Jaký tkalcovský stav je nejlepší?

„Jaký stav je nejlepší?“ zeptala se mne v červenci Kroměříži paní do sítě z vlněných pavučin lapená. A dodala, že nemůže mít jednu místnost obsazenou jen a pouze stavem. Neporadila jsem jí. Nevěděla jsem. Neporadím a odpověď neznám a nejspíš ani nikdy znát nebudu.
Začínala jsem koketovat s tkaním na dětském stavu IGRA. Půle osmdesátých let minulého století? Vyblbla jsem se na něm do alelůjá. Edukačním procesem „pokus – omyl“ jsem zvládla prosté plátno, střídání barev, ale i ažuru a řetízky v tkanině. Pak mi praskl list a bylo po srandě. Někdy kolem devadesátého čtvrtého (už jsem byla na Moravě, ale ne moc dlouho) jsem v hračkářství narazila na podobný stávek, přežil jednu šálu a praskl mu pro změnu rám. List z něj používám dodnes.
Tkaní je časově náročná zábava. To sice háčkování a pletení také, o vyšívání ani nemluvě, ale košík s klubky a rozpleteným svetrem lze snadno „kopnout“ za křeslo a obývák zase vypadá katalogově a neobývaně. Tkací úlety se v interiéru musí přiznávat.
Začala jsem hledat malý stav vhodný „na fšecko“. Chtěla jsem tkát a pořádně jsem nevěděla co. Měla jsem vizi tkaných prostírek zdobených paličkovanou či drhanou krajkou z osnovních nití. Znáte ty věčné návraty k počátkům. Chtěla jsem tkát sem tam šálu, jednoduché gobelíny vhodné na tašky a polštáře. Možná sedlo k haleně. Vlastně jsem nehledala přímo stav. Skládací rám bych si zbastlila sama, brzdění válců také není obtížně řešitelným problémem. Hledala jsem vhodný materiál na hřebeny. Tedy listy. Asi je klika, že jsem se nepročetla až k nitěnkám (ehm, to není jen živé krmení pro akvarijní rybky) a že nezadržitelný vývoj vpustil do domácností tyhle ty internety, který bych teda rozhodně nezakazovala. Toto životní období mi přineslo fůru času, horu dřiny a příjem limitně se blížící nule. Takže i cena hrála významnou roli.
Po dlouhém rozvažování a děrování kolenní čéšky jsem zvolila stolní stav s pevným listem. Zdál se mi pro mé budoucí tkaní ideálním. Pořizovací cena snesitelná, možnost dokoupení listů i jiných hustot, než je (samostatně neprodejný) se stavem dodávaný univerzální, možnost za pár korun proměnit stav s jedním pevným listem na stav se dvěma pevnými listy a mít tak možnost tkaní bezešvých sáčků, dvojité šíře a tak podobně v prosté plátnové vazbě. V současnosti je k tomuto stavu možno dokoupit i přídavný osnovní válec a list s několika hustotami osnovy. Takže je možné tkát na osnově s rozdílnou sílou a tažností příze. Kreativcovo srdce plesá. Stav s pevným listem (pevnými listy) sice není stavem „na fšecko“ tkaní, ale je velice variabilní a pro odpočinkové večerní a víkendové tvoření je více než dostatečný. Jako veliké plus hodnotím možnost jeho pověšení na zeď – i s rozpracovaným projektem. Ano, rypsy, vícevrstvé tkaní a tak podobně v základní sestavě nejsou, ale když si navážete nitěnky třeba na tužku a nezapomenete tento další „list“ včas zvednout …
Nevýhody? jeden konec opřený o stůl, druhý o břicho – tkáte sice v sedě, ale zároveň i v předklonu. Celkem dost trpí záda. Kelimové vzory nutno přitloukat pečlivě vidličkou – další zátěž zad. Trika a tak podobně do hadráku na něm jdou zpracovat také, ale je to dřina, opět se řada po řadě přitlouká vidličkou a musí se fest zabrat, ale tkanina je i přes veškerou snahu řídká. Nízká produktivita práce.
Prošmodrchala a prokydala a prodojila jsem se k poznání, že personalisté bydlí v Záhrobí a že zaměstnanecký poměr je pro mne značně iluzorní záležitostí. A že je čas začít myslet na důchod. Jestli v normálním věku s normální výší důchodu, nebo v pětasedmdesáti s minimálním… Sen o mléčné farmě narazil na mé fyzické limity a trvalé sabotáže ze strany nejbližšího. Zredukovala jsem stádo i hejno, přestala věřit slibům i stavbám vzdušných zámků, uvědomila si, že vražda není civilizované řešení, provedla další audit svých dovedností a možností domu a rozhodla se pro pořízení dalšího tkalcovského stavu. Takového, do kterého se nebudu muset bát praštit. Teda ne pěstí nebo tak podobně, ale při přitloukání útku. Ano, chtěla jsem, aby i tento stav byl co nejvariabilnější. Chtěla jsem, aby mne tkaní na tomto stavu uživilo a zabezpečilo do budoucna. Věděla jsem, co na něm budu tkát nejvíc. Dlouho jsem s výrobcem stavu diskutovala. Nebyla jsem neústupná. I když jsem si chvílemi připadala tak trošku podváděná. Ve smyslu tvrzení „to nejde“. Omlouvám se výrobci. Měl pravdu. Fakt by to nešlo. Byznys plán jsem si postavila na hutném poctivém těžkém hadráku, který bude sloužit po dlouhá léta. Tento typ tkaniny vyžaduje jednoúčelový stav. Mám jej skoro rok, tkám na něm denně několik hodin, není dne, kdy bych neděkovala výrobci za trpělivost se mnou při zadávání zakázky.
