Smrt v přímém přenosu

Kdyby zmínky o tomto videu na You Tube neproběhly rychlostí blesku s důrazností uragánu sociálními sítěmi a kdyby se o něm nezmínily snad všechny deníky a kdyby mi o něm, s očima navrch hlavy, nevykládal náš hrobník, který si dodnes myslí, že Internet je hodně sprostý slovo a sociální síť si plete se sociálkou (add. MPSV), tak by mne tato nahrávka minula. You Tube používám jako obsáhlou knihovnu – poslech při rutinní práci. Video blogy nesleduji.

Jenže když se o něčem mluví v celé emoční škále, tak prostě zvědavost vítězí.

Shlédla a vyposlechla jsem celý záznam. Není mi z toho ani trošku dobře. Na videu ani na zvukovém záznamu není nic, co by nemohlo vidět či slyšet třeba i batole.

Žádná krev, žádná polámaná těla, žádný bolavý řev, dramatické sténání a tak podobně.

Děs čiší z toho, že vše se děje v reálném čase. Bez vědomí zúčastněných, že jsou součástí přímého přenosu. Detailní audio dokument o tom, co se děje po havárii. Dokonalé video ukazující, že mezi bytím a nebytím je hranice tenčí vlasu.

Tohle video, při vší úctě k pozůstalým rodičům a příbuzným, by mělo být zařazeno do výuky všech autoškol. Syrovější a pravdivější BESIP nemá šanci natočit.

Rubriky: jak to vidím | 3 komentáře

Baroko na oko poprvé – pro vR :-)

Pane z Ramštajnů, proč plýtvat slovy:

HOWGH.

Rubriky: Až já budu velká ...., někdy strašně kecám | Napsat komentář

A co nechráněné dílny?

Bafla jsem do podpaží roli utkaného, svalila se s tím do křesla v pracovně, pustila si z YouTube  nekonečný seriál a jala si gumovat mozek fádními monology a hereckými nevýkony. Nohy na šamlíku, jezevčice za krkem. Pohodička k nenáviděnému dokončení díla. Jen Žán se sklenkou suchého šampaňského a miskou jahod chyběl.  Týjo, kdyby tak ještě zvládal masáž na uvolnění trapéz a vzpřimovačů krku… áááááách … Bych to asi odložila zase ke stánku, tentokrát do Olomouce, jenže v roli byla i zakázka a taky na FLER jsem už dlouho nic neplácla a v Olomouci chci doplnit chybějící visačky, abych jela na Kuks předpisově vybavena.

Rozdrnčel se telefon. Číslo které už vlastně nepoužívám, tak jsem ho flákla na ŽL, s tím, že šak si pozvoň, gdyš se spletu, tak to zvednu. Je čas pojízdné drogerie. Jasně, že si už tři roky umiňuji, že si číslo operátorky uložím.

Spletla jsem se a zvedla to.

Ano, byl to akrobatický výkon. Vymotat se z už načaté role, uhlídat brejle před padající jezevčicí a nohu před letícími nůžkami. Plivník se připočůral smíchy a storku bude dávat na táčkách skřítkům Domácníčkům k dobrému ještě dlouho.

Na druhém konci bezdrátu byla managorka Chráněné dílny a vnucovala koupi šmuků poskládaných ze Swarovski komponentů. Že aby klientky nebyly závislé jen na invalidních důchodech a sociálních dávkách.

Jsem slušné děvče. Nechal jsem jí domluvit a nenechala emoce cloumat svým majestátem. Suše jsem jí po dokončení navrčeného monologu sdělila, že se dovolala do nechráněné tkalcovské dílny, která nečerpá žádnou dotaci od státu, ale naopak odvádí do státní kasy asi tak osmdesát procent svého obratu, aby klientky Chráněné dílny  měly své dávky i důchody jisté. Mimochodem, ceny šmuků korelovaly s nákupní cenou komponentů. Drahé neinvalidní  OSVČ navlíkačky korálků, soucítím s vámi. 

Eééééééééééé? zareagovala managorka a praštila s telefonem.

Váhala jsem s pořízením baneru.  Soucítím s lidmi, kterým Pámbu ubral na těle či duchu. Pohrdám ale lidmi, kteří je zneužívají.  Chráněné dílny vnímám jako nekalou (stejně jako cokoli jiného dotovaného) konkurenci. Nakonec i proto (dotace) jsem odpískala sen o sýrárně a babiččiném dvorečku.

Vyrobeno s láskou a fortelem znevýhodněnými na trhu práce v nechráněné dílně  bude v dohledné době vlát nad mým stánkem.

