesun do Brna, protože odkup celoživotních zásob přízí (týjo, fakt jsem nečekala, že budu někdy v životě ještě řešit co s pytlem chemlonu), kontrola pohybu prodejů v Place Store (Brňáci, výstava je prodejní a protože jste lakomí, jestli se nepochlapíte, tak v srpnu končím a chytejte si mne po republice ve stánku 😦 ) , loudavý pivo na Pátém nástupišti (sorry jako, ale od Čáry až k nádraží žádná normální občerstvovna (kaváren dost, ale měla jsem žízeň a CHUŤ na jeden škopek a nebyla jsem ochotná dát pade za čtyři deci) a lektoření pletení kousek vedle Kapucínů. Úprk do Stepi ke zvěři.

Úterý ráno stěhování kamarádky, opět Brno. To by bylo skoro na samostatnou storku, organizátor a voják ve mně brečel zoufalstvím. Ale přestěhováno jest a to je důležité. Po návratu krátký spánek, který zapříčinil následující úlet a výkon vpravdě stachanovský.

Středa – plán vyl vyrazit po deváté směr Strmilov, tam nechat prázdný osnovní válec, jet do Bechyně, tam přespat, ve čtvrtek vyzvednout navinutou osnovu, pokračovat směr Step tak, abych stačila vyzvednout Staříka u večerního spoje z práce a bezpečně se dostat domů. V pátek jsem chtěla zavést osnovu a hurá do snižování skladu materiálu a zvyšování skladových zásob výrobků. Víkend ta pouť. S ohledem na počasí a panující vysoké teploty to byl dobrý plán. Nebýt toho krátkého odpoledního zdřímnutí z uondání hicem.

Středa začala před úterní půlnocí. Usoudila jsem, že než se převalovat do půl páté, než konečně usnu a v sedm vstávat, protože narvat futro kozám na den a tři čtvrtě a vyvenčit jezevčíka a mít špatný svědomí, že ho nechávám přes noc doma, byť s výběhem na dvůr, že se na to můžu vykašlat a s gustem provést šílenost a užít si společenskou událost. Tak jsem s čelovkou udělala, co jsem měla dělat ráno, sedla i s jezevčíkem do Traktoru Třetího a Vyrazila na Spanilou jízdu naruby. Tohle je na samostatný příspěvek.

Páteční ráno bylo takové jak po flámu. Oteklé tělo z nedostatku přijaté vody, malý vočíčka ze spánkového deficitu, hladovej mozek řvoucí po jednoduchém cukru ze šichty za volantem, nenálada z horka už za svítání. Kozy nadšené z vypuštění na pastvinu, jezevčice užívající si, že svět kolem se nehejbe. Vorvaná jak borůvčí jsem byla. Vykašlat na všechno jsem se měla a být už od prvního zadrnčení budíku v nouzovém módu. Jenže ta Neusmrtitelná a Zodpovědná a Furt pracující ve mně si nedaly pokoj. Zavedla jsem osnovu. Začal jsem tkát. Osnova byla nenašponovatelná. Stále se povolovala. Válec jsem už měla bržděný na maximum. „Ráno moudřejší večera!“ zaječela z kouta teta Kateřina. Nehádala jsem se s ní. Ranní sobotní předodjezdové kafe jsem pila u stavu. A bušila se do hlavy. „Práce kvapná hovno platná“ posmívala se Kateřina z koše ořezů. Se mi podařilo nasadit válec obráceně. Takto odvíjený je nebrzditelný.

Přátelé, je to skvělý pocit, když věci opět fungují, jak mají. Ještě jeden takovýto týden a začnu psát oslavnou ódu na sterotyp.

Reklamy
Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | Napsat komentář

Koťuho

Anenská pouť se Studiem bez kliky byla v letošním roce zážitky a prožitky a vjemy i sekvencemi pro ouvej kousky hluboko v mozku skryté skoro až přeplněná. Upřímně se už dnes těším na další rok a oba (Helfštýn a Drahotuše) Belle Épogue jarmarky s ohlédnutími do časů renezančních.

Drahotušský jarmark byl opět stranou kolotočů a houpaček a langošů a vše-za-dvacet pěkně stíněný kostelem a parkem. Stánky na prahu parku, v parku obrovský párty stan pro divadelní představení, místní bigbít i cimbálovku. C+K polní pražírna vypouštěla omamnou vůni a lákala na kafe z džezvy i mocca pressu. Pasák koz, který první zkusil plody kávovníku strčil svým rozjařeným tancem do kapsy celý pluk asasínů, jeho stádečko  přežrané červenými bobulemi se chovalo naprosto standardně. Ale v podání paní kavárnice to bylo napínavý a dobrodružný. Nelze popisovat, nutno slyšet, vidět i cítit.