Mám dvoulistý tkalcovský stav. Mohu na něm tkát pouze plátnovou vazbu. Toto omezení (stav se dělá i čtyřlistý – tkaní jednoduchých rypsů, dvojitá šíře tkaniny atp) ve vazbě je bohatě vyváženo vyšší světlostí prošupu a i velice silný útek se snadno protahuje. Bidlen je dostatečně hmotný, aby pevně přitloukl i čerta. Hadrák na tomto stavu utkaný je přesně takový, jaký jsem chtěla tkát. Hutný, těžký, trvanlivý po dlouhá léta. Stav se obsluhuje ve stoje. V pohybu je celé tělo. Jsem dost vysoká, tak se při ručním vkládání odstřižků musím trochu předklonit. Takže sem tam bolí záda. Ale ačkoli tkám několik hodin v kuse (občas si škrábnu šestnáctku – dvě hoďky po probuzení, hoďka obíhání zvěře s rozednením, tkaní do oschnutí rosy, dvě hodiny plus mínus sekání trávy a práce kolem zvířat a pokračování v tkaní až do „ouplně malejch vočíček“; chleba s něčím ukusovaný mezi prací, stejně tak upíjené kafe a čaj), tak práce není únavná. A to ani po několikadenním tkacím maratonu. Jó, deficit spánku, to je jiná.
Nevýhoda? Nutnost samostatné místnosti.
Když jsem kupovala výše popsaný velký stav, tak jsem přespala u rodičů. Maminka tuto koupi zcela zjevně neschvalovala. Bezelstně jsem se přiznala, že šetřím ještě na jeden. Šokovaně vykřikla, že snad nemusím mít každý stav, co se kde dělá. To vskutku nemusím. Ani nechci. Nevěděla jsem, jak bych vysvětlila. Pokusila jsem se o příměrem, že když mám tři a půlky jehlice, na kterých pletu nejčastěji, tak ten zbytek mohu ze šuplete vyhodit, protože jsou vlastně zbytečné. Maminku jsem tímto opět ujistila, že jsem praštěná a že patřím na uzavřeném oddělení a do klecového lůžka nejlépe.
Aktuálně mám objednaný další, skoro jednoúčelový, stav. Stolní čtyřlistý. Se skládacím podstavcem. Chci na něm tkát (opět) hadráky, umožnit utkat si vlastní hadrák zákazníkovi přímo na jarmarku. Zde mi nižší prošup nevadí. Kromě odstřižků a cárů látek na něm chci tkát i hrubou ručně předenou vlnu. Výhodou stavu bude jeho velikost a skladnost (pohodlně se vejde na přední sedačku automobilu), možnost u práce sedět.
Současné životní období je plné práce, příjmů nenulových, ale zůstatků „k výplatě“ limitně se blížících nule. Je plné zcela nových prožitků a zážitků. Dovedete si představit, jak dokáže naspeedovat paní, která přeruší vyndavání zboží za auta, jestli si pamatuju, jak se ošívala a zvažovala a nakonec teda koupila a se zakoupeným zacházela celkem brutálně (dva měsíce sloužil jako karimatka při cvičení jógy na písečné pláži, samo že i šplíchance slané vody byly) a teď se pere o onen hadrák, se kterým to opravdu  neudělalo vůbec nic,  se synky, kteří se po něm válí v pokojíku a jestli kdyby si synci nastříhali trika a tak ulevili i šatníku… Nedovedete. To se musí na vlastní uši i duši.
Stále nejsem schopna se rozhodnout, který stav je nejlepší. Nejsem schopna určit, kde koupit. Jestli tuzemský nebo zahraniční. V rozhodovacím procesu, který stav koupit, je nejdůležitější si uvědomit, co a z čeho a jak často mám v plánu vlastně tkát.
Mám velice pro osnovu i útek variabilní stav s pevným listem – jsem omezena možnostmi vazby.
Mám velký dvoulistý stav pro tkaní jediného typu tkaniny – je to moje volba.
Mám objednaný stolní čtyřlistý stav – hustota osnovních nití určuje zpracovávání jen silných útků. Opět, ke to moje volba. Čtyři listy mi umožní i jednoduché vzorování osnovou.
Šetřím na stolní stav s dvanácti listy. Abych mohla tkát i ze šicích nití. Abych mohla tkát barevné prostírky. Abych mohla tkát prolamované krajkoví.

