7,9,2017 … a tak si tu žijem ….

Pod podlahu pod stavem se nastěhovala minimálně jedna myš. Vím to zcela přesně. Pro jezevčici Báru jsou myši nepřítelem číslo jedna. V čase hárání číslo tlustá jedna sedmkrát podtržená a s vykřičníkem k tomu. Vidiové zubní protézy pro chrup skoro trpasličího skoro jezevčíka vet ani Domstav nevede, stejně tak ani drápky z téhož materiálu. Že by si jezevčice bleskurychle vytvořila vchod do podpodlaží a byl by konečně klid.
Přemýšlím nad objednávkou valia z Aliexpresu, protože tam mají vše. Minimálně tucet rodinných balení.
Vím, urvanou podlahovou lištu to nepřilepí, vytahaný knížky ze spodních pater knihovny to neuklidí, jezevčíkovské hlasové projevy neutlumí, ale cosi mi našeptává, že dvě tři pilulky a bude mi to všechno šumák.
Reklamy
Rubriky: povzdechy | 2 komentáře

O čem jsem chtěla psát, a nestihla to, aneb němé ohlédnutí za létem i pozdní jarem

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, někdy strašně kecám | 3 komentáře

Nostalgická

Skončil dvoudenní trh. Deštivý panáček zvolna odtáhl cisternu za kopce a nebe se začalo čistit. Klasika zaměstnanecká. Víkendové počasí na draka a sluncem prozářeným pondělním ránem hurá k píchačkám! Mám sbaleno. Chvíli vyhodnocuji cestu před sebou a usuzuji, že díky „je to rozbitý, musíme to opravit“ stejně nemám kam chvátat, protože ten štrůdl aut přede mnou a pár úseků svedených do jednoho pruhu průjezdných kyvadlově nutně povede k jízdě v koloně a zvýšenému výskytu honičů vteřin za každou cenu. Zamykám auto a jdu na polívku. Chci si ještě chvíli užít místa, vstřebat v sobě prožitá setkání. Že není kam chvátat usoudila i skvělá parta lidí, se kterými mi bylo fajn a se kterými bych se tuze ráda potkávala i jinde a klidně i nepracovně. Jasně, že jsme skončili u jednoho stolu s přisunutými židlemi.

Jedu domů. Mohla bych rychleji, mohla bych předjet, místa je dost, protisměr je dlouhodobě volný. Jenže nechci. Jedu v závěsu za autem s přívěsným vozíkem, na kterém je naložená chlebová pec. Z oplechování vozíku trčí k nebesům komínek, nad ním se tetelí vzduch a vydechuje do okolí jemnou vůni placek, vzpomínky snídaňové kafe s horkou bagetou, ukládám do sebe niterné nesdělitelné, co pomáhá přenést se přes ouvej chvíle.

Jedu v domů a protrahuji, úmyslně, čas věnovaný cestě. Abych stačila vstřebat vše kladné víkendové. Když dýchající pec odbočuje k buchlovickým kopcům a já se na témže rozcestí stáčím na druhou stranu a sjíždím k úvalu Moravské brány, nemohu se ubránit návalu smutku. Rozcestí bylo definitivním rozloučením se, potřesením ruky, zavoláním Ahoj, ukončením neděle.

Jedu domů a zaklínám skřítky domácníčky a stromové víly, i toho dešťového panáčka a jeho větrný koně, prosím vousaté horské duchy i vědmy z pasek. Že abychom se ještě někdy někde potkali.

 

Rubriky: jak to vidím | Napsat komentář

Vzkaz pro Martina Stránského

Stojím v neděli ve Velkých Karlovicích ve stánku přímo proti Informačnímu středisku a jsem tuze zpruzelá z počasí. Od božího rána leje a do večera nemá přestat.