Zvažovala jsem, zda v sobotu balit zboží do auta, nebo jej jen přikrýt plachtou. Nakonec jsem přemohla lenost a vše naskládala do auta. Dobře jsem udělala. Pár metrů za cedulí označující konec obce se spustil slejvák. Před Hranicemi se přidalo i krupobití. Bylo to hustý a hnusný. Opatrně se jet dalo, proti bouřce, která mne chytla mezi Třeboní a Stráží nad Nežárkou ve středu do byl jen čajíček. Ale výživný. Přívalový. Hm, za Lipníkem už jen mžilo a ve Stepi pokračovaly žně v plném proudu zalité sluncem a upocené dusnem.

Nedělní ráno bylo umyté a dusné. Porovnávali jsme si zdroje synoptických informací a tipovali, jestli počasí vydrží až do konce akce, nebo ne. Nevydrželo. Ale obloha poslala včasné varování a tak každý stihl to nejchoulostivější zboží dát do auta a ten zbytek zaplachtovat. Netušili jsme, že nás po poledni čekají chvíle vskutku dobrodružné.

Větřík napřed vzdouval střechu párty stanu. Pak zesílil a začal stanovou konstrukci nadzvedávat. Pak jsme všichni, co měli ruce volný, viseli na konstrukci a zírali, jak se vznášíme a letíme pod korunami listnáčů směrem k faře jak podivní povětroni. Uf. Poctivá hanácká strava dělá silná těla. Hodilo to s námi jen o pár metrů. Udrželi jsme se. Stan jsme  z parku nepustili. Pak svatej Petr vypnul fukar a hodil z nebe hadici. Tak jsme drbali pod střechou stanu o všem a o ničem a zvedali ruce vzhůru, abychom nadzvednutím plachty vylili hektolitry dešťovky z náhle se vytvořených střešních bazénů. Do půl hodiny bylo po všem. Odpoledne bylo umyté a svěží a program pokračoval přesně dle hodového timemanageru.

„Koťuho“ je slůvko maďarské. Tuze se mi líbí. Znamená něco jako prskat a brblat. Tvrdí obsluha C+K polní pražírny a vládkyně nad džezvami Pavlína. Věřím jí.

 

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, někdy strašně kecám | Napsat komentář

Smrt v přímém přenosu

Kdyby zmínky o tomto videu na You Tube neproběhly rychlostí blesku s důrazností uragánu sociálními sítěmi a kdyby se o něm nezmínily snad všechny deníky a kdyby mi o něm, s očima navrch hlavy, nevykládal náš hrobník, který si dodnes myslí, že Internet je hodně sprostý slovo a sociální síť si plete se sociálkou (add. MPSV), tak by mne tato nahrávka minula. You Tube používám jako obsáhlou knihovnu – poslech při rutinní práci. Video blogy nesleduji.

Jenže když se o něčem mluví v celé emoční škále, tak prostě zvědavost vítězí.

Shlédla a vyposlechla jsem celý záznam. Není mi z toho ani trošku dobře. Na videu ani na zvukovém záznamu není nic, co by nemohlo vidět či slyšet třeba i batole.

Žádná krev, žádná polámaná těla, žádný bolavý řev, dramatické sténání a tak podobně.

Děs čiší z toho, že vše se děje v reálném čase. Bez vědomí zúčastněných, že jsou součástí přímého přenosu. Detailní audio dokument o tom, co se děje po havárii. Dokonalé video ukazující, že mezi bytím a nebytím je hranice tenčí vlasu.

Tohle video, při vší úctě k pozůstalým rodičům a příbuzným, by mělo být zařazeno do výuky všech autoškol. Syrovější a pravdivější BESIP nemá šanci natočit.

Rubriky: jak to vidím | 3 komentáře

Baroko na oko poprvé – pro vR :-)

Pane z Ramštajnů, proč plýtvat slovy:

HOWGH.

Rubriky: Až já budu velká ...., někdy strašně kecám | Napsat komentář

A co nechráněné dílny?

Bafla jsem do podpaží roli utkaného, svalila se s tím do křesla v pracovně, pustila si z YouTube  nekonečný seriál a jala si gumovat mozek fádními monology a hereckými nevýkony. Nohy na šamlíku, jezevčice za krkem. Pohodička k nenáviděnému dokončení díla. Jen Žán se sklenkou suchého šampaňského a miskou jahod chyběl.  Týjo, kdyby tak ještě zvládal masáž na uvolnění trapéz a vzpřimovačů krku… áááááách … Bych to asi odložila zase ke stánku, tentokrát do Olomouce, jenže v roli byla i zakázka a taky na FLER jsem už dlouho nic neplácla a v Olomouci chci doplnit chybějící visačky, abych jela na Kuks předpisově vybavena.