Rubriky: jak to vidím, šmodrchání | 4 komentáře

Strachy a bebíčka babího léta LP 2016

Venku jemně poprchá, mediální žumpa si rochní v události bez dvou let půl století staré. No jo, je před zase volbami a nutno honit politické body zpovídáním už senilnějících pamětníků z té správné strany barikády. Je mi jich líto. Vždyť to je příšerný trest pro člověka – zůstat až do smrti uvězněn v jediném roce, dobře v jedné pětiletce, života a celá následná léta jen přežvejkávat co by a kdy by…
Je pošmourné nedělní ráno. Stádo i hejno obstaráno. Čas obstarat i sebe. Kafe, dortík, noviny. Sladký start dalšího nesvátečního dne. Nezapomenout se usmát nad horoskopem. Dnes prý budu tuze úspěšná ve sportovních disciplínách. Asi ano. Vždy jde přeci jen o správné pojmenování činnosti, aby byl člověk in v tom, co momentálně frčí, i když vlastně dělá (a říká) dokolečka stále to samé a jedinou změnou je barva spodního prádla.
Ano, rozcvičku a vyklusání mám již za sebou (běh s naloženým kolečkem, vzpírání plných vidlí, sběr kachních vajec), stejně tak i krátkou sestavu „tajči“ (rozhoz zrní po dvoře). Pozdě odpoledne mne čeká procházka po louce (s bubnovou sekačkou) a venkovní protahovací a posilovací cvičení (hrábě a vidle, ono se to samo na valníček nenaloží) a hned vzápětí repete ranního cvičebního bloku. I v mezičase mezi již odbytým a následným venkovním sportovním výkonem se budu věnovat rozhýbávání údů a zvyšování pružnosti páteře, o posilování svalového korzetu nemluvě.
Opět jsem, v pátek, utrpěla prodejní úspěch. Jasně, že mám radost. Jasně, že se mi přestávají tvořit strachové žaludeční vředy, že nebudu mít (úspory na účtu se po prvním čtvrtletí na volné noze limitně přiblížily k nule – výdělky žádné, povinné platby neúprosné, Traktor se na nádrž plnou vody taky nerozjede) na každoměsíční výpalné státu (chachá, OSVČ je podnikatel a podnikatelé daně neplatí, to éétečko s nima zatočí, dí Vox po Papuli) a další nutné. Jenže se začaly tvořit jiné strachové žaludeční vřídky. Ty typu „panebože, dyk já nemám co nabídnout“. V mezičase mezi běhy kolem zvěře mne čeká balet kolem stavu. Úkroky a přešlapování, ohýbání se a shýbání, posilování bicepsů přitloukáním bidlenu, posilování zádových i břišních svalů pootáčením zbožového válce a dnes i vzpírání při přemotávání hotového a přenesení role na stůl k pozdějšímu začištění krajů.
Ano, dnešní neděle bude sportovní a také trochu gruntovací. Zcela v souladu s heslem „vono to tak nevypadá, ale uklízím“. Pohled oknem do místnosti ke stavu počátkem března naznačoval, že trpím kompulzivní poruchou. Všude se kupily čímsi narvané igelitové pytle a místnost byla do výše pasu zaskládána. Ke stavu jsem přelézala přes tyto hlady. Čestný slovo. V květnu pohled z téhož úhlu naznačoval, že jsem nějaká divná. Ke stavu se nechalo projít a cestička byla až na podlaze bez odstřižkové podestýlky, haldy do pasu byly jen u stěn, svažovaly se směrem ke stavu, kde bylo tak nějak od kotníků do půle lýtek. Červen a červenec mnoho