Veveří

Ještě v pátek ráno jsem věděla, že Veveří je ulice někde blíže středu Brna a že Veveří je hrad nad přehradou Prýglem. Na ulici Veveří se mi v akademických časech podařilo zabloudit, nejspíš při hledání nějaké občerstvovny, na hrad Veveří jsem při svých brněnských toulkách nedorazila nikdy. V pátek večer jsem už byla chytřejší. Veveří je Státní hrad a je v městské části Brno Bystrc.

V sobotu o páté ranní jsem do Traktoru, toho jména Třetího, vmáčkla ještě chladící tašku a termosku s vřelou vodou. Chladící tašku, protože jedu přece dělat cvičenou vopici na žrací akci, tak třeba laskominka z výletu (nebo flák svíčkové či vysokého roštěnce z vyzrálého kusu) pro Staříka by se mohla přihodit a aby neutrpěla cestou újmu vyšší teplotou… Termoska s horkou vodou, protože ráno je zima a stejně se probouzím až po třetím kafi a doma jsem stihla jen dvě a v poledním žáru horký čaj osvěží tutově.

Traktor, toho jména Třetí, je v porovnání se svými předchůdci obřík. A taky v kopcích  ufuněný lenoch.  Trošku rozežranec benzínový. Ale od prvního dotknutí se volantu v něm nemám pocit obav. Není to láska na první nastartování, jak tomu bylo u Traktoru Prvního. Je to sňatek z rozumu. Ty prý bývají nejstabilnější. Uvidíme.

Natašu z navigace jsem si nechala kecat do řízení už od samého počátku. Jasně, že do Brün trefím i poslepu, ale měla jsem aktualizovanou aplikaci, tak pro kontrolu a odhad spolehlivosti.  Když jsem minula i sjezd v Ostrovačicích, byla jsem už zjihlá. Sakra, Bystrc!!! Cestou na Veverskou Bitýšku  jsem si říkala, že mám přece dostatečnou časovou rezervu a tak se holt asi vrátím a budu si sypat popel na hlavu za příjezd na poslední chvíli, že se přes to Brno nějak promotám. A pak jsem najednou jela dolů z kopce a pode mnou byl HRAD.

Veveří je obrovský strážní hrad. Krásný hrad. Starý hrad. Trojhrad. Utajený před návštěvníky snad lépe, než Horníčkovo Dobře utajené housle před zbytkem rodiny.

Protože maso a masové dobroty byla až na druhém konci hradu, Stařík vyšel na prázdno. Protože byla celý den svinská zima a vítr k tomu, vřelé vody bylo málo. Protože záchod byl jeden jediný a relativně hodně vzdálený, tak to bylo asi i dobře. Se jedna nenaběhala. A neutrpěla ztrátu důstojnosti. Mohla se zaposlouchat do libé melodie vyluzované potulným muzikantem na loutnu i dudy. Lidi, ten mužskej byl fakt dobrej, včetně latinskočeskýho zpěvu, tak jak středověcí nezbední žáci…

Pořadateli se kouzlem nechtěného podařilo, že vedle sebe postavil letité známé a tak bylo veselo a drbavo. Tak jak na všech žracích festivalech tvořila řemesla křoví a výrobky se míjely se zákazníkem.  Počítala jsem s tím. Upřesnění. Počítala jsem s ohrnutými nosy všudebilních dam, které tohle měly po bábě a už to dávno vyházely i ze skanzenů. Tak ta se nevyskytla ani jedna. Počítala jsem s akčními tatínky děti-pojďte.se-podívat-paní-šije tlačící nebohá robata k tkalcovskému stavu, hlavičky dejte blíž, ať pěkně vidíte, jak se to dělá, hezky očka přesně do dráhy pohybu tkací jehlou. Tak taky ani jeden. Vyskytlo se pár výzkumníků bádajících nad konstrukcí stavu. Několik zvídavců zkoumajících právě tkanou (diamantovou) vazbu. Pár zájemců o zakázku na míru.  Byl zázrak, že se ke mně protlačili. Směrem k příchodu stál vedle mne marmeládový hokynář, který prostě uměl prodávat, a pusu nezavřel a ještě teď mám vymluvenou díru v hlavě a je mi zle při pohledu na sklenici medu a dělají se mi pupínky při zmínce o malinách. Plus mi jeho ochutnávači lezli do pracovního prostoru. Škodolibě a zvrhle jsem občas nějaký ten rozkyslý zadek nabrala zaoblením tkalcovské jehly.

Subjektivní sumace:

Co se tržby týká – nejni denně posvícení.

Společenská událost – jo, povedlo se, tolik zhmotněných virtuálních známých i spokojených loňských zákazníků na jednom místě, to je snad zázrak.

Pořadatelská práce –  na jedničku. Akce Ochutnej Česko logicky byla hlavně o jídle. Pořadatel promíchal zdařile řemesla mezi potravinové stánky a ty, kde hrozily mastný zákaznický pazoury a pivní bryndalce kelímkové umístil hooooodně daleko od textilní výroby. Za mne klobouk dolů, hlavy sklon a ometení cesty krempou.

Návštěvnost –  s ohledem na význam místa, propagaci, samotnou akci ,  opravdu vhodné turistické počasí – nic moc. To se stává.

Tip na výlet – ano, bylo by dobré si vyšetřit čas a výlet si, bez stánku, zopakovat. Prohlídka expozice by nebyla špatná a hrad je ze všech stran fotogenický.

Nezařazené poznámky – příští akce tam  klidně, jen poprosit pořadatele, zda by nemohl určit místo poněkud dál od Hokynáře. Bo duševní zdraví. Diamantová vazba je pro ukázky v plenéru nevhodná.

Rubriky: Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím, šmodrchání | Napsat komentář

Hodová výstava v Bochoři 2017

je úspěšně za námi a i přes řádnou bouřku v jejím závěru byla to akce povedená. Zvířat hodně a kvalitních, bramborový salát a řízky v bufetu aspirovaly na titul mana nebeská |(nebo jsme byli tak hladoví?) a zákusky paní Morbicrové byly prostě áááááááách – poctivé domácí.

Kdo vyhrál čestné ceny, kdo získal pohár od hasičů (nejkrásnější zvíře očima hasičského dorostu), kdo zvítězil v memoriálu Antonína Dočekala je čtenářům tohoto blogu nejspíš fuk, tak už jen fotosy beze slov:

Rubriky: Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím | Napsat komentář

Sumář dubnového pouťování

Slavičín byl hned dvakrát. V sokolovně (děkuji Andree za fotku) a na náměstí:

Nelahozeves. Fotky exteriéru chybí. Na nádvoří stále se opakující žánrové obrázky řemeslného jarmarku, už by to byla nuda stále vkládat to samé. A na focení opravdu krásného  okolí zase nebyl čas a hlavně podmínky. Ale kouzlu nechtěného v podobě „na skobě vedle sebe visí“ odolat prostě nešlo:

Ptáček je skleněný, přímo v zámecké bráně foukaný. Celkově se hejno nad Plivníkovou hlavou rozrostlo. Podvečerní skřítkovské táčky mají grády 🙂

Protože fotky by se opakovaly, chybí Šternberk. kde venkovské trhy začínají ukrutně brzo – už před osmou; ale jsou velké a přepestré. Chybí i Hanácké náměstí v Kroměříži, chybí Orlovna v Nákle, kde bylo poněkud tmavo. Chybí Židenice.

Chybí milion obrázků, barev, panoramat, chutí i vůní posbíraných za oční víčka pro ouvej chvíle.

Chybí…

Duben utekl tuze rychle.

Vlastně i první půle května je už fuč.

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy, šmodrchání | 2 komentáře

Keců kolem EET začínám mít plný zuby

Od února čtu hysterické výkřiky, kterak EET zlikvidovala toho či onoho živnostníka. Osobně se domnívám, že se jednalo o lidi, kteří by to stejně „zabalili“ a EET jim poskytlo možnost, jak odejít se štítem a vztyčenou hlavou. Dycinky je pohodlnější hledět na sebe sama jako na mučedníka či oběť, než si na rovinu přiznat, že tohle se holt nepovedlo, protože jsem špatně odhadl, jedno zda kvůli velkejm vočím, nebo kvůli neúplným vstupním informacím v rozhodovacím procesu.

První „padlí“ byly vesnické výčepy. Přiznejme si ale holý fakt. Vesnické hospodské mnohem více likviduje cenová politika pivovarů. Porovnejte si cenu litru lahvového s cenou litru točeného. Ne v hospodě. Ve velkoskladu. Nebo ještě lépe přímo v prodejně konkrétního pivovaru.

Druhá vlna zlikvidovala prodejny potravin a smíšeného zboží. Je toho plný Intenet. Jeden jímavý příběh za druhým. Jenže u nás v dědině umřely v posledních dvaceti letech všechny pokusy u smíšené zboží, trafiku, pár pokusů o další hospodu i potraviny na úbytě. Dávno před Babišem. Náklady na provoz, náklady na pořízení zboží, povinné odvody státu na straně jedné a tržby na straně druhé.

Zhruba od půlky března čtu nářky pořadatelů trhů, kterak nejsou prodejci, protože EET.

Já nevím. Od ledna mám až do konce roku nasmlouvané pevné termíny „farmářských“ trhů ve čtyřech moravských městech. Mám u pořadatelů dobrou pověst, přihlášku jsem podala včas, nebyl problém. Protože mám u pořadatelů dobrou pověst a protože pořadatelé jsou taky jen lidi a i oni mají svůj okruh profesních známých – chodí mi stále pozvánky tam i onam. V současné době jsem v situaci, že mám do půle července nadupaný diář tak, že není víkendu, který bych byla doma. Už musím pozvání s lítostí odmítat. Se nenaklonuju.  Od počátku srpna do konce listopadu mám měsíc co měsíc pět trhů jistých.

Takže nestíhám.

A trhy, na kterých jsem pravidelně, i ty výroční, rozhodně nedostatkem prodejců netrpí.  Spíš se stane, že prodejci hrají nad návštěvníky i zákazníky přesilovku. Vzácně, ale zadaří se.

Pojďme se podívat, kdo na trhu vlastně může prodávat. Teoreticky kdokoli.  Takže pojďme si to probrat detailněji.

Záhumenkáři s výpěstky. Netřeba živnostenského listu, zatím ani žádné odesílané evidence. Kterak tomu bude příští léto  (čtvrtá vlna EET) je zatím ve hvězdách. Nutným je sešit s tržbami, protože bez placení daně z příjmu lze prodat jen do určité částky. Buďme upřímní – částka je to tak vysoká, že i prodej z menší zahrádkářské kolonie jí nenaplní. Je květen. Tak kdo nabízí něco jiného než rychlený salát, ředkvičky, přísadbu a krechtované brambory není místní zahrádkář. Leda že by měl záhumenek v Španělsku a na trh do Horní Dolní si odskakoval pro jeho kolorit.

Záhumenkáři s přebytky vajec, nadúrodou králíků, kuřat a tak podobně. Zde také není třeba živnostenského listu, do spuštění třetí vlny nemusí nic elektronicky hlásit, jen ten sešit s tržbami, protože nezdanitelný příjem má svou hranici. Vyhláška o prodeji ze dvora přesně definuje kolik čeho a komu v jednom dni mohou prodat, ale když prodávám na trhu, tak musím dodržet i hygienické předpisy. Chladící zařízení minimálně. Tato skupina prodejců přebytků se na tržiště vlastně nikdy nedostala.

Nutnost nějaké formy živnosti, třetí a čtvrtá vlna EET:

Mléko, mléčné výrobky. Opět – Prodej ze dvora vs hygienické, veterinární  a potravinářské normy. Kdo prodává mléčné výrobky, ten musí mít schválený provoz. Dojírna, mléčnice, výrobna doma. Chladící vitrína je pro stánek minimem. Slušnej balík investic do začátku.

Maso, uzeniny, masné výrobky – to samé co mléko.

Marmelády, sirupy, kompoty, lisované ovocné tyčinky, řepné chipsy a pod – schválená výrobna. Hygiena a potravináři.

Mýdla, koupelové soli, přírodní kosmetika –  na každý jeden výrobek zdravotní atest. Schválená výrobna.

Řemeslníci obecně

Sedláci věnující se rostlinné výrobě – sortiment sezonní.

Z výčtu je jasně vidět, že většiny prodejců na farmářských trhů se elektronická evidence tržeb letos vůbec netýká. Na rozdíl od samotných pořadatelů trhů. Že by zde byl zakopaný pes?

Pokud mohu porovnat loňská a letošní tržiště, tak se zvýšila kvalita zboží a odpadli překupníci kramáři. Zda je to tím, že samotných výrobců je dost a že zřizovatelé trhů si vybírají, jaký sortiment na trh pustí, nebo je to důsledek, že prostý nákup – prodej už podléhá elektronické evidenci nejsem schopna odhadnout.

Osobně si myslím, že elektronická evidence tržeb v přímém přenosu je krávovina a zbytnost a vopruz, který žádné další daně do státní kasy nepřisype a že stát má pro kontrolu výrobců i prodejců už dost jiných nástrojů, které buď nechce, nebo neumí použít.

Pak si taky myslím, že to byl dobře nachystaný job pro pár vyvolených, který až tak moc dobře neklapl. Viz brekot o počtech nepřihlášených živnostníků, o haldách neprodaných kas a děsivých ztrátách těchto kanibalských supů, kterým jejich podnikatelský záměr prostě nevyšel. No jo. Počet vydaných živostenských oprávnění pro nákup a prodej není totožný s počtem osob samostatně výdělečně činných a už vůbec ne s počtem těch, kteří toto mají jako hlavní obor podnikání. Navíc, aby OSVČ dostála této nové povinnosti žádnou novou kasu mít nepotřebuje. Ani předraženu aplikaci do mobilu či notebooku. Finančák nezajímá kolik a čeho a kdo to koupil a s jakou daní, zajímá jej jen a pouze suma v tržbě.  Pobaví mne první pokus o arbitráž a nemám obavy, že se jí ještě nedočkáme.

Když se začalo mluvit o vzniklé povinnosti elektronicky evidovat, podlehla jsem jako mnoho ostatních, iluzi, že půvab pokusu o zprůhlednění finančních toků podniky je ve skladových kartách. Nemůžu koupit pět kilo masa a prodat půl tuny guláše. Elektronická evidence mi splývala s kasami s fiskální pamětí. Sčítala jsem náklady a zvažovala návrat pod kuratelu úřadu práce a loučila se normálním důchodem v normálním věku. Nejhorší smrt je z vyděšení.

Paskvil zvaný EET je na půli cesty. Podnikatelské prostředí tato „vymoženost“ nenarovná ani omylem. Ovšem v předvolebním boji je to dobrá munice.

Rubriky: povzdechy | Napsat komentář

Zablýsknutí se asi pozitivní

Fitnes náramek mi neustále padal z ruky. Nevím proč, ale všechny modely, které jsem měla se mi rozepínaly. Asi mám blbý ruce či co. Ten poslední jsem ztratila někdy kolem Vánoc. Obrečela jsem to, zvykla jsem si na přesný čas na zápěstí i na nenápadnost náramku.  Vyhodnotila jsem, že mne čítač kroků i odhadce spálených kalorií opustil někde mezi stájí a hnojištěm. Nazdala jsem, že toto byl opravdu poslední pokus o snahu udržet krok s dobou a mít prst na tepu technologických novinek a tak podobně njůspíkově žvanivě. Prostě mi tahle hračka není souzená, svět se kvůli tomu nezboří a až budu chtít a budu mít čas se cournout po Městysi, tak si koupím hodinky bez přídavných funkcí. Úplně nejlépe cibule s řetízkem.

Potrubní pošta černé díry, která ústí poblíž stavu před chvílí vyplivla oželený fitnes náramek v neporušeném stavu. Asi cukrátko za opakovaně sdělenou  soustavnou neplatnost zákona o zachování hmoty.

 

Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy | 2 komentáře

:krutihlav:

Stařík se včera staral o kuchyni, já řádila u stavu.  Stachanovsky. Celé čtyři hadráky jsem udělala, něco mezi metrem osmdesáti a dvěma dvaceti. Teď jsem udělala závěrečnou zatkávku dnešního druhého a tělo řve PAUZA.  Ještě šeptá cosi o nohách na stole. Nebo tak nějak odkrvovačně.

Stařík mne zprostil starosti o krmi na celý víkend. Ani netuší, jak velká je to pomoc.

Během včerejšího dne a dnešního dopoledne jsem „zlikvidovala“ pytel ořezů a nějaká ta zbylá klubky a cárky odtud a támhle odsud. Podle vší logiky i fyzikálních zákonů by úbytek materiálu měl být vidět. Není. Nerozumím tomu, nechápu to.

Třeba v pokoji Robátek opravdu ústí černá díra, která do něj plive binec posbíraný v celém Blízkém Vesmíru. Vysvětlovalo by to stav pokoje v časech pubertálních. Pomohlo by to pochopit současnost. Ale zase, že by černá díra fungovala spíš jako potrubní pošta?

Musím to večer probrat s kozama. Mají patřičný odstup i nadhled.

Rubriky: Až já budu velká ...., někdy strašně kecám, povzdechy, šmodrchání | Napsat komentář

Kokodák

Jasně, slepice se roznesly, kachny taky. o víkendu zahajuji provoz líhně. Ale to je každoroční opakování koloběhu přežívání. Nikoli téma k dalšímu blogovému příspěvku.

Chlubit se dnes chci. Jasně, že cizím peřím. Ale ne tak docela. Nějak jsem ve virtualitě a pak i v realitě našla brněnskou prodejní galerii Place Store. Už měsíc v ní mám stojan se svými autorskými hadráky. Ano. Jsou to autorské kousky. Originály. Nepřeháním. Jasně, že je to i fortelně odvedené řemeslo, za které nemám důvod se nikterak stydět a nijak se s ním skrývat.

Ráno jsem fofrem uzlíčkovala třásně na kolekci, kterou jsem slíbila v poledne do výše uvedené prodejní galerie dodat kolem poledního. A skoro se u toho polila letmo snídaňovým kafem pochodovým. Poslední kousky z předchozí dodávky se opakovaně míhaly na obrazovce veřejnoprávní televize.

Jsem asi dobrá, když objektivu kamery stály za záběr. V Place Store je toho k vidění mnohem víc.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/317291310020023/video/

Jo – a ty boty, tak ty mám v plánu si nechat ušít. Studovala jsem je už v sobotu. Bytelné a kulatá špička. Do Stepi i ke stánku naprosto ideální obutí.

Rubriky: Až já budu velká ...., šmodrchání | 2 komentáře