27.3.2019

Má nespokojenost s výhradním zástupcem a velkoobchodním prodejcem v jednom fy VLNAP a.s. gradovala až vygradovala. V neděli jsem přijala zakázku z čistě akrylové příze a věděla jsem, že jí budu muset koupit a že jí budu potřebovat plus mínus klubko pět kilo. V hlavě jsem mám ještě další projekt z žinylky a s ohledem na koupěschopnost většiny musím sáhnout i zde po syntetice.

Občas bývám tak unavená, že abych usnula, musím si dát šálek kofeinového supercloumáka. Což byl případ i nedělní noci. Přijela jsem, dala přechrchlat vodu přes lógr, vyřídila poštu, otevřela aktuální katalog přízí, vypsala si čísla barev a množství a rozhodla se.

V pondělí ráno jsem zavolala na prodejní oddělení přádelny. Rozhovor asi minutový  a jednou pro vždy mám problém s místně příslušným velkoskladem vyřešen. V průběhu následujících cca deseti minum maximálně (ještě že nám pánbu tydlecty internety dal) jsem měla objednáno, fakturu ve velkoobchodní ceně, zaplaceno převodem a potvrzení přijetí platby.

V úterý ráno psala Česká pošta, že převzala zásilku a že ve středu to mám doma. Hahaha.

Ó, za to hahaha se omlouvám. Je středa, objednané mám doma.

Ňuchňám se s žinylkou a jsem jasná. Jdu dorazit to, co mám právě teď na stolním stavu a jdu do toho. Do žinylkového projektu. Zakázka počká. Mám jí odevzdat až po Velikonocích. To dám. I s těmi, co mám odevzdat před Velikonocemi. Je zdravé prostřídat práci za obživu prostřídat prací pro radost.

Reklamy
Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím | Napsat komentář

25.3.2019

poučení z krizového vývoje trhu v metropoli

1. Hoďte na mne síť! Přijala jsem zakázku tkanou velkou výhradně akrylovou a v přesně definovaných odstínech. Tak hurá do oddělení „za mříží“ v mém oblíbeném velkoneskladu výhradním oblastním prodejním. Nabídka nepřekvapila. Telefonát výrobci ano. Tak jo, mám v průběhu deseti minut od položení telefonu objednáno, mám fakturu, mám zaplaceno, mám nákup za opravdovskou velkoobchodku, uvědomuji si, kolik jsem za tentýž tovar platila v onom velkoskladu a zírám jak vezír na Vizír.
A dyk čtvrt metráku akrylu zase nejni tak moc. Za tu láci 

2. Nataša je sviňa zákeřná. Úmyslně jsem jí napsala, že z Výstavište jedu do Brna, aby mne netáhla na Hradec a přes kopce dolů do Stepi. Po valše D1 jsem chtěla jet, protože sice dál, ale bezpečněji. Vyrážela jsem už po soumraku, tak jsem jí musela důvěřovat. Neomylně mne  provedla na okruh a hurá na Hradec.  Tak jsem si užila jak Jižní spojky, tak Štěrboholské, ale na D1 jsem se dostala. Natašinu kvákání navzdory. Nehlídat mi rychlost a nevarovat před radary, už dávno by seděla v pangejtu.

3. Ekonomicky tři dny slabší, než jsem čekala, ale lepší než drátem do voka a zisk bezezbytku investován v bodě jedna. Lidsky parádní akce, jak co se týká práce pořadatele, tak setkání se s kolegy řemeslníky. Profesně posun zcela jistě. A na zpětnou vazbu zájemců o zakázky musím počkat. Úplně plané to asi nebude, ale dokud není přijata přesně definovaná objednávka, dobrým pocitem a pochvalami povinné odvody platit nelze.

4. Veselé příběhy z natáčení i never more hlášky jsou, budu z nich žít ještě pěkně dlouho, ale jsou z rodu nepublikovelných.

5. Step smáčí déšť, je ho třeba. Vybalení auta počká, protože na Step hodil Lijavec  svůj plášť a svatýmu Petrovi zdrhli ze stáje větrný koně. Kozy jsou zalezlé, slepice taky, kačeny mají pářící orgie v loužích, symbiont Bára zanorovala pod deky. Čas uvařit konvici čaje, postavit jí na svíčku, aby obsah nechladl, pustit si z youtubka něco hezkýho napínavýho do ucha a postavit se ke stavu čelem. Protože zakázky už přijaté a úbytek ve skladu hotového a o víkendu další trh a na cukr a na kafe a taky tu Prahu si asi před Vánoci ráda zopáknu.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím | 2 komentáře

22.3.2019

Jen bleskovka pracovní předvelikonoční

Teď v pátek a sobotu a neděli jsem v Holešovicích před Průmyslovým palácem. Hadráků mám dost, přibalila jsem i vlněné ponožky a plédy. Přeci jen březen za kamna vlezem a duben ještě tam budem. A mám s sebou i dílničku! Hřebenový stávek.