Fusekle na zakázku mám dopletené, do dalších se mi pouštět nechce, ráda bych ze zbytku právě této příze nahodila na šátek, jenže nemám vhodné jehlice. Na nahození dalších fuseklí zase nemám vlnu. Mám na stánku malý stav a na stavu rozdělaný pléd a další v tom samém návleku jsou už zadaný, tak bych i s chutí tkala, ať to odsejpá, jenže to bych musela stav posunout a zvednout plachtu na boku, jenže zrovna z té strany fouká a hlavně prší. Povrchově neošetřené dřevo a voda – to není dobrá kombinace. Taky bavlněná osnova si ve vlhku žije svým vlastním životem a je nedošponovatelná. A tkej na povolené osnově.

Hlava mapa, kofeinovej absťák, radost z mizejícího zboží a depka z představy time manageru na zbytek roku. Tvrdím, že dobrá akce je ta, ze které jedu a mohu použít vnitřní zpětné zrcátko. Jenže už při druhém udiveném podívání se na ubíhající silnici za mnou přichází děs a panika. Úbytek nutno doplnit novým. Nemohu zajet do velkoskladu a „Pepo, val to sem“. Ještě že nám pámbu instantní polívky dal a sporák může zůstat studený a břečka se dá pít mezi prošoupnutími prošlupem.

A tak ve stavu maximálně mimózním a s mozkem ve fázi stavu vegetativního ukazuji mladé mamince tenhle kousek a tenhle a maminka zapojuje do rozhodovacího procesu tatínka, který tlačí sporťák se spícími batolaty přes šutry valašského chodníčku. Tatínkův hlas je mi povědomý, podobu si přiřadit nedokážu. Rodina odchází s vybraným hadrákem. Přeju jim na cestu, aby byli s mou prací dlouho spokojeni. Je fakt, že slova ze mne plynou tak nějak automaticky, ale na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, čestný slovo a přísaha na holej pupek k tomu, opravdu si přeju, aby mne každý jeden prodaný hadrák přežil. Mají na to. Jsou poctivé.

Civím do deště a dochází mi, odkud znám onoho tatínka. Tedy jeho hlas. To je přece Eragon! Nafackovala bych si za momentální nepružnost myšlení.
Tak kdybyste se tu třeba, pane Stránský objevil, tak vězte, že jsem na sebe tuze naštvaná, že jsem vás hned nepoznala. Že jsem vám za načtení tří fantazy bichlí nepoděkovala pěkně z očí do očí. Kdybyste jen tušil, kolik jsem toho při poslechu Eragona utkala a jak dobře mi šla práce od ruky. A jak mi jehlice skákaly samy do ruky a čarovaly s kočkodlaky při současném pletení punčochy. Ach, a ty pohledy ze Safiřiného hřbetu, pěkně v bezpečí křesla věčně okupovaného jezevčicí a s bezedným šálkem horkého čaje v ruce.

Děkuji za posluchačský zážitek.

 

 

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | Komentáře: 1

Baví se prací?

Někde, asi na Novinkách, no jo ranní probouzecí kafe bez prolítnutí tištěných drbů a co se kde šustlo ve virtualitě by snad ani nechutnalo, že český podnikatel tráví prací sedmdesát hodin týdně. Neodolala jsem a rozklikla jsem i diskuzi. Propíraní v ní zastupovali mlčící většinu. Ozývali se buď vykořisťovaní nedostatečně placení zaměstnanci, nebo si honili triko ani teorie neznalí mladí a neklidní nezaměstnatelní. Nějak se poslední dobou nemohu zbavit dojmu, že vznikla nová profese – internetový diskutér. Že by se toto ukrývalo pod nabídkami typu práce pouze z domu? Opět padaly názory, že podnikatel, na rozdíl od nebohého zaměstnance, neplatí žádné daně, zatímco zaměstnanec to má pěkně měsíc co měsíc strhnuté, jak je nakonec z výplatní pásky vidno. Nesnáším Miroslava Kalouska. Vedou mne k tomu osobní důvody. Ale opravdu hluboce lituji, že se nepodařilo uvést jeho návrh na zveřejňování superhrubé mzdy na výplatních páskách „bouchačů“ uvést v praxi. Zaměstnanci žalovali na své zaměstnavatele, že se teda v práci moc neohřejí, objeví se ve firmě v deset a v poledne už padají pryč, že prej pracovní voběd, tak jakejchpak sedumdesát hodin tejdně, když je ten floutek na pracovišti s bídou dvě hodiny denně…
Nemám nic proti fyzické práci, považuji ji za rozumnou protiváhu práce duševní. Je to paráda se po hodině či dni otočit a VIDĚT okamžitý výsledek. Nehledě k tomu, že z fyzické únavy se člověk snadno vyspí. Rozhodně si nemyslím, že fyzicky pracující jsou méně chytří. Často kolem sebe vidím, že lidé, kteří se živí převážně fyzickou prací jsou neskonale líní. Celkem paradox.

