18.2.2023

Je 7:15. Právě jsem si měla pálit jazyk prvním douškem snídaňového café na druhém konci republiky a sbírat síly fyzické i psychické na celodenní venkovní pobyt a vystavení se davu nakukujících a minoritě kupujících. Pořadatel akci prozíravě už předevčírem odpoledne zrušil – uvěřil předpovědi počasí.
Je 7:15. Usrkávám první doušek snídaňového café. Pálí. Koukám na to, co padá z nebe a přemlouvám Odborného poradce k ranní loužičce na trávníku. Nechce se mu vystrčit čenich ze dveří, že vody je venku dost, tak proč týrat trávu další deckou.
Je 7:20. Kávovar chrchlá druhý šálek. Prohrabábám Syslírnu ve snaze najít TEN SÁČEK s klubky čisté kopřivové příze.
Je 7:41. Odborný poradce, stále se odmítající vyvenčit, zaujímá strategickou kótu u čtyřlistého stavu. Na okenním parapetu. Já usedám ke stavu. Odborný poradce nadává zkrz okenní tabulku některému ze sousedů chvátajícímu tou slotou někam. Prohazuji první řadu vlněné osnovy kopřivovým útkem. Rybí kost v polohrotu.
Nebi za oknem se prorvala stavidla.