Focení hotového jsem si užila. Jezevčice taky. Kozy rovněž.

Rubriky: jak to vidím | 4 komentáře

… a pamatuj si děvčico….

Přisedla jsem ke Spřátelenému dědečkovi. Zeptal se mne, kde jsem se přes noc zdržela. Že neviděl při svém ranním zdravotním kolečku Traktor.  Řekla jsem mu, že na módní přehlídce. Pokýval hlavou. Rozradostněn, že se zajímám i o onačejší věci, než je WD40 a studium mikrobiologie kuřinců. A že po přehlídce byl raut a že gin od Žufánka jsem pila po šufáncích a tonikem křtila jen opatrně.

Líčila jsem mu, že jsem domů vyrážela chvíli před pátou, protože ranní krmení a futro a tak vůbec každodenně všedně.

A že jsem jela po Starý. A že to ráno bylo tuze krásný. Zvedal se opar a třpytila se rosa a tak jsem se kochala tisíci odstíny zelené. A jaká to byla nádhera, jak na krajích polí a v příkopech  kvetla vysemeněná řepka a vlčí máky a bršlice a jak se bezy prohýbaly pod tíhou květů……

„Pamatuj, děvčico, že červená a žlutá je poblutá“, skočil mi do řeči Ten, co všechno bral. „Gdyž mi vrátili pole, byl jsem na školení. Mák nemá v řepce co dělat. To mosíš stříkat…“

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy | Komentáře: 1

Veveří

Ještě v pátek ráno jsem věděla, že Veveří je ulice někde blíže středu Brna a že Veveří je hrad nad přehradou Prýglem. Na ulici Veveří se mi v akademických časech podařilo zabloudit, nejspíš při hledání nějaké občerstvovny, na hrad Veveří jsem při svých brněnských toulkách nedorazila nikdy. V pátek večer jsem už byla chytřejší. Veveří je Státní hrad a je v městské části Brno Bystrc.

V sobotu o páté ranní jsem do Traktoru, toho jména Třetího, vmáčkla ještě chladící tašku a termosku s vřelou vodou. Chladící tašku, protože jedu přece dělat cvičenou vopici na žrací akci, tak třeba laskominka z výletu (nebo flák svíčkové či vysokého roštěnce z vyzrálého kusu) pro Staříka by se mohla přihodit a aby neutrpěla cestou újmu vyšší teplotou… Termoska s horkou vodou, protože ráno je zima a stejně se probouzím až po třetím kafi a doma jsem stihla jen dvě a v poledním žáru horký čaj osvěží tutově.

Traktor, toho jména Třetí, je v porovnání se svými předchůdci obřík. A taky v kopcích  ufuněný lenoch.  Trošku rozežranec benzínový. Ale od prvního dotknutí se volantu v něm nemám pocit obav. Není to láska na první nastartování, jak tomu bylo u Traktoru Prvního. Je to sňatek z rozumu. Ty prý bývají nejstabilnější. Uvidíme.

Natašu z navigace jsem si nechala kecat do řízení už od samého počátku. Jasně, že do Brün trefím i poslepu, ale měla jsem aktualizovanou aplikaci, tak pro kontrolu a odhad spolehlivosti.  Když jsem minula i sjezd v Ostrovačicích, byla jsem už zjihlá. Sakra, Bystrc!!! Cestou na Veverskou Bitýšku  jsem si říkala, že mám přece dostatečnou časovou rezervu a tak se holt asi vrátím a budu si sypat popel na hlavu za příjezd na poslední chvíli, že se přes to Brno nějak promotám. A pak jsem najednou jela dolů z kopce a pode mnou byl HRAD.

Veveří je obrovský strážní hrad. Krásný hrad. Starý hrad. Trojhrad. Utajený před návštěvníky snad lépe, než Horníčkovo Dobře utajené housle před zbytkem rodiny.

Protože maso a masové dobroty byla až na druhém konci hradu, Stařík vyšel na prázdno. Protože byla celý den svinská zima a vítr k tomu, vřelé vody bylo málo. Protože záchod byl jeden jediný a relativně hodně vzdálený, tak to bylo asi i dobře. Se jedna nenaběhala. A neutrpěla ztrátu důstojnosti. Mohla se zaposlouchat do libé melodie vyluzované potulným muzikantem na loutnu i dudy. Lidi, ten mužskej byl fakt dobrej, včetně latinskočeskýho zpěvu, tak jak středověcí nezbední žáci…

