Zablýsknutí se asi pozitivní

Fitnes náramek mi neustále padal z ruky. Nevím proč, ale všechny modely, které jsem měla se mi rozepínaly. Asi mám blbý ruce či co. Ten poslední jsem ztratila někdy kolem Vánoc. Obrečela jsem to, zvykla jsem si na přesný čas na zápěstí i na nenápadnost náramku.  Vyhodnotila jsem, že mne čítač kroků i odhadce spálených kalorií opustil někde mezi stájí a hnojištěm. Nazdala jsem, že toto byl opravdu poslední pokus o snahu udržet krok s dobou a mít prst na tepu technologických novinek a tak podobně njůspíkově žvanivě. Prostě mi tahle hračka není souzená, svět se kvůli tomu nezboří a až budu chtít a budu mít čas se cournout po Městysi, tak si koupím hodinky bez přídavných funkcí. Úplně nejlépe cibule s řetízkem.

Potrubní pošta černé díry, která ústí poblíž stavu před chvílí vyplivla oželený fitnes náramek v neporušeném stavu. Asi cukrátko za opakovaně sdělenou  soustavnou neplatnost zákona o zachování hmoty.

 

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy | 2 komentáře

:krutihlav:

Stařík se včera staral o kuchyni, já řádila u stavu.  Stachanovsky. Celé čtyři hadráky jsem udělala, něco mezi metrem osmdesáti a dvěma dvaceti. Teď jsem udělala závěrečnou zatkávku dnešního druhého a tělo řve PAUZA.  Ještě šeptá cosi o nohách na stole. Nebo tak nějak odkrvovačně.

Stařík mne zprostil starosti o krmi na celý víkend. Ani netuší, jak velká je to pomoc.

Během včerejšího dne a dnešního dopoledne jsem „zlikvidovala“ pytel ořezů a nějaká ta zbylá klubky a cárky odtud a támhle odsud. Podle vší logiky i fyzikálních zákonů by úbytek materiálu měl být vidět. Není. Nerozumím tomu, nechápu to.

Třeba v pokoji Robátek opravdu ústí černá díra, která do něj plive binec posbíraný v celém Blízkém Vesmíru. Vysvětlovalo by to stav pokoje v časech pubertálních. Pomohlo by to pochopit současnost. Ale zase, že by černá díra fungovala spíš jako potrubní pošta?

Musím to večer probrat s kozama. Mají patřičný odstup i nadhled.

Rubriky: Až já budu velká ...., někdy strašně kecám, povzdechy, šmodrchání | Napsat komentář

Kokodák

Jasně, slepice se roznesly, kachny taky. o víkendu zahajuji provoz líhně. Ale to je každoroční opakování koloběhu přežívání. Nikoli téma k dalšímu blogovému příspěvku.

Chlubit se dnes chci. Jasně, že cizím peřím. Ale ne tak docela. Nějak jsem ve virtualitě a pak i v realitě našla brněnskou prodejní galerii Place Store. Už měsíc v ní mám stojan se svými autorskými hadráky. Ano. Jsou to autorské kousky. Originály. Nepřeháním. Jasně, že je to i fortelně odvedené řemeslo, za které nemám důvod se nikterak stydět a nijak se s ním skrývat.

Ráno jsem fofrem uzlíčkovala třásně na kolekci, kterou jsem slíbila v poledne do výše uvedené prodejní galerie dodat kolem poledního. A skoro se u toho polila letmo snídaňovým kafem pochodovým. Poslední kousky z předchozí dodávky se opakovaně míhaly na obrazovce veřejnoprávní televize.

Jsem asi dobrá, když objektivu kamery stály za záběr. V Place Store je toho k vidění mnohem víc.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/317291310020023/video/

Jo – a ty boty, tak ty mám v plánu si nechat ušít. Studovala jsem je už v sobotu. Bytelné a kulatá špička. Do Stepi i ke stánku naprosto ideální obutí.

Rubriky: Až já budu velká ...., šmodrchání | 2 komentáře

Kuk oknem ke stavu

Rok a pár dní k tomu není moje tkaní hraní, ale tvrdý byznys, který musí měsíčně vydělat na výpalné státu, nakrmit nádrž Traktoru, toho jména Druhého. Vlastně od konce kalendářního roku už Třetího. A taky na materiál. Aby bylo z čeho dělat. A co prodávat. Až zbude i na kafe, to bude blaho, to bude ráj.

Obula jsem se do toho vloni festovně. Taky trošku hloupě rozmařile. Nakoupila jsem opravdu hodně ořezů. Jásala jsem nad sponzorskými dary v podobě odloženého šatstva. To jásám i dál a s radostí z nich dělám.  Stejně tak i ořezy stále dokupuji. Ale už ne po valnících.