Rubriky: jak to vidím, povzdechy | Komentáře: 1

Po bradu v akutní chandře

Postihla mne krize. Tvůrčí. Že mi to přestává psát, je už dlouho zde zřejmé. Říkala jsem si, že jedna nemůže mít všechno. Že vyprávím příběhy poskládáním barev a vzorů a na skládání písmen do slov a řádků nezbývá čas.

Poslední dny jsem se probouzela tak nějak napůl. To je normální. Když jedna pár neděl jede jak na speedu, tak pár hodin útlumu je normální. Nějak se mi vytratila z žití radost. A takový to sebeuspokojení a pocit štěstí. Ne, nespokojenost a zoufání si a tak podobně blbě jsou stále zamčený v Pandořině pokladnici. Ale jako kdyby klíčovou dírkou pořvávali ven.

Probudila jsem se do obzvláště protivna.

Vzpomněla jsem si, že náladu ovlivňuje i prostředí. Když nemůžu dělat, zkusím dělat.

Celou půlku odpoledne jsem tomu věnovala.

Pavoučí mámy na mne žalují u velké Pavoučice, že jejich asi trilión dítek zmizel v požeráku vysavače. I s jejich pečlivě vysnovanými obydlími a externími spižírnami.

Skřítci Domácníčci jsou na mne naštvaní, protože drobečky fuč, ulepené lino kapkami toho či onoho taky fuč. Teda lino ne, jen ty kapky. A na polituře jim to klouže.

Starej pes na pokraji kolapsu. Asi o dva mikrony jsem pohnula s jeho křeslem.

Drbny mne mají zase plné huby, protože po mém nájezdu jsou zvony na sklo a plast plný.

Kredenc pro horu nádobí nejde dovřít, v dřezu v prádelně ani jeden hrnek, ani jedna lžička. Jen smrad desinfekce přebíjí vůni pracího prášku.

Přísavka závislácká jezevčíkoidní Bára osciluje mezi nenávistí za likvidaci zásobáren na horší časy a braním na milost za uplácení piškotem. Ach, já zlá. Ve finále jsem jí bez pochvaly vyhodila právě skolenou myšku, která se chtěla ubytovat pod podlahou kuchyně.

Sumace. Přízemí domu se blýská jak psí kulky a je náhle prostornější, než bylo. Nenálada nezmizela. Stojím nad stavem se vzorově napnutou osnovou, civím na haldy textilu ke zpracování, nůžky v ruce a v hlavě vymeteno. Nevím jak začít. Čím začít. Uklizené okolí nepomohlo. Dostávám se do panického stavu. Protože jsem vyprodána (ano, stalo se, už z předposledního trhu jsem se vrátila a viděla zpětným zrcátkem a na poslední jsem moc doplnit nestihla a prodej byl ještě větší, než před tím) a tuze významný trh přede mnou. Zítra. A hned další víkend třídenní tržní akce. Ach jo. Chce se mi umřít a už nevstat. Jen si tak ležet a nechat čas i věci kolem plynout…………..

Rubriky: jak to vidím, povzdechy, šmodrchání | Komentáře: 1

26.7.2017

Drahotušská pouť byla třešničkou na dortu hektického netkacího týdne.  Pondělí – nějaké to dopolední domácí žvýkání (čti pokus o úklid) a  urychlený přesun do Brna, protože odkup celoživotních zásob přízí (týjo, fakt jsem nečekala, že budu někdy v životě ještě řešit co s pytlem chemlonu), kontrola pohybu prodejů v Place Store (Brňáci, výstava je prodejní a protože jste lakomí, jestli se nepochlapíte, tak v srpnu končím a chytejte si mne po republice ve stánku 😦 ) , loudavý pivo na Pátém nástupišti (sorry jako, ale od Čáry až k nádraží žádná normální občerstvovna (kaváren dost, ale měla jsem žízeň a CHUŤ na jeden škopek a nebyla jsem ochotná dát pade za čtyři deci) a lektoření pletení kousek vedle Kapucínů. Úprk do Stepi ke zvěři.

Úterý ráno stěhování kamarádky, opět Brno. To by bylo skoro na samostatnou storku, organizátor a voják ve mně brečel zoufalstvím. Ale přestěhováno jest a to je důležité. Po návratu krátký spánek, který zapříčinil následující úlet a výkon vpravdě stachanovský.

Středa – plán vyl vyrazit po deváté směr Strmilov, tam nechat prázdný osnovní válec, jet do Bechyně, tam přespat, ve čtvrtek vyzvednout navinutou osnovu, pokračovat směr Step tak, abych stačila vyzvednout Staříka u večerního spoje z práce a bezpečně se dostat domů. V pátek jsem chtěla zavést osnovu a hurá do snižování skladu materiálu a zvyšování skladových zásob výrobků. Víkend ta pouť. S ohledem na počasí a panující vysoké teploty to byl dobrý plán. Nebýt toho krátkého odpoledního zdřímnutí z uondání hicem.

Středa začala před úterní půlnocí. Usoudila jsem, že než se převalovat do půl páté, než konečně usnu a v sedm vstávat, protože narvat futro kozám na den a tři čtvrtě a vyvenčit jezevčíka a mít špatný svědomí, že ho nechávám přes noc doma, byť s výběhem na dvůr, že se na to můžu vykašlat a s gustem provést šílenost a užít si společenskou událost. Tak jsem s čelovkou udělala, co jsem měla dělat ráno, sedla i s jezevčíkem do Traktoru Třetího a Vyrazila na Spanilou jízdu naruby. Tohle je na samostatný příspěvek.

Páteční ráno bylo takové jak po flámu. Oteklé tělo z nedostatku přijaté vody, malý vočíčka ze spánkového deficitu, hladovej mozek řvoucí po jednoduchém cukru ze šichty za volantem, nenálada z horka už za svítání. Kozy nadšené z vypuštění na pastvinu, jezevčice užívající si, že svět kolem se nehejbe. Vorvaná jak borůvčí jsem byla. Vykašlat na všechno jsem se měla a být už od prvního zadrnčení budíku v nouzovém módu. Jenže ta Neusmrtitelná a Zodpovědná a Furt pracující ve mně si nedaly pokoj. Zavedla jsem osnovu. Začal jsem tkát. Osnova byla nenašponovatelná. Stále se povolovala. Válec jsem už měla bržděný na maximum. „Ráno moudřejší večera!“ zaječela z kouta teta Kateřina. Nehádala jsem se s ní. Ranní sobotní předodjezdové kafe jsem pila u stavu. A bušila se do hlavy. „Práce kvapná hovno platná“ posmívala se Kateřina z koše ořezů. Se mi podařilo nasadit válec obráceně. Takto odvíjený je nebrzditelný.

Přátelé, je to skvělý pocit, když věci opět fungují, jak mají. Ještě jeden takovýto týden a začnu psát oslavnou ódu na sterotyp.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | Napsat komentář