Vzkaz pro Martina Stránského

Stojím v neděli ve Velkých Karlovicích ve stánku přímo proti Informačnímu středisku a jsem tuze zpruzelá z počasí. Od božího rána leje a do večera nemá přestat.

Fusekle na zakázku mám dopletené, do dalších se mi pouštět nechce, ráda bych ze zbytku právě této příze nahodila na šátek, jenže nemám vhodné jehlice. Na nahození dalších fuseklí zase nemám vlnu. Mám na stánku malý stav a na stavu rozdělaný pléd a další v tom samém návleku jsou už zadaný, tak bych i s chutí tkala, ať to odsejpá, jenže to bych musela stav posunout a zvednout plachtu na boku, jenže zrovna z té strany fouká a hlavně prší. Povrchově neošetřené dřevo a voda – to není dobrá kombinace. Taky bavlněná osnova si ve vlhku žije svým vlastním životem a je nedošponovatelná. A tkej na povolené osnově.

Hlava mapa, kofeinovej absťák, radost z mizejícího zboží a depka z představy time manageru na zbytek roku. Tvrdím, že dobrá akce je ta, ze které jedu a mohu použít vnitřní zpětné zrcátko. Jenže už při druhém udiveném podívání se na ubíhající silnici za mnou přichází děs a panika. Úbytek nutno doplnit novým. Nemohu zajet do velkoskladu a „Pepo, val to sem“. Ještě že nám pámbu instantní polívky dal a sporák může zůstat studený a břečka se dá pít mezi prošoupnutími prošlupem.

A tak ve stavu maximálně mimózním a s mozkem ve fázi stavu vegetativního ukazuji mladé mamince tenhle kousek a tenhle a maminka zapojuje do rozhodovacího procesu tatínka, který tlačí sporťák se spícími batolaty přes šutry valašského chodníčku. Tatínkův hlas je mi povědomý, podobu si přiřadit nedokážu. Rodina odchází s vybraným hadrákem. Přeju jim na cestu, aby byli s mou prací dlouho spokojeni. Je fakt, že slova ze mne plynou tak nějak automaticky, ale na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, čestný slovo a přísaha na holej pupek k tomu, opravdu si přeju, aby mne každý jeden prodaný hadrák přežil. Mají na to. Jsou poctivé.

Civím do deště a dochází mi, odkud znám onoho tatínka. Tedy jeho hlas. To je přece Eragon! Nafackovala bych si za momentální nepružnost myšlení.
Tak kdybyste se tu třeba, pane Stránský objevil, tak vězte, že jsem na sebe tuze naštvaná, že jsem vás hned nepoznala. Že jsem vám za načtení tří fantazy bichlí nepoděkovala pěkně z očí do očí. Kdybyste jen tušil, kolik jsem toho při poslechu Eragona utkala a jak dobře mi šla práce od ruky. A jak mi jehlice skákaly samy do ruky a čarovaly s kočkodlaky při současném pletení punčochy. Ach, a ty pohledy ze Safiřiného hřbetu, pěkně v bezpečí křesla věčně okupovaného jezevčicí a s bezedným šálkem horkého čaje v ruce.

Děkuji za posluchačský zážitek.

 

 

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | Komentáře: 1

Baví se prací?

Někde, asi na Novinkách, no jo ranní probouzecí kafe bez prolítnutí tištěných drbů a co se kde šustlo ve virtualitě by snad ani nechutnalo, že český podnikatel tráví prací sedmdesát hodin týdně. Neodolala jsem a rozklikla jsem i diskuzi. Propíraní v ní zastupovali mlčící většinu. Ozývali se buď vykořisťovaní nedostatečně placení zaměstnanci, nebo si honili triko ani teorie neznalí mladí a neklidní nezaměstnatelní. Nějak se poslední dobou nemohu zbavit dojmu, že vznikla nová profese – internetový diskutér. Že by se toto ukrývalo pod nabídkami typu práce pouze z domu? Opět padaly názory, že podnikatel, na rozdíl od nebohého zaměstnance, neplatí žádné daně, zatímco zaměstnanec to má pěkně měsíc co měsíc strhnuté, jak je nakonec z výplatní pásky vidno. Nesnáším Miroslava Kalouska. Vedou mne k tomu osobní důvody. Ale opravdu hluboce lituji, že se nepodařilo uvést jeho návrh na zveřejňování superhrubé mzdy na výplatních páskách „bouchačů“ uvést v praxi. Zaměstnanci žalovali na své zaměstnavatele, že se teda v práci moc neohřejí, objeví se ve firmě v deset a v poledne už padají pryč, že prej pracovní voběd, tak jakejchpak sedumdesát hodin tejdně, když je ten floutek na pracovišti s bídou dvě hodiny denně…
Nemám nic proti fyzické práci, považuji ji za rozumnou protiváhu práce duševní. Je to paráda se po hodině či dni otočit a VIDĚT okamžitý výsledek. Nehledě k tomu, že z fyzické únavy se člověk snadno vyspí. Rozhodně si nemyslím, že fyzicky pracující jsou méně chytří. Často kolem sebe vidím, že lidé, kteří se živí převážně fyzickou prací jsou neskonale líní. Celkem paradox.

Rubriky: jak to vidím, povzdechy | Komentáře: 1

Po bradu v akutní chandře

Postihla mne krize. Tvůrčí. Že mi to přestává psát, je už dlouho zde zřejmé. Říkala jsem si, že jedna nemůže mít všechno. Že vyprávím příběhy poskládáním barev a vzorů a na skládání písmen do slov a řádků nezbývá čas.

Poslední dny jsem se probouzela tak nějak napůl. To je normální. Když jedna pár neděl jede jak na speedu, tak pár hodin útlumu je normální. Nějak se mi vytratila z žití radost. A takový to sebeuspokojení a pocit štěstí. Ne, nespokojenost a zoufání si a tak podobně blbě jsou stále zamčený v Pandořině pokladnici. Ale jako kdyby klíčovou dírkou pořvávali ven.

Probudila jsem se do obzvláště protivna.

Vzpomněla jsem si, že náladu ovlivňuje i prostředí. Když nemůžu dělat, zkusím dělat.

Celou půlku odpoledne jsem tomu věnovala.

Pavoučí mámy na mne žalují u velké Pavoučice, že jejich asi trilión dítek zmizel v požeráku vysavače. I s jejich pečlivě vysnovanými obydlími a externími spižírnami.

Skřítci Domácníčci jsou na mne naštvaní, protože drobečky fuč, ulepené lino kapkami toho či onoho taky fuč. Teda lino ne, jen ty kapky. A na polituře jim to klouže.

Starej pes na pokraji kolapsu. Asi o dva mikrony jsem pohnula s jeho křeslem.

Drbny mne mají zase plné huby, protože po mém nájezdu jsou zvony na sklo a plast plný.

Kredenc pro horu nádobí nejde dovřít, v dřezu v prádelně ani jeden hrnek, ani jedna lžička. Jen smrad desinfekce přebíjí vůni pracího prášku.

Přísavka závislácká jezevčíkoidní Bára osciluje mezi nenávistí za likvidaci zásobáren na horší časy a braním na milost za uplácení piškotem. Ach, já zlá. Ve finále jsem jí bez pochvaly vyhodila právě skolenou myšku, která se chtěla ubytovat pod podlahou kuchyně.

Sumace. Přízemí domu se blýská jak psí kulky a je náhle prostornější, než bylo. Nenálada nezmizela. Stojím nad stavem se vzorově napnutou osnovou, civím na haldy textilu ke zpracování, nůžky v ruce a v hlavě vymeteno. Nevím jak začít. Čím začít. Uklizené okolí nepomohlo. Dostávám se do panického stavu. Protože jsem vyprodána (ano, stalo se, už z předposledního trhu jsem se vrátila a viděla zpětným zrcátkem a na poslední jsem moc doplnit nestihla a prodej byl ještě větší, než před tím) a tuze významný trh přede mnou. Zítra. A hned další víkend třídenní tržní akce. Ach jo. Chce se mi umřít a už nevstat. Jen si tak ležet a nechat čas i věci kolem plynout…………..

Rubriky: jak to vidím, povzdechy, šmodrchání | Komentáře: 1

26.7.2017

Drahotušská pouť byla třešničkou na dortu hektického netkacího týdne.  Pondělí – nějaké to dopolední domácí žvýkání (čti pokus o úklid) a  urychlený přesun do Brna, protože odkup celoživotních zásob přízí (týjo, fakt jsem nečekala, že budu někdy v životě ještě řešit co s pytlem chemlonu), kontrola pohybu prodejů v Place Store (Brňáci, výstava je prodejní a protože jste lakomí, jestli se nepochlapíte, tak v srpnu končím a chytejte si mne po republice ve stánku 😦 ) , loudavý pivo na Pátém nástupišti (sorry jako, ale od Čáry až k nádraží žádná normální občerstvovna (kaváren dost, ale měla jsem žízeň a CHUŤ na jeden škopek a nebyla jsem ochotná dát pade za čtyři deci) a lektoření pletení kousek vedle Kapucínů. Úprk do Stepi ke zvěři.

Úterý ráno stěhování kamarádky, opět Brno. To by bylo skoro na samostatnou storku, organizátor a voják ve mně brečel zoufalstvím. Ale přestěhováno jest a to je důležité. Po návratu krátký spánek, který zapříčinil následující úlet a výkon vpravdě stachanovský.

Středa – plán vyl vyrazit po deváté směr Strmilov, tam nechat prázdný osnovní válec, jet do Bechyně, tam přespat, ve čtvrtek vyzvednout navinutou osnovu, pokračovat směr Step tak, abych stačila vyzvednout Staříka u večerního spoje z práce a bezpečně se dostat domů. V pátek jsem chtěla zavést osnovu a hurá do snižování skladu materiálu a zvyšování skladových zásob výrobků. Víkend ta pouť. S ohledem na počasí a panující vysoké teploty to byl dobrý plán. Nebýt toho krátkého odpoledního zdřímnutí z uondání hicem.

Středa začala před úterní půlnocí. Usoudila jsem, že než se převalovat do půl páté, než konečně usnu a v sedm vstávat, protože narvat futro kozám na den a tři čtvrtě a vyvenčit jezevčíka a mít špatný svědomí, že ho nechávám přes noc doma, byť s výběhem na dvůr, že se na to můžu vykašlat a s gustem provést šílenost a užít si společenskou událost. Tak jsem s čelovkou udělala, co jsem měla dělat ráno, sedla i s jezevčíkem do Traktoru Třetího a Vyrazila na Spanilou jízdu naruby. Tohle je na samostatný příspěvek.

Páteční ráno bylo takové jak po flámu. Oteklé tělo z nedostatku přijaté vody, malý vočíčka ze spánkového deficitu, hladovej mozek řvoucí po jednoduchém cukru ze šichty za volantem, nenálada z horka už za svítání. Kozy nadšené z vypuštění na pastvinu, jezevčice užívající si, že svět kolem se nehejbe. Vorvaná jak borůvčí jsem byla. Vykašlat na všechno jsem se měla a být už od prvního zadrnčení budíku v nouzovém módu. Jenže ta Neusmrtitelná a Zodpovědná a Furt pracující ve mně si nedaly pokoj. Zavedla jsem osnovu. Začal jsem tkát. Osnova byla nenašponovatelná. Stále se povolovala. Válec jsem už měla bržděný na maximum. „Ráno moudřejší večera!“ zaječela z kouta teta Kateřina. Nehádala jsem se s ní. Ranní sobotní předodjezdové kafe jsem pila u stavu. A bušila se do hlavy. „Práce kvapná hovno platná“ posmívala se Kateřina z koše ořezů. Se mi podařilo nasadit válec obráceně. Takto odvíjený je nebrzditelný.

Přátelé, je to skvělý pocit, když věci opět fungují, jak mají. Ještě jeden takovýto týden a začnu psát oslavnou ódu na sterotyp.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | Napsat komentář

Koťuho

Anenská pouť se Studiem bez kliky byla v letošním roce zážitky a prožitky a vjemy i sekvencemi pro ouvej kousky hluboko v mozku skryté skoro až přeplněná. Upřímně se už dnes těším na další rok a oba (Helfštýn a Drahotuše) Belle Épogue jarmarky s ohlédnutími do časů renezančních.

Drahotušský jarmark byl opět stranou kolotočů a houpaček a langošů a vše-za-dvacet pěkně stíněný kostelem a parkem. Stánky na prahu parku, v parku obrovský párty stan pro divadelní představení, místní bigbít i cimbálovku. C+K polní pražírna vypouštěla omamnou vůni a lákala na kafe z džezvy i mocca pressu. Pasák koz, který první zkusil plody kávovníku strčil svým rozjařeným tancem do kapsy celý pluk asasínů, jeho stádečko  přežrané červenými bobulemi se chovalo naprosto standardně. Ale v podání paní kavárnice to bylo napínavý a dobrodružný. Nelze popisovat, nutno slyšet, vidět i cítit.

Zvažovala jsem, zda v sobotu balit zboží do auta, nebo jej jen přikrýt plachtou. Nakonec jsem přemohla lenost a vše naskládala do auta. Dobře jsem udělala. Pár metrů za cedulí označující konec obce se spustil slejvák. Před Hranicemi se přidalo i krupobití. Bylo to hustý a hnusný. Opatrně se jet dalo, proti bouřce, která mne chytla mezi Třeboní a Stráží nad Nežárkou ve středu do byl jen čajíček. Ale výživný. Přívalový. Hm, za Lipníkem už jen mžilo a ve Stepi pokračovaly žně v plném proudu zalité sluncem a upocené dusnem.

Nedělní ráno bylo umyté a dusné. Porovnávali jsme si zdroje synoptických informací a tipovali, jestli počasí vydrží až do konce akce, nebo ne. Nevydrželo. Ale obloha poslala včasné varování a tak každý stihl to nejchoulostivější zboží dát do auta a ten zbytek zaplachtovat. Netušili jsme, že nás po poledni čekají chvíle vskutku dobrodružné.

Větřík napřed vzdouval střechu párty stanu. Pak zesílil a začal stanovou konstrukci nadzvedávat. Pak jsme všichni, co měli ruce volný, viseli na konstrukci a zírali, jak se vznášíme a letíme pod korunami listnáčů směrem k faře jak podivní povětroni. Uf. Poctivá hanácká strava dělá silná těla. Hodilo to s námi jen o pár metrů. Udrželi jsme se. Stan jsme  z parku nepustili. Pak svatej Petr vypnul fukar a hodil z nebe hadici. Tak jsme drbali pod střechou stanu o všem a o ničem a zvedali ruce vzhůru, abychom nadzvednutím plachty vylili hektolitry dešťovky z náhle se vytvořených střešních bazénů. Do půl hodiny bylo po všem. Odpoledne bylo umyté a svěží a program pokračoval přesně dle hodového timemanageru.

„Koťuho“ je slůvko maďarské. Tuze se mi líbí. Znamená něco jako prskat a brblat. Tvrdí obsluha C+K polní pražírny a vládkyně nad džezvami Pavlína. Věřím jí.

 

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, někdy strašně kecám | Napsat komentář

Smrt v přímém přenosu

Kdyby zmínky o tomto videu na You Tube neproběhly rychlostí blesku s důrazností uragánu sociálními sítěmi a kdyby se o něm nezmínily snad všechny deníky a kdyby mi o něm, s očima navrch hlavy, nevykládal náš hrobník, který si dodnes myslí, že Internet je hodně sprostý slovo a sociální síť si plete se sociálkou (add. MPSV), tak by mne tato nahrávka minula. You Tube používám jako obsáhlou knihovnu – poslech při rutinní práci. Video blogy nesleduji.

Jenže když se o něčem mluví v celé emoční škále, tak prostě zvědavost vítězí.

Shlédla a vyposlechla jsem celý záznam. Není mi z toho ani trošku dobře. Na videu ani na zvukovém záznamu není nic, co by nemohlo vidět či slyšet třeba i batole.

Žádná krev, žádná polámaná těla, žádný bolavý řev, dramatické sténání a tak podobně.

Děs čiší z toho, že vše se děje v reálném čase. Bez vědomí zúčastněných, že jsou součástí přímého přenosu. Detailní audio dokument o tom, co se děje po havárii. Dokonalé video ukazující, že mezi bytím a nebytím je hranice tenčí vlasu.

Tohle video, při vší úctě k pozůstalým rodičům a příbuzným, by mělo být zařazeno do výuky všech autoškol. Syrovější a pravdivější BESIP nemá šanci natočit.

Rubriky: jak to vidím | 3 komentáře

Baroko na oko poprvé – pro vR :-)

Pane z Ramštajnů, proč plýtvat slovy:

HOWGH.

Rubriky: Až já budu velká ...., někdy strašně kecám | Napsat komentář