Že to u stavu v jednu chvíli vypadalo, jako že trpím  kompulzivní poruchou jsem už na sebe několikrát prozradila. Podařilo se mi protkat se k průchozí uličce od dveří ke stroji. Podařilo se mi uvolnit stav ze sevření pytlů a klubka přestala blokovat pedály. Robě mne potěšilo třemi pytli nastříhaných hadrů. Pytli o velikosti popelnice, co je narvaná tak, že víko nesklopíš. Do toho sousedky pomohly nastříhat Andrein, Mílin, Zuzanin i Romanin sponzorský dar. Jásala jsem v duchu, že žádnej hadr v celku. A rvala si vlasy z tý nepřekročitelný hromady, co se chová jak kaše z hrnku, kterýmu nikdo neřekl dost.

Hromada to byla depresivní. Hlavně díky asi tak tuně nastříhaného černého všeličeho. Slušnou porci smutku i klůcků spolkl sedmimetrový zakázkový běhoun. Pěknou hromádku sežraly klasické dvoumetrové hadráky. Už jsou prodané. Šly z pultu ještě teplé. Když už začal vypadat pokoj skoro normálně, tak zazvonila místní úklidová četa, že vyklízí barák po Nebožce a že obsah prádelníků, na, tady to máš. Ale jo. První dva pytle už mám vyprané a už jsem první kousky použila do zakázky. Díky této zakázce odtály z haldy cárů zelené, žluté a oranžové proužky. Nebo většina z nich. Dle všech fyzikálních zákonů by se kopice tedy měla nějak zmenšit. Nevypadá to tak.

Dnes ráno jsem odtud vytahala všechny modré kousky. Tkám si vodní hladinu a přivolávám si tak pocit prázdnin. U stavu to zase vypadá, že trpím kompulzivní poruchou. Sice podlaha je skoro volná, ale sedačka je zavalena vypraným k natrhání připraveným, křesla zrovna tak. Nevypraná odúmrť v igelitových pytlích, klubka ořezu  padají pod pedály. Představa kopičky fialového, které střádám pro Míliné sedáky je asi fata morgána. Mám pocit, že nekonečná černá se mi chechtá do očí a nějakou čertovinou hromádku, co už by podle vší logiky už opravdu měla nebýt, množí a čechrají a zvětšují…

…. hrnečku, dost! Prosíííííííííííííím.

Rubriky: povzdechy | Napsat komentář

Poděkování Adamovi a jeho mamince za setkání se

Když jsem si před pár lety domlouvala lektorskou spolupráci s multifunkčním Pohyblivým svátkem, tak jsem, a myslela jsem to opravdu vážně a definitivně, si vymínila, že mohu vést kurz pro dospělé nebo pro děti. Kombinace matka (babička) plus dítko ani náhodou a nebrat. Byla jsem tou dobou ze všech stran odstřelována a bombardována a válcována kultem dítěte ve všech jeho podobách. A šlapala do min v podobě dominantních matek udupávajících dětskou duši až do ztracena.
Nechtěla jsem se dostat do situace, kdy budu v zubech vynášet dospěláka za práh učebny a roběti na krátkou chvíli buď budovat sebevědomí nebo si jej rovnat do latě.
Zapoměla jsem, že stále existují i normální matky s normálními dětmi a že je jich většina. Jsem proto ráda za sobotní tkací setkání s Adamem a jeho maminkou, Adam byl během vteřiny Mistrem tkalcem a jeho maminka úžasnou asistentkou i tovaryšem. No jo, stavy mám stavěné na dospělé rozměry a dítka mají ještě krátké údy. Nedosáhnou. Neobsáhnou. Fyzicky. Ovšem – kam se na ně hrabeme s mozkovým výkonem. Klobouk dolů, před dítky v mladším školním věku!

Adam si vybral stav s pevným listem a tkal koberec do sestřiného domku pro panenky. Zírala jsem, jak dovedl udržet oba kraje rovné. Hned při prvním posazení se ke stavu. Skláním se před jeho soustředěností a výdrží. Kurz je pětihodinový a to je sakra dlouho i na mnohého dospělého. A ještě mne stíhal zasypávat otázkami typu „jak věci fungují“.

Bude mi ctí, setkat se s tímto kloučkem i v budoucnu.

img_20170225_140705 img_20170225_140718 img_20170225_141756

 

Rubriky: jak to vidím, šmodrchání | 2 komentáře

Ohlédnutí s obrázky

Předchozí post vyzněl, jako že jsem se asi totálně složila a byla mrtvá a jen pomalu se zase hrabu z hrobu na svět.

Není to tak žhavé. S tím umrtvením.

Jen mi prostě nebylo do řeči. Potřebovala jsem být zalezlá a vnitřně se vyrovnat se zlými zprávami, které se na mne v relativně krátké chvíli navalily a které nejsem schopna změnit a ochotna o nich mluvit. Potřebovala jsem vstřebat opravdu hodně letmých setkání z vánočního trhu, kdy se u mého stavu zastavovali lidé, kteří mi říkali, že mne sledují na Internetu  a že se jim moje práce líbí. I kladný šok je ochromující.  Takové „jak to že to ještě nemáš hotový“ nebo “ no, tos tomu zase dala“ by mne nerozhodilo ani omylem. Díky mami a další mí blízcí za léta tréninku. Potřebovala jsem se srovnat s faktem, že půjčku z obálky „zedník“ nevrátím tak rychle, jak jsem si malovala a že holt ještě minimálně rok mi bude padat omítka na hlavu a vůbec bych si asi na žití v zemljance měla zvykat. Výprodeji výprodeje asijské tržnice fakt nelze řemeslem konkurovat.