Pořadateli se kouzlem nechtěného podařilo, že vedle sebe postavil letité známé a tak bylo veselo a drbavo. Tak jak na všech žracích festivalech tvořila řemesla křoví a výrobky se míjely se zákazníkem.  Počítala jsem s tím. Upřesnění. Počítala jsem s ohrnutými nosy všudebilních dam, které tohle měly po bábě a už to dávno vyházely i ze skanzenů. Tak ta se nevyskytla ani jedna. Počítala jsem s akčními tatínky děti-pojďte.se-podívat-paní-šije tlačící nebohá robata k tkalcovskému stavu, hlavičky dejte blíž, ať pěkně vidíte, jak se to dělá, hezky očka přesně do dráhy pohybu tkací jehlou. Tak taky ani jeden. Vyskytlo se pár výzkumníků bádajících nad konstrukcí stavu. Několik zvídavců zkoumajících právě tkanou (diamantovou) vazbu. Pár zájemců o zakázku na míru.  Byl zázrak, že se ke mně protlačili. Směrem k příchodu stál vedle mne marmeládový hokynář, který prostě uměl prodávat, a pusu nezavřel a ještě teď mám vymluvenou díru v hlavě a je mi zle při pohledu na sklenici medu a dělají se mi pupínky při zmínce o malinách. Plus mi jeho ochutnávači lezli do pracovního prostoru. Škodolibě a zvrhle jsem občas nějaký ten rozkyslý zadek nabrala zaoblením tkalcovské jehly.

Subjektivní sumace:

Co se tržby týká – nejni denně posvícení.

Společenská událost – jo, povedlo se, tolik zhmotněných virtuálních známých i spokojených loňských zákazníků na jednom místě, to je snad zázrak.

Pořadatelská práce –  na jedničku. Akce Ochutnej Česko logicky byla hlavně o jídle. Pořadatel promíchal zdařile řemesla mezi potravinové stánky a ty, kde hrozily mastný zákaznický pazoury a pivní bryndalce kelímkové umístil hooooodně daleko od textilní výroby. Za mne klobouk dolů, hlavy sklon a ometení cesty krempou.

Návštěvnost –  s ohledem na význam místa, propagaci, samotnou akci ,  opravdu vhodné turistické počasí – nic moc. To se stává.

Tip na výlet – ano, bylo by dobré si vyšetřit čas a výlet si, bez stánku, zopakovat. Prohlídka expozice by nebyla špatná a hrad je ze všech stran fotogenický.

Nezařazené poznámky – příští akce tam  klidně, jen poprosit pořadatele, zda by nemohl určit místo poněkud dál od Hokynáře. Bo duševní zdraví. Diamantová vazba je pro ukázky v plenéru nevhodná.

Rubriky: Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím, šmodrchání | Napsat komentář

Hodová výstava v Bochoři 2017

je úspěšně za námi a i přes řádnou bouřku v jejím závěru byla to akce povedená. Zvířat hodně a kvalitních, bramborový salát a řízky v bufetu aspirovaly na titul mana nebeská |(nebo jsme byli tak hladoví?) a zákusky paní Morbicrové byly prostě áááááááách – poctivé domácí.

Kdo vyhrál čestné ceny, kdo získal pohár od hasičů (nejkrásnější zvíře očima hasičského dorostu), kdo zvítězil v memoriálu Antonína Dočekala je čtenářům tohoto blogu nejspíš fuk, tak už jen fotosy beze slov:

Rubriky: Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím | Napsat komentář

Sumář dubnového pouťování

Slavičín byl hned dvakrát. V sokolovně (děkuji Andree za fotku) a na náměstí:

Nelahozeves. Fotky exteriéru chybí. Na nádvoří stále se opakující žánrové obrázky řemeslného jarmarku, už by to byla nuda stále vkládat to samé. A na focení opravdu krásného  okolí zase nebyl čas a hlavně podmínky. Ale kouzlu nechtěného v podobě „na skobě vedle sebe visí“ odolat prostě nešlo:

Ptáček je skleněný, přímo v zámecké bráně foukaný. Celkově se hejno nad Plivníkovou hlavou rozrostlo. Podvečerní skřítkovské táčky mají grády 🙂

Protože fotky by se opakovaly, chybí Šternberk. kde venkovské trhy začínají ukrutně brzo – už před osmou; ale jsou velké a přepestré. Chybí i Hanácké náměstí v Kroměříži, chybí Orlovna v Nákle, kde bylo poněkud tmavo. Chybí Židenice.

Chybí milion obrázků, barev, panoramat, chutí i vůní posbíraných za oční víčka pro ouvej chvíle.

Chybí…

Duben utekl tuze rychle.

Vlastně i první půle května je už fuč.

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy, šmodrchání | 2 komentáře