změn nepřinesl. Stonalo mi koleno, lidský léčivo se jevilo neúčinným, koleno stonalo tak moc, že už jsme měla v ruce flašku té nejlepší trnkové a sbírala síly na cestu do špitálu, že chci nový kloub a teď hned a okamžitě, protože já už nemůžu, to raději umřu. Protože savec jako savec a monogastr jako monogastr a mezi vopicí a člověkem je rozdíl jediného genomu – pomohl veterinář. Skutečný MVDr. Kdybych to na vlastním těle neprožívala, tak bych tomu nevěřila….. Děkuji pane doktore, děkuji pane doktore a ještě jednou děkuji. Zabralo to neskutečně rychle, jsem Vaším vděčným a ukázněným pacientem. Ne, kopyta mi ještě nerostou a k paznehtáři na pedikuru také nechodím. Zatím.
Ačkoliv jsem přivláčela těsně před prázdninami další skoro dva metráky ořezů, válí se na podlaze jediný pytel. Ano, krabice u zdi jsou plné a čepice klubkových pyramid nad nimi sem tam hrozí sesutím a křeslo sténá pod haldou hadrů na rozstříhání, pohled oknem do místnosti již naznačuje, že jsem asi děsnej bordelář. A ten pytel bude dneska večer pryč. Tedy jeho obsah bude pryč. Promění se ve tři koberce – soupravu do ložnice. Zároveň se zmizením posledního pytle na podlaze lehce klesne i jedna klubková čepice. Ta modrá.
Ne, nenarostly mi další ruce, ne, nemám svého klona. Požádala jsem o stříhací výpomoc sousedku v nouzi. Přišly dvě. První dopoledne drhlo, nechápaly na co a proč, byl den svozu odpadu, řešení se nabízelo… Odpoledne jsem utkala hadrák z toho, co mi připravily. Druhý den ráno se ptaly, když viděly prázdnou krabici, kde je její obsah? Ukázala jsem jim ho. Po zbytek týdne byl Eduard Střihoruký lůzrem a břídilem. Dámy mi s nadšením ušetřily asi tak měsíc přípravných prací. A v září ještě přijdou dostříhat, co nestihly. Ehm, jedna už stříhá i svoje trika doma a požádala o odložení támhle té barvy. Adventní čas jí rozzáří kuchyni vzpomínkovým hadrákem.
Používám termín „utrpěla prodejní úspěch“. Já nevím, jak jinak pojmenovat toto duševní rozpoložení. Radost a euforie a tak podobně z pochvaly zboží, z ubývající hromady vystaveného, z přibývajících záznamů v sešitu s objednávkami, úleva, že tento měsíc sociální a zdravotní bez bolení hlavy na straně jedné, ale pak cesta domů a uvědomování si, že už za x dní znova (x je časový údaj znamenající jeden až patnáct dní) a propadání panice, že to prostě nemůžu stihnout dodělat, protože musím mimo to ještě tohle a tamto a taky ještě.
V pátek jsem v Olomouci během půl hodiny prodala skoro třicet hodin práce. Lidi se courali spíše sporadicky a omylem – letní Flora stáhla turisty a domácí se rozjeli na dovolené. Příští víkend jsem na trhu po oba dva dny a je to akce s tradičně velkou návštěvností. Nemám obavy (konečně a hurá) z nepřijetí sortimentu. Bojím se, že druhý den nebudu mít co nabídnout. I když nákladový prostor dvoumístného třídveřového Traktoru, toho jména Druhého, bude opět plný, až to bude vzdouvat střechu a deformovat mříž za sedačkami.
Se rozpršelo, jak když Perinbaba konví…
… čas baletu kolem stavu🙂