Ano, pochřipková rekonvalescence se vlekla, ale zase jsem napletla fůru ponožek a rozpracovala jsem si větší projekt a domluvila si na něj hned dva odborné korektory. Splnila jsem v termínu všechny zakázky, uzavřela smlouvu s brněnskou galerií Place Store (a dodala tam první kolekci hadráků), našla si čas na čtení odborné i zábavné, na kavárensko povalečské štrikováním užila jsem si práci na ročníkovém projektu studentky v ateliéru paní Rochové.

Mlčela jsem nad tímto:

img_20161230_145726 img_20170104_204724

img_1905

img_1911 img_1919

new-shortcut1

16700566_10206340921560336_7848369893232212121_o

Rubriky: jak to vidím | 2 komentáře

Ohlédnutí

Za soumraku o Zlaté neděli jsem sbalila krám, sedla za volant a vydala se pro ten rok naposledy  na cestu z Brna do Stepi. Už v Rousínově jsem pociťovala silnou otupělost a říkala si, že vrcholící Advent nemilosrdně zatíná spár. Domů jsem dojela v nouzovém režimu. Strážnej anděl ve chvíli vyndání klíčku ze startéru neandělsky zaklel a odletěl do lázní. Zaslouženě. V prosinci se nadřel neskutečně.

Já padla do postele a umřela. Sestřelil mne spánkový deficit, psychická dřina, fyzická únava a invaze virů. Vánoce se závěrem roku prošly kolem mne aniž bych se probudila. Stejně tak Tři králové a Hromnice. Jestli skřivan vrznul, fakt netuším. Jedu v zombie módu. Musím si psát, co mám udělat a škrtat si hotové.

Pomalinku se mi podařilo se zakotvit se v prostoru. Začínám třídit poštu a odpovídat na dopisy. Ještě potřebuji sladit svůj vnitřní čas s pásmem, ve kterém žiju.

Byla jsem poctěna, že mohu jet prodávat svou práci na brněnské výstaviště. Dřela jsem od konce října až do zahajovacího dne nonstop. Spánku málo. Méně než málo. Mám Brno, tedy BVV, ve škatuli hóch akce. Prostě něco exkluzivního, výběrového, snového. Nevěřícně jsem zírala na vjezdku a visačku vystavovatele, která na mne vypadla z obálky. Nevěřila jsem, že tu jsem, když jsem parkovala před pavilonem, procházela pavilonem hledajíc svůj stánek. Nechápala jsem, že se mi to povedlo. Čančala jsem tkaniny a štípala se do ruky, že se mi to nezdá.

Otevřela se brána pro návštěvníky. Davy se kolem nás valily bez valnějšího zájmu. Řemeslo v roli zaprášeného křoví u pěšiny za tím lepším pravým. Nechápala jsem. Pochopila jsem až třetí den. Nevstřebala dosud. Řemeslný trh byl malebně rozmístěn okolo pódia a hlediště. Potěmkinova vesnice nesmrtelná a neusmrtitelná. Davy šly do toho samého pavilonu, jen za roh. Tam to žilo, tam to bylo to pravé. Hrabárny vše za dvacet pět. Poslední výprodej skladu. Vyhodili nás s šuntovým herberkem z Josefské, nevadí, BVV je lepší. Nájem na metr čtvereční zabrané plochy shodný pro překupníka i řemeslo předvádějící cvičenou vopici. Pořadatel svůj vejvar má, tak wocogou.

Šok z poznání převálcoval všechny světlé a kladné a štěstím jiskřivé chvilky. Bylo jich opravdu hodně. Děkuji za ně. Na dopisy odpovím. Jen mi dejte ještě trochu času.

Na BVV jsem vystavovala hned v lednu. Jela jsem tam s vědomím, že nájem bude okamžitou ztrátou, tedy investicí do reklamy, ale snad budoucím ziskem. Nejela jsem tam prodávat své zboží, ale samu sebe. REGIONTOUR. Opět koutek pro řemeslníky. V porovnání s vánočním trhem řemeslo tak o tři úrovně výš. Návštěvníci kultivovaní a uznalí.

Zisk lehce nad nulou, diář od konce března našlapán až do půle listopadu. Neříkám hop, ještě nepřekočilo.  Zbylé kozy (redukce chovu byla nezbytností) jsou jak vzducholodě. Kůzlata by se měla narodit do první trávy. Včera jsem sebrala první kachní vejce. Vypadá to, že nesou všechny kachny. Je čas vydesinfikovat líheň.

Je čas se probudit do jara.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | 6 komentáře