To vono samo, to já ne

Skoro jako tradiční dětská výmluva nad čímsi pochroumaným, zhusta neopravitelně, zní dnešní nadpis. Je to zavádějící titulek, protože titulek má slibovat NĚCO a samotný text pak už může (a často tomu tak je), a zde i bude, obsahovat docela mrňavé nic obalené do milionu plevelných písmen.
Chystám se na příchod zedníků. Vyhodnotila jsem, že přicházející zimu na Staříkovo pomocníky Se-To a To-Je-Fous s učedníkem To-Je-Hned z firmy Brnkačka už čekat nebudu. Něco málo jsem našetřