17.2.2018 v čase mezi psem a vlkem

Za oknem je teď právě samozřejmě noc. A taky šest pod nulou a mlha celkem hustá. Ne tedy, jako ta, co se za ní skrývá rybníček Brčálníček, ne, v porovnání s ní je to jen opar, ale zase je mráz a vysoká vzdušná vlhkost to je jistá námraza. Na všem. Špinavý Traktor Třetí je díky tomu zářivě bílý. Já zase v tváři silně sinalá. Vyrážet do Bystřice nad Pernštenem jsem chtěla tak nějak kolem půl osmé. Abych byla chvíli po deváté na místě i s časovou rezervou nutnou v zimním čase. Budu vyrážet chvíli po šesté. Volali mi ze skanzenu, že autem se k chaloupkám vjet nedá, protože kalamita a tak růčo fůčo se zbožím… Chtěla jsem romantiku i bukoliku, tak si jí užiju. Třeba půjčí sáňky. Ale na místě nutno býti podstatně dřív.
A tak nákladový prostor Traktoru Třetího je zaplněn zbožím, taška s „kanclem“ a mrazu citlivým a taky s kafem a sváčou je nachystána. Já si jdu na chvíli dáchnout. Mám před sebou cestu nahoru na Drahany a pak vrcholovou partií Moravského krasu hurá na Vysočinu. Tak trošku se bojím, do čeho to vlastně jedu. Ale taky se těším. Úvodní fotka je právě ze skanzenu v Bystřici. Z dožínek. Představte si to zavalený sněhem. A kouřící komín ve mlejně, protože určitě tam zase budou péci povidlový buchty. Ve statku bude hospodář škvařit sádlo. Prozradila to managerka, když mi odpoledne dávala včasnou výstrahu meteorologickou. Já budu bušit do stavu a přikládat do pece a větrat hadráky na plotě tkalcovny. A taky přijede včelař.
Tak za denního světla na viděnou. V Bystřici.
Reklamy
Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, šmodrchání | Komentáře: 1

6.2.2018

Wau! Minulý týden jsem odeslala přihlášku na Švestkové slavnosti v Českých Budějovicích. Jasně, vím, že je to až v říjnu. Jenomže on už je taky únor a jen rentiér nepotřebuje mít jistou práci s nejistým příjmem v horizontu delším než je nejbližší kvartál.
Právě jsem položila telefon. Volali mi z Budějc, že mne teda na jarní trhy berou. Timemanager mi sdělil, že s odřenýma ušima by to šlo.
Tož to risknu.
A timemanager mi taky prozradil, že díky přijetí pozvání na třídenní trh je spánek sprostý slovo a vše, co k životu potřebuji, je připoutat se ke stavu. Nejlépe za nohu, abych neměla touhu migrovat třeba k pletení.
Co teď? Zabukovat si nocleh.

Rubriky: šmodrchání | Napsat komentář

Nedovol emocím cloumati tvým majestátem. I když je to fuška.

Jsou akce, u kterých nečekám okamžitý zisk, protože by se měly zúročit v průběhu roku. GO Regiontour je měl by být přesně takovou. Jedná se o veletrh cestovního ruchu konaný na brněnském výstavišti. Pro mne osobně jsou důležité první dva dny, které jsou vyhrazeny odborné veřejnosti. Následující dva dny určené běžnému návštěvníkovi jsou také fajn, ale gró akce pro mne jest vskutku v naplněném diáři.

Jela jsem natěšená a nachystaná. Co si budeme nalhávat, práce kterou dělám se lépe prodává, když je možno jí potěžkat, ohmatat, popovídat si o ní přímo nad výrobky. Fotky jsou tuze zavádějící a slovní popis rovněž. Čekala jsem rozhovory se zástupci informačních středisek, s pořadateli řemeslných trhů a jarmarků. Vytiskla jsem si diář s již zadanými termíny, ať nekývnu pro jeden den opakovaně. Vizitek i sebepropagačních slintů jsem si vytiskla také více než dostatečné množství.  Pořadatel poslal propozice v kvalitě 1+. Až do chvíle vlastního zahájení vše klapalo jak vodou dobře zásobený mlýn. Pravda, umístění řemeslnických stánků budilo drobné obavy. To, že přeprodej Aliexpresu je už také řemeslo se mi jevilo podivností a nějak mi neseděli čistokrevní trhovci (čti ve velkoskladu nakoupím, pak s tím obrazím všechny farmářské trhy, na které se vecpu) Potěmkinově vesničce tradičních rukodělců.

Už pár hodin po zahájení bylo jasné, že 21. ročník Regiontour je žrací akcí, řemeslo je bráno jako něco navíc a skoro i rušivého. Kraje i regiony reprezentovali pouze výrobci potravin – a to včetně všech zahraničních. Skoro jako Salima soft.

Ano, jsou věci, za které pořadatel, se kterým jsem uzavírala smlouvu, nemohl. Výběr místa asi moc ovlivnit nemohl. Asi ani to, že „jeho“ expozice byla jak dobře utajené housle (když jsme v tom Brně, pane Horníčku) skryta nafukovací halu dělící stěnou i vysokými stánky regionů. Stejně tak nemohl za to, že pracovníci pořádající regionální trhy pro škrty v rozpočtech obcí nepřijeli.

Jsou ale věci, které ovlivnit mohl. Třeba že aby moderátor občas kváknul mezi upozorňováním na ochutnávku toho či onoho i to, že regiony nejsou jen nacpaný břicho něčím na špeku, ale že součástí tradic je i dráteník, košíkář, šperkař… . Dalším ovlivnitelným je, myslím, i výše nájmu. Přijde mi neskutečně sprosté, že řemeslník, který má na této akci opravdu nízkou tržbu a ještě má své řemeslo ukazovat návštěvníkům, platí ten samý nájem, jako přeprodejce. Cifix, i pouťoví pořadatelé tohle už diferencují.

Dělala jsem si čárky, kolik lidí prošlo uličkou se stánky, ve které jsem byla. Čtvrtek závratných DEVĚT. Pátek osmdesát čtyři. Sobota pět set třicet osm. V neděli mne to už nebavilo, bylo jich ale méně než v sobotu. Přitom na záchod jsem po celou dobu obíhala halu, bylo to rychlejší, než se procpávat lidmi zaplněnou halou.

Jestli pojedu za rok zase? Nevím. Rozmyslím si to. Protože dělat cvičenou opici a místo obdrženého banánu platit násobek vstupného – no tak to už chce fakt zakalenýho jedince. A to nejsem, zde mám netušeně velké rezervy.

Rubriky: hodně kyselý jabko, povzdechy, šmodrchání | Komentáře: 1

Buď to bude totální průšvih, nebo parádní den. V každém případě nezapomenutelný dlouhý den.

Už dlouho se mi nepodařilo zaspat. Dílem je to tím, že dělám doma a tak odpadá budík a píchačky a tak podobně, protože svou denní dávku povinností si prostě a jednoduše splnit musím, a dílem je to tím, že čím jsem starší, tím hůř spím.  A nebo měli skřítci Naschválníčci a Škodílci delší dovolenou a byli na cestě někam Tam a pak zase zpět. A zrovna v sobotu nad ránem se vrátili.

A tak jsem v sobotu zaspala. Brutálně. Měla jsem natažené DVA budíky na pátou ranní, protože sprcha, kafe, svačina, vyvenčit psa, dobalit auto, nejpozději za deset šest otočit klíčem v zámku a klíčkem v zapalování….

…. s trhnutím jsem se posadila na posteli a otevřela oči a natáhla se po budíku, protože něco bylo tuze špatně. Světlo za oknem. Denní světlo! Budíky vyzvoněné, aktuální čas sedm patnáct.
Bez sprchy, se žvýkačkou místo řádné dentální hygieny, s vyvenčeným  psem a doplněným autem, bez kafe, bez svačiny, bez pití, v očích děs a v rukou třes jsem v sedm dvacet dva míjela koncovou ceduli s názvem vsi, ve které bydlím.  V osm jsem měla být o sto čtyřicet kilometrů západněji, než jsem v danou chvíli byla. Samozřejmě, že na místě, které neznám a na které mne musí v poslední dvacce kilometrů dovést hlas Nataši z navigace.
Neptej se mne, jak se mi to povedlo, co jsem na D1 vyváděla, ale já  i s blouděním na místě samém a navigací pomocí domorodců zvládla dorazit jen s třiceti pěti minutovým zpožděním.

Fofrem jsem rozbalila pracoviště, vděčně přijala kelímek džezvovýho kafe, snažila se prsty vytvořit z mastných pramínků vlasů dojem ležérní neučesanosti lví hřívy a zapudit pocit ulepenosti a upocenosti. Dnešek bude buď totální průser nebo absolutní špica. Nic mezi.

Byl to krásný a vydařený den. Bohatý na zážitky i setkání. Je pravdou, že v Kralicích se Den tiskařů a oslava půl milénia od vzniku reformního hnutí a také oslava Bible kralické setkala s brutálním nezájmem veřejnosti. Zda to bylo dokonalým utajením na místě samém (cesta k památníku špatně značená a ještě přerušená výkopem kanalizace přes vozovku a objízdná trasa nevyznačena raději vůbec) nebo jinou akcí na zámku v sousední Náměšti, je těžké odhadnout.

V každém případě – kdo nebyl, jeho škoda. K vidění i slyšení toho bylo hodně.  Hm, po hříšně dlouhé době jsem si koupila papírovou knížku. Útlý svazek dopisů Jana z Husi přátelům.

Z Kralic jsem jela domů zkratkou přes Brno. Chtěla jsem jen nakouknout na čerstvě otevřený dyzajn koutek v po rekonstrukci se rozbíhající Industře a taky se domluvit na případném lektorování a zdrbnout si s přítomnými známými. Industra mne odbourala už při vstupu do hlavní haly. Byla plná „mých“ sedáků.  Skoro jsem si z toho kecla na zadek. Radostným překvapením.

 

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, někdy strašně kecám, šmodrchání | 5 komentářů

7,9,2017 … a tak si tu žijem ….

Pod podlahu pod stavem se nastěhovala minimálně jedna myš. Vím to zcela přesně. Pro jezevčici Báru jsou myši nepřítelem číslo jedna. V čase hárání číslo tlustá jedna sedmkrát podtržená a s vykřičníkem k tomu. Vidiové zubní protézy pro chrup skoro trpasličího skoro jezevčíka vet ani Domstav nevede, stejně tak ani drápky z téhož materiálu. Že by si jezevčice bleskurychle vytvořila vchod do podpodlaží a byl by konečně klid.
Přemýšlím nad objednávkou valia z Aliexpresu, protože tam mají vše. Minimálně tucet rodinných balení.
Vím, urvanou podlahovou lištu to nepřilepí, vytahaný knížky ze spodních pater knihovny to neuklidí, jezevčíkovské hlasové projevy neutlumí, ale cosi mi našeptává, že dvě tři pilulky a bude mi to všechno šumák.
Rubriky: povzdechy | 2 komentáře

O čem jsem chtěla psát, a nestihla to, aneb němé ohlédnutí za létem i pozdní jarem

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, někdy strašně kecám | 3 komentáře

Nostalgická

Skončil dvoudenní trh. Deštivý panáček zvolna odtáhl cisternu za kopce a nebe se začalo čistit. Klasika zaměstnanecká. Víkendové počasí na draka a sluncem prozářeným pondělním ránem hurá k píchačkám! Mám sbaleno. Chvíli vyhodnocuji cestu před sebou a usuzuji, že díky „je to rozbitý, musíme to opravit“ stejně nemám kam chvátat, protože ten štrůdl aut přede mnou a pár úseků svedených do jednoho pruhu průjezdných kyvadlově nutně povede k jízdě v koloně a zvýšenému výskytu honičů vteřin za každou cenu. Zamykám auto a jdu na polívku. Chci si ještě chvíli užít místa, vstřebat v sobě prožitá setkání. Že není kam chvátat usoudila i skvělá parta lidí, se kterými mi bylo fajn a se kterými bych se tuze ráda potkávala i jinde a klidně i nepracovně. Jasně, že jsme skončili u jednoho stolu s přisunutými židlemi.

Jedu domů. Mohla bych rychleji, mohla bych předjet, místa je dost, protisměr je dlouhodobě volný. Jenže nechci. Jedu v závěsu za autem s přívěsným vozíkem, na kterém je naložená chlebová pec. Z oplechování vozíku trčí k nebesům komínek, nad ním se tetelí vzduch a vydechuje do okolí jemnou vůni placek, vzpomínky snídaňové kafe s horkou bagetou, ukládám do sebe niterné nesdělitelné, co pomáhá přenést se přes ouvej chvíle.

Jedu v domů a protrahuji, úmyslně, čas věnovaný cestě. Abych stačila vstřebat vše kladné víkendové. Když dýchající pec odbočuje k buchlovickým kopcům a já se na témže rozcestí stáčím na druhou stranu a sjíždím k úvalu Moravské brány, nemohu se ubránit návalu smutku. Rozcestí bylo definitivním rozloučením se, potřesením ruky, zavoláním Ahoj, ukončením neděle.

Jedu domů a zaklínám skřítky domácníčky a stromové víly, i toho dešťového panáčka a jeho větrný koně, prosím vousaté horské duchy i vědmy z pasek. Že abychom se ještě někdy někde potkali.

 

Rubriky: jak to vidím | Napsat komentář