4.3.2020

Víkend kalendářně lámající zimu do jara jsem strávila na neveřejné akci s Čeládkou řemeslnou. Bylo to velice zajímavé ověření si na vlastní kůži, že my lidi, jsme furt stejný a jediná změna jsou kulisy, ve kterých žijeme a domnělý pokrok díky proměnám výrobních technologií.

Čeládka řemeslná žije středověkem. Living histori se tomu po novspíkovsku říká. Líbí se mi, že šlechticů odívajících se v honosná roucha a krumplovaný sukně mezi nimi moc není, nakonec, to napovídá už název jejich sdružení. Jasně, nějakej ten rytířskej souboj a upuštěná růže musí být, aby si kýče chtivé divácké oko užilo toho, za čím se tělo v parnu do toho děsnýho kopce, co na něm ten blbej feduál nechal postavit  strážnej hrad, upoceně a ufuněně vláčelo. Ale prioritně ukazují všední hradní a podhradní život. Vaří dle receptů vydolovaných v archivech. Žádné brambory, kukuřice a tak podobně. Jsme ve středověku, přátelé, do třicetileté války ještě daleko.  Taky žádný rafinovaný cukr.  Kovář měchem dmýchá výheň a buší do kovadliny (dílem suvenýry, dílem pro skupinu potřebné, tak jak před léty šesti sty…). Košíkář plete ošatky a koše a nůše (ale také opravuje proutěné kufry podstatně mladšího střihu a oplétá lahve a demižony), provazníci stáčí konopná lana, lazebník ulevuje v kádích zatuhlým kloubům, ranhojič napravuje kosti, přikládá baňky a míchá lektvary na neduhy všeliké. Fraucimor se věnuje předení, vyšívání závojů, lucetkovaným šňůrám, tkaní na karetkách.

Víkend byl ve znamení předávání si dovedností a znalostí. Jasně, nejvíc byl v kurzu košíkář. Proutěný košík či ošatka se vždycky hodí. Píšu si do deníčku „nadělej si papírový ruličky a nech si na Helfštýně ukázat od mistra košíkáře ukázat kudy tudy na začátek“.  Pak se nezastavily nestředověký elektrický šicí stroje, protože roucho je dle cechovního střihu, ale šij ty kilometry švů a začišťuj to ručně. Zastupovala jsem cech punčochářů.  A mám z toho dobrý pocit. Tovaryšů jsem měla dva a půl. Doslovně. Oprava. Jeden a jeden a půl tovaryš. Jedna dáma si chtěla uplést punčochy, tak jsme zvládli kudy tudy na fusku od špičky. Kořenářka a kovářova maminka v jedné osobě chtěla pokořit pletení na pěti jehlicích obecně, protože tohle teda nikdy nedá… Dala. Jejich radost, údiv i nadšení nad vlastnoručně upletenou fusekličkou, byla srovnatelná s radostí dívenky (to je ten půl a učeň k tomu) nad zvládnutím nahození pár oček a jejich přepletení několika řadami hladce.
Skvěle strávený víkend to byl. Největší radost jsem měla z dětské smečky. Od batolat po puboše. Dítka sváděla v tělocvičně velkolepé bitvy, ale také si v oddechovém času osahávala jak se co dělá.
Hrabu se z chřipky. Nechtělo se mi. Ještě za sobotního rozbřesku jsem si házela korunou, jestli izolovaně bušit do stavu, nebo v kolektivu cinkat pletacími dráty. Jela jsem a nelituji.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, řemeslo, šmodrchání | Napsat komentář