Rozdrnčel se telefon. Číslo které už vlastně nepoužívám, tak jsem ho flákla na ŽL, s tím, že šak si pozvoň, gdyš se spletu, tak to zvednu. Je čas pojízdné drogerie. Jasně, že si už tři roky umiňuji, že si číslo operátorky uložím.

Spletla jsem se a zvedla to.

Ano, byl to akrobatický výkon. Vymotat se z už načaté role, uhlídat brejle před padající jezevčicí a nohu před letícími nůžkami. Plivník se připočůral smíchy a storku bude dávat na táčkách skřítkům Domácníčkům k dobrému ještě dlouho.

Na druhém konci bezdrátu byla managorka Chráněné dílny a vnucovala koupi šmuků poskládaných ze Swarovski komponentů. Že aby klientky nebyly závislé jen na invalidních důchodech a sociálních dávkách.

Jsem slušné děvče. Nechal jsem jí domluvit a nenechala emoce cloumat svým majestátem. Suše jsem jí po dokončení navrčeného monologu sdělila, že se dovolala do nechráněné tkalcovské dílny, která nečerpá žádnou dotaci od státu, ale naopak odvádí do státní kasy asi tak osmdesát procent svého obratu, aby klientky Chráněné dílny  měly své dávky i důchody jisté. Mimochodem, ceny šmuků korelovaly s nákupní cenou komponentů. Drahé neinvalidní  OSVČ navlíkačky korálků, soucítím s vámi. 

Eééééééééééé? zareagovala managorka a praštila s telefonem.

Váhala jsem s pořízením baneru.  Soucítím s lidmi, kterým Pámbu ubral na těle či duchu. Pohrdám ale lidmi, kteří je zneužívají.  Chráněné dílny vnímám jako nekalou (stejně jako cokoli jiného dotovaného) konkurenci. Nakonec i proto (dotace) jsem odpískala sen o sýrárně a babiččiném dvorečku.

Vyrobeno s láskou a fortelem znevýhodněnými na trhu práce v nechráněné dílně  bude v dohledné době vlát nad mým stánkem.

Focení hotového jsem si užila. Jezevčice taky. Kozy rovněž.

Rubriky: jak to vidím | 4 komentáře

… a pamatuj si děvčico….

Přisedla jsem ke Spřátelenému dědečkovi. Zeptal se mne, kde jsem se přes noc zdržela. Že neviděl při svém ranním zdravotním kolečku Traktor.  Řekla jsem mu, že na módní přehlídce. Pokýval hlavou. Rozradostněn, že se zajímám i o onačejší věci, než je WD40 a studium mikrobiologie kuřinců. A že po přehlídce byl raut a že gin od Žufánka jsem pila po šufáncích a tonikem křtila jen opatrně.

Líčila jsem mu, že jsem domů vyrážela chvíli před pátou, protože ranní krmení a futro a tak vůbec každodenně všedně.

A že jsem jela po Starý. A že to ráno bylo tuze krásný. Zvedal se opar a třpytila se rosa a tak jsem se kochala tisíci odstíny zelené. A jaká to byla nádhera, jak na krajích polí a v příkopech  kvetla vysemeněná řepka a vlčí máky a bršlice a jak se bezy prohýbaly pod tíhou květů……

„Pamatuj, děvčico, že červená a žlutá je poblutá“, skočil mi do řeči Ten, co všechno bral. „Gdyž mi vrátili pole, byl jsem na školení. Mák nemá v řepce co dělat. To mosíš stříkat…“

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy | Komentáře: 1

Veveří

Ještě v pátek ráno jsem věděla, že Veveří je ulice někde blíže středu Brna a že Veveří je hrad nad přehradou Prýglem. Na ulici Veveří se mi v akademických časech podařilo zabloudit, nejspíš při hledání nějaké občerstvovny, na hrad Veveří jsem při svých brněnských toulkách nedorazila nikdy. V pátek večer jsem už byla chytřejší. Veveří je Státní hrad a je v městské části Brno Bystrc.

V sobotu o páté ranní jsem do Traktoru, toho jména Třetího, vmáčkla ještě chladící tašku a termosku s vřelou vodou. Chladící tašku, protože jedu přece dělat cvičenou vopici na žrací akci, tak třeba laskominka z výletu (nebo flák svíčkové či vysokého roštěnce z vyzrálého kusu) pro Staříka by se mohla přihodit a aby neutrpěla cestou újmu vyšší teplotou… Termoska s horkou vodou, protože ráno je zima a stejně se probouzím až po třetím kafi a doma jsem stihla jen dvě a v poledním žáru horký čaj osvěží tutově.

Traktor, toho jména Třetí, je v porovnání se svými předchůdci obřík. A taky v kopcích  ufuněný lenoch.  Trošku rozežranec benzínový. Ale od prvního dotknutí se volantu v něm nemám pocit obav. Není to láska na první nastartování, jak tomu bylo u Traktoru Prvního. Je to sňatek z rozumu. Ty prý bývají nejstabilnější. Uvidíme.

Natašu z navigace jsem si nechala kecat do řízení už od samého počátku. Jasně, že do Brün trefím i poslepu, ale měla jsem aktualizovanou aplikaci, tak pro kontrolu a odhad spolehlivosti.  Když jsem minula i sjezd v Ostrovačicích, byla jsem už zjihlá. Sakra, Bystrc!!! Cestou na Veverskou Bitýšku  jsem si říkala, že mám přece dostatečnou časovou rezervu a tak se holt asi vrátím a budu si sypat popel na hlavu za příjezd na poslední chvíli, že se přes to Brno nějak promotám. A pak jsem najednou jela dolů z kopce a pode mnou byl HRAD.

Veveří je obrovský strážní hrad. Krásný hrad. Starý hrad. Trojhrad. Utajený před návštěvníky snad lépe, než Horníčkovo Dobře utajené housle před zbytkem rodiny.

Protože maso a masové dobroty byla až na druhém konci hradu, Stařík vyšel na prázdno. Protože byla celý den svinská zima a vítr k tomu, vřelé vody bylo málo. Protože záchod byl jeden jediný a relativně hodně vzdálený, tak to bylo asi i dobře. Se jedna nenaběhala. A neutrpěla ztrátu důstojnosti. Mohla se zaposlouchat do libé melodie vyluzované potulným muzikantem na loutnu i dudy. Lidi, ten mužskej byl fakt dobrej, včetně latinskočeskýho zpěvu, tak jak středověcí nezbední žáci…

Pořadateli se kouzlem nechtěného podařilo, že vedle sebe postavil letité známé a tak bylo veselo a drbavo. Tak jak na všech žracích festivalech tvořila řemesla křoví a výrobky se míjely se zákazníkem.  Počítala jsem s tím. Upřesnění. Počítala jsem s ohrnutými nosy všudebilních dam, které tohle měly po bábě a už to dávno vyházely i ze skanzenů. Tak ta se nevyskytla ani jedna. Počítala jsem s akčními tatínky děti-pojďte.se-podívat-paní-šije tlačící nebohá robata k tkalcovskému stavu, hlavičky dejte blíž, ať pěkně vidíte, jak se to dělá, hezky očka přesně do dráhy pohybu tkací jehlou. Tak taky ani jeden. Vyskytlo se pár výzkumníků bádajících nad konstrukcí stavu. Několik zvídavců zkoumajících právě tkanou (diamantovou) vazbu. Pár zájemců o zakázku na míru.  Byl zázrak, že se ke mně protlačili. Směrem k příchodu stál vedle mne marmeládový hokynář, který prostě uměl prodávat, a pusu nezavřel a ještě teď mám vymluvenou díru v hlavě a je mi zle při pohledu na sklenici medu a dělají se mi pupínky při zmínce o malinách. Plus mi jeho ochutnávači lezli do pracovního prostoru. Škodolibě a zvrhle jsem občas nějaký ten rozkyslý zadek nabrala zaoblením tkalcovské jehly.

Subjektivní sumace:

Co se tržby týká – nejni denně posvícení.

Společenská událost – jo, povedlo se, tolik zhmotněných virtuálních známých i spokojených loňských zákazníků na jednom místě, to je snad zázrak.

Pořadatelská práce –  na jedničku. Akce Ochutnej Česko logicky byla hlavně o jídle. Pořadatel promíchal zdařile řemesla mezi potravinové stánky a ty, kde hrozily mastný zákaznický pazoury a pivní bryndalce kelímkové umístil hooooodně daleko od textilní výroby. Za mne klobouk dolů, hlavy sklon a ometení cesty krempou.

Návštěvnost –  s ohledem na význam místa, propagaci, samotnou akci ,  opravdu vhodné turistické počasí – nic moc. To se stává.

Tip na výlet – ano, bylo by dobré si vyšetřit čas a výlet si, bez stánku, zopakovat. Prohlídka expozice by nebyla špatná a hrad je ze všech stran fotogenický.

Nezařazené poznámky – příští akce tam  klidně, jen poprosit pořadatele, zda by nemohl určit místo poněkud dál od Hokynáře. Bo duševní zdraví. Diamantová vazba je pro ukázky v plenéru nevhodná.

Rubriky: Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím, šmodrchání | Napsat komentář