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy, šmodrchání | 10 komentáře

Opět na křižovatce skoro slepých cest

Honí se mi hlavou, že nutně potřebuju ještě jeden dvoulistý tkalcovský stav s krokodýlovým prošupem. 30 osnovních nití na 10 centimetrů, šíře tkaniny 50 cm, to je 160 nití osnovy, protože kraje dvojitě kvůlivá pevnosti a estetice.
U Kubáků budou mít radost.
Až se to dozví postranními kanály matka, budu sirotkem. Pravděpodobně hluchým sirotkem s prasklou membránou v telefonním sluchátku.
Jak se s přírůstkem vyrovná drahý a hlavně dítka, jejichž pokoj se postupně mění v tkalcovnu, netuším. Hluchá, sirotek, opuštěná (úprk je mužské řešení problému) nebo rovnou vdova (vyšší verze mužského řešení vzniklých situací), nejspíš na stará kolena i bezdětná. Kariérní postup snů z ranku nočních můr. I když vono je i tohle asi vod kusu.
Vyhlídla jsem si vertikální Víkend. Se dá převážet v nákladovém prostoru. Se by si mi víc hejbaly kšefty. (ehm a stojím o to, už teď nestíhám) Štrikovat nebo paličkovat u stánku je normálka, přece nepromarním den úplně. Ale píchnout si ke stánku dospělý stav a rovnou si doplňovat prodejní pult… Hm… Cvičená vopice na řemeslných jarmarcích a ekoúchylárnách…
Takže asi i redukce stáda na dvě jen dojné kozy. Bo přesně tolik mlíka stačím vypít.
Na velkém stavu mi dochází osnova. Čeká mne cesta do Strmilova. Ale ještě před ní pár hádek sebe samé se mnou. Taky nebozezem do čéšky. Opakovaně.