Příští týden 30. a 31.3 Kravaře na zámku

Pátek 5.4. zahajují v Šumperku farmářské trhy.  Nemohu chybět, Šumperk je srdcovka.

9. a 10.4 muzeum J A Komenského Uherský Brod

11. a 12. a 13.4 České Budějovice, pěkně mezi Zvonem a Samsonem

18.4. Zábřeh, farmářky

Od Velkého pátku 19.4. až do pondělka 22.4. domeček tkalce v centru EDEN Bystřice nad Pernštějnem

27.4. Nelahozeves.  Nevím jestli na nádvoří nebo v parku, v každém případě zámek je dobrý orientační bod. Prý budou i parní mašinky. V měřítku 1:1.

Třetí hodina odbíjí, zhasínám lampu, startuji Traktor Třetí a hopsa hejsa přes Měřín i Humpolec vzhůru do Holešovic.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, šmodrchání | Komentáře: 1

10.3.2019 itinerář trhů březen

Se svou „fotbalovou brankou“, stavem, proměnlivou haldou zboží a dílničkou pro ozkoušení si tkaní chtivé budu

17.3.2019 v Doudlebách nad Orlicí, předpokládám, že někde u zámku

22.-24.3.2019 v Praze Holešovicích na Výstavišti, před Průmyslovým palácem

30. a 31.3. 2019 v Kravařích na hradě nebo zámku – jedu poprvé, nevím, mám poznačeno nádvoří.


Je to ještě relativně daleko, ale v malebném prostředí zámku v Čechách pod Kosířem, na Hanácke ambasádě, vedu 18.  a 19.5. 2019 kurz tkaní na kartonu. Z kartonu se pak dá odpíchnout ke gobelínům, tapisériím, tkaní na rámu, tkalcovském stavu.

V tom samém termínu i tkaní cigánských tkanic – kdyby třeba někdo zatoužil po origoš pásku…

Cena u obého je pět set za lekci, začínáme v osm ráno, končíme v jednu odpoledne, v ceně je drobné pohoštění, materiál potřebný ke zhotovení výrobku.  Po oficiálním konci kurzu nebude nikdo vyháněn, tkát bude možno až do konce návštěvních hodin zámku. Jen do té jedné máme zajištěné separé od čumilů.

Rubriky: jak to vidím | Napsat komentář

7.3.2019

Hm. Poslanci si spletli sněmovnu s hospodu. To není poprvé.
Poslanci si udělali ve sněmovně mejdan – tak to asi taky nebylo poprvé.
Dva poslanci si spletli předsednický pultík s výčepním pultem a použili jej jako improvizované pódium. To už je jev vzácnější, předchozí dva, o vytrvalém pletení si zasedání dolní komory parlamentu s nocležnou nemluvě, je to jistě chování skandální a výtečníci by měli posypat hlavy své popelem, natrhnout si roucha a rezignovat, jak by se asi ve slušné společnosti slušelo.

Jenže vytahovat to po roce a půl, no já nevím za kterou pecí pátá velmoc chrněla, ale jak že je to s tím křížkem přinášeným po funuse?
A má tento vyčpělý skandál hozený davu místo ohlodané kosti či hrsti měďáků nějakou souvislost s Ištvánovou dnešní monstr akcí? Nebo se setkáním Velkého gurua Andreje s developerem Donaldem?
Komu ku prospěchu?

Rubriky: jak to vidím, povzdechy | Napsat komentář

4.3.2019

To jsou hentá oná špecifiká, byl únikový oslí můstek  mého východněji narozeného kolegy, když už v odborné diskuzi nevěděl kudy kam. Argumentačních fauly nepoužíval, chybu či neznalost nepřiznával.

Vzpoměla jsem si na něj v sobotu na kroměřížském masopustu. Pořadatel sliboval kombinaci žrací akce (Co jiného masopustní veselí od počátku věků je? No žranice!) a jarmarku tradičních řemesel. A na Hlavním náměstí (to je to v historickém centru). Jako rozcvička, první jarní trh spíš jen k provětrání zboží a obnovy dovedností aranžérských i sborky a rozborky stánku dobrý, navíc vlastně doma, tak náklady na cestu marginální, cena za pronájem místa s ohledem na očekávanou tržbu sice vyšší, ale je to po zimě poprvé a je to doma, jo, přijedu.

Zaplatila jsem a přišly mi propozice s v kolik nejpozději se dostavit na náměstí Hanácké. To je ten bejvalej buzerák na bejvalý posádce, kam kroměřížák zavítá jen když se splete. Kdybych to byl bejval věděl… Překupníci a nakupující ve velkoskladu simulující, že jsou truhláři, oděvní hand made home výtvarníci, tuze kreativní tvůrci domácího krásna s širokým záběrem od keramiky přes ubrousky na čemkoli po lapače snů i prachu ano-mne-to-baví-já-furt-něco-dělám hráli nad řemeslníky přesilovku. To sice zamrzí, ale nelze se na pořadatele zlobit, vybírá podle zaslaného portfolia výrobků. A když živnostník v motivačním dopise tvrdí, že je tvůrce, těžko si ověřit, když vlastně ani nechci vědět.

Přijeli jsme, řemeslníci i překupníci, uzenáři a řezníci samovyrábějící i velkoobchodní, všichni přihlášení a schválení včas, řádně přeparkovali, protože chápeme, že auta se zásobami na písek náměstí a ani dlážděné cestičky nepatří, protože co kdyby nějakej ten průsak motorového oleje ze systému na zem, a taky aby lidi měli kudy trajdat… Dočančávali jsme zboží, známí si sdělovali novinky dokud je čas, než to vypukne, však je to po zimě první trh! Kutálka přivedla medvěda a masopustní průvod, starosta z pódia zahájil svátek mastných hub a řemeslníkům došlo, že v jejich případě to bude i den protažených brad. Všechny přístupové cesty k bývalému buzerplacu byly lemovány stánky typu totální výprodej, vše za třicet, jsem světskej tak mne neser. S auty vedle stánků.  Náhodný příchozí se rázem  stává úmyslným odchozím. Řemeslník nenažraným zlodějem.

Přestala jsem jezdit po dvou letech dávání šance pořadateli na rozběh na kroměřížské farmářské trhy. Jo, doprovodný program skvělý. Jenže kvalita prodejců stále nižší a nižší. A procházející potenciální nakupující jen turisté čekající na zájezdový autobus, který je popoveze o památku dál.

Pořadatele masopustního trhu jsem zapsala na seznam „dej si bacha a pořádně si akci prověř!“ Dělám dobrý řemeslo a odmítám se nechat urážet házením do jednoho pytle s drekovými kšeftmany.

Rubriky: hodně kyselý jabko, jak to vidím | 4 komentáře

1.3.2019

Díky slovní přestřelce v jedné sociální bublině jsem objevila funkční textilku – tkalcovnu co by z Ještědu kamenem dohodil a zbytek doběhl rekreačním výklusem.  Za kvalitní tkalcovský ořez v rozumné ceně jela bych světa kraj. Tak jsem vyjela. Ve čtyři ráno směr Ještěd po mé neoblíbené silnici číslo 35. Ano, sympatie jsou vzájemné, že silnice nemá duši a není škodolibá, mi nikdo nevymluví. Od Olomouce to vypadalo, že pojedu v pomyslném protisměru. Na Hradec jsem jela sama, od Hradce naopak všichni.  V Mohelnici se mlha rozhodla, že dneska svítat nebude, šedivý předpekelný mezikruží musí stačit. U  hřebečckého tunelu mžení přešlo v něco, co stěrače nestíhaly brát a bylo to trvanlivý a neslábnoucí až do Turnova. V půl deváté jsem byla v ulici, kde měl být můj cíl. Jenže navigace neznala číslo popisné. Se zeptám, ne. Třeba tady, paní právě přijely z nákupu, autíčko čisťoučké, domek asi v rekonstrukci, stará i mladá vyfiknutý jak do divadla…

Dobrý den, někde tady v ulici by měla být továrna, textilka, firma ta a ta, nevíte kde?

Né, paňy, tady nény, né, tady né, né.

Špatný první dojem, starej pes a nový kousky, generačně předávané chování.

Popojela jsem ulicí ještě pár metrů. V místě, kde zbytky asfaltu přecházely v regulérní polňačku se mi otevřel pohled do údolíčka a v údolíčku fabrička s tak charakteristickým komínem i tvarem budovy, že jsem se začala rozhlížet kolem po krinolínách nebo alespoň po drindlech a kožeňákách  padacím mostem místo poklopce. A bylo mi divné, že v rukou místo opratí třímám volant. Protože se přece píše rok 1905. V horším případě 1935.

Skřítci pomocníčci, držte tuhle fabričku v prosperitě, protože tuze moc toužím po tom, abychom byli, vzdálenosti navzdory, kámoši. Staří dobří kámoši.

Domů jsem jela delší cestou. D10 i D1 byly sem tam podmračné, ale sluníčko probleskovalo, ve finále o sto kiláků dál, ale o půk hodiny rychleji. Ne,  E442 mne nemá ráda.

Rubriky: jak to vidím, povzdechy | 4 komentáře