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy, šmodrchání | 7 komentáře

Pidiohlédnutí za červencovým farmářským trhem v Kroměříži

Do Kroměříže jezdím prodávat velice ráda. Trh na Hanáckém náměstí má komorní atmosféru, zákazníci jej ještě pořádně neobjevili. K jejich škodě. Pokud mohu porovnat s ostatními „žracími“ trhy, tak se pořadatelům podařilo získat malé lokální prodejce z nejbližšího okolí. Absenci „malovýrobců“ s vlastním řetězem kamenných prodejen považuji za velký klad. Ti, co později vstávají, si mohou užít loudavý sobotní brunch. Klidně i rodinný. Stolky jsou i lavice jsou, místo pro hry a pobíhání také, doprovodné živé koncerty mají příjemnou hladinu hluku, v pauze šumí vodotrysk. Mlsat lze zdravě RAW sladce, bezlepkově masově (klobásy přímo z udírny) i tradičně „jedovatě“ třeba langoš. Ale plivanec na langoše je z mé strany kyselý hrozen. Dietní chyba, kterou tělo neodpouští. Čím jsem starší, tím je seznam potravin na indexu delší a lepší už to asi nebude. A popíjet lze alko i nealko, teplé i chlazené. Jak chuť a černý Petr v podobě „dneska-řídím-já“ velí.
Jako jedinou pihu na kráse vnímám (kde je příjem je i výdej) tamní paní toaletářku. No hajzlbábu. Tak protivné, neurvalé a hnusné (verbálním projevem zejména) stvoření jsem snad ještě nepoznala. Chápu, že toto povolání není zrovna většinovým kariérním snem, ale někdo to dělat musí. A když se mi to ekluje, tak to nedělám a jdu se bavit něčím jiným.

Poslední červencovou sobotu jsem do poloprázdného Traktoru, toho jména Druhého, přihodila ještě teplou roli hadráků, jak jsem to kolem páté ranní odstřihla ze stavu. Žádné flákání se u stánku, pěkně trénovat plochý uzlík a zakončovat tkané třásněmi.

Se mi ještě nepodařilo zacpat ďouru ve skladu po fičáku na Helfštýně.

A tak se mi přihodilo, že zákazník trpělivě čekal, až začistím konce, protože si vybral. Vše je jednou poprvé🙂

Byl to hadrák poněkud zvláštní. Strukturou i historií vzniku. Jak mne pobolívá koleno, tak jsem protivná i sama sobě, protože jsem omezena v pohybu a vlastně i v tvorbě. Kámoška depka vpadává na návštěvu nečekána a nezvána a vyhazuje se tuze blbě. Zafňukala jsem do éteru, že ani jíst mi nechutná, ani spát mi nechutná, bla bla bla, nikdo mne nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát. A volalo večer robátko-holčička, že včul je v práci, ale zítra má volno, tak že hned ráno posnídáme spolu. Zírala jsem. Už o půl šesté ranní otevírala dveře do síně. Musela vstávat neskutečně brzo, má to sem devadesát kiláků nejkratším směrem. Prožily jsme den oboustranně prospěšný. Robě pravilo, že troška destruktivní činnosti by jeho duši prospělo a vrhlo se na stříhání a trhání trik a toho dalšího v haldách kolem stavu. Já jsem ty proužky brala pomocí generátoru náhodné pracky z krabice a nechala tvořit náhodu. Sem tam jsem, protože se dostavila rozverná nálada, šoupla do tričkoviny kus svetru. Povedl se hadrák jen obtížně okoukatelný, zajímavý i 3D strukturou. Gratuluji manželskému páru ke koupi, druhý podobný se mi sto pro nepovede.
Pak mne příjemně překvapilo náhlé zjevení se Andrey. Celozávodní dovolená, děti v trapu, hurá do vejletění s manželem. Sobota je pro procházku v Podzámecké zahradě jak dělaná. Však do Zlína to máme kousek a ze Zlína je to do Kroměříže už co šutrem hodíš. Jupí.
Den jsem si užila. Jen domů jsem jela s poněkud těžkou hlavou. Před koncem trhu mne vyhledala členka komunity Vlnění a povídaly jsme si o tkaní. Tedy o tkalcovských stavech. Tuze rozsáhlé téma.

Rubriky: jak to vidím | 2 komentáře

:-(

Jsem, stejně asi jako většina z nás šokována četností v podstatě sebevražedných útoků, které se odehrávají vlastně už na zápraží našich domovů. Média se předhánějí v líčení detailů, závodí, které první přinese přesný počet mrtvých a zraněných. Jsem šokována, nikoli však překvapena. Co se dnes a denně odehrává v oblasti Blízkého východu se přesunulo do středu Evropy. S mírným cynismem by se dalo říci, že si taky zvyknem. Reálněji ale vidím, že místo obsáhlé reportáže a emočně vypjatých rozhovorů s přeživšími bude jen ve zprávách skoro holá věta, že se stalo. A místo milionu fotek plyšáků kolem hořících svíček a poházených kytek budou ve zprávách a magazínech (tištěných i virtuálních)zmínky o tom, kterak se podařilo tam a tam předejít další podobné tragédii, protože mravenčí (nejen) policejní práce…
Ne, nebudu se motat v kruhu opětovným poukazováním na nutnost obrany vnějších hranic EU, nebudu volat po omezení pohybu osob, nebudu opakovat obsah předchozích příspěvků.
Zaujal mne dnes náhodně přečtený rozhovor s bezpečnostním analytikem. Klasika, chtěla jsem plácnout link, byla to celkem vyrovnaná analýza prostá emočních výlevů ze strany reportéra, zpovídaný nemusel kličkovat a opravovat obecně rozšířené fámy, a už jsem to nenašla. Asi to bylo na portálu Českého rozhlasu. Analytik si přál, aby bylo i zveřejňováno kolik útoků proti základnám IS bylo podniknuto a s jakým výsledkem. Že by to jako ukázalo, že džihádisti dostávají na zadek a že jejich ztráty jsou násobně vyšší, než jsou počty evropských obětí sebevražedných atentátníků. S tím tedy nesouhlasím. Trošku to sklouzává do roviny oko za oko. Jakékoli účetnictví v tomto oboru je celkem zvrácená záležitost. Navíc – proč vyzdvihovat evropské oběti? Blízkému východu se svatí bojovníci vyhýbají? Ale tuto aktuální rozhovorovou omáčku bych přešla bez zápisu do paměti. Jenže v onom rozhovoru padlo i to, že jen v České republice bylo vloni zabito dva tisíce lidí a to tu nebyl zaznamenám jediný pokus přípravy, o samotném konání ani nemluvě. Toto obrovské číslo mne zaujalo. Dva tisíce zabitých za jediný rok v zemi, kde se neválčí, je obrovské číslo. To by naznačovalo, že žiji v zemi, kde se to vrahouny a násilníky jen hemží. To je skoro stovka mrtvých každý měsíc. Příšerné. Liji olej do bouřlivých vln. Ke statistice pro rok 2015 jsem se neprogooglovala. Nejčerstvější relevantní data jsem našla pro rok 2012 zde :http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Crime_statistics/cs#N.C3.A1siln.C3.A1_kriminalita. Násilných trestných činů proti životu je v ČR zaznamenámo 75 a násilných trestných činů 95. Dlouhodobě máme lehce nad jednoho zavražděného na sto tisíc obyvatel za rok. Takže největším vrahounem je nepozornost, potlačený pod sebezáchovy, namachrovanost a vše ostatní, co si s sebou bereme do silničního provozu. Plus něco asi jde i na vrub pracovních úrazů.
Ještě se vrátím k původnímu tématu. Vždy se u podobné tragedie (jedno zda střelba, sekera, nebo nálož na břiše, případně auto, nůž, letadlo) vyskytne minimálně jedna zpráva líčící, že pachatel byl frustrovaný (a kdo není) člověk, případně člověk duševně nemocný. „Blázni“ jsou v naší společnosti stigmatizováni celkem fest. Psychiatrická diagnoza je pro jednotlivce spolehlivým padákem z normální práce. Nutí mne to klást si otázku, kde končí strach z neznámého (a chybějící ochota se minimálně seznámit s fakty) a začíná (nediagnostikovaná a tím pádem i neléčená) paranoia?
Myšlenkové zkratky současnosti: muslim = vrah; duševně nemocný člověk = hromadný vrah.
Zlatí „voni“!

Rubriky: povzdechy | 3 komentáře

… a bude hůř…

Původně jsem chtěla psát o tom, že jsem náhodně, někdy v čase mezi hodinou psa a vlka, zhlédla asi dokument o práci hasičů v dalekém Detroitu. Proč asi dokument? Protože tam bylo vše. Romantika a dojáky z rodu náborových filmečků, kritika do vlastních řad, naznačené příběhy jednotlivců, tvrdé poukazování na tristní technický stav techniky, protože za málo peněz nutno hodně a ještě víc muziky. Apokalyptické záběry z města, ze kterého utíkají lidé, protože krachly fabriky, a pampadadá, už se to veze. Nakonec, co udělá krach hlavního zaměstnavatele v oblasti s ekonomikou daného místa známe, bohužel, i od nás. Při pohledu na kulisy Detroitu asi není neochota Čechů (a Moravanů a Slezanů) ke kočovnému životu něčím, co by mělo býti vyčítáno.
Chtěla jsem nekorektně psát o tom, co mne praštilo do očí. Zaměstnanci města Detroit i státu Michigan pocházejí, jak je z filmu zřejmé, ze všech rasových skupin, které na daném území žijí. Tak nějak fifty fifty. Zcela v pořádku. Následujícími větami nechci nijak vyvolávat rasistické a jim podobné komentáře. Pokud se v diskuzi vyskytne nějaký hnus, nemilosrdně mažu. Zaujalo mne to, co cenzorovi uteklo. Kratinký záběr na nástěnku v pohotovostní místnosti hasičů. Seznam portrétů provařených žhářů. Jen a pouze mladí černoši. Běloch ani jeden, stejně tak asiat, hispánec, indián.
Jenže mi klávesnici zmrazila a myšlení zcela ochromila zpráva o tragickém závěru oslav výročí dne pádu Bastily. Ano, Nice.
Ne, nebudu si na FB profil dávat francouzskou trikoloru. Ne, nebudu polemizovat do jaké míry jsou na tomto teroristickém činu podepsány francouzské koloniální dějiny. Ne, nebudu se připojovat k davu amatérských znalců čehokoli a přežvejkávačům natrávením schválených agenturních zpráv.
Ale, ke všem čertům a (odstavec kleteb hodných verbíře do vojska barona von Trencka) ďáblový babičce k tomu. Dopustili jsme, ve jménu falešné humanity, průnik muslimské invazní armády gerilového typu do celé křesťanské Evropy. Tak čemu se divíme? Nad čím lomíme rukama? Nad vlastní blbostí?
Upřímnou soustrast pozůstalým všech nesmyslně zabitých.

Rubriky: jak to vidím, povzdechy | 2 komentáře

Je středa, chtělo by to poplout si na vlně. Ovčí…

Poslouchám skvěle načtenou audioknihu Vyhoďme ho z kola ven (Přelet nad kukaččím hnízdem) a pletením doplňuji vyprázdněný sklad. Pletu jak o dušu. Svoje bavlněný polotriko – sedmiosminový rukáv, límec s možností proměny do roláku jsem hodila k ledu, kšeft má přednost. Pletu, co jsem si vymyslela. Teda poskládala ze vzorníků z přelomu minulého a předminulého století a zamiklíkovala to, aby to vyšlo. Ten už hotový se mi tuze líbí, kočičí tlapka je můj oblíbený vzor i v paličkované krajce. Ten, co mám rozpletený a sbírám psaním blogu sílu k „doklepnutí“, jsem v půli uzavírání okrajovou krajkou (jedna odvěsna je, druhá ne), na mne působí poněkud rozpačitě. Nevím, jestli se mi líbí nebo ne. Pochybnosti mám u pásku přechodového vzorku. Ale je fakt, že dopletené a vyblokované vypadá úplně jinak, než z jehlic spadlý „polotovar“.
Nahazovala jsem v pátek večer u televize a v sobotu na trhu. Je středa. Když to vezmu kolem a dokola – nenudím se.
IMG_1423

IMG_1424

IMG_1430

IMG_1431

Rubriky: šmodrchání | 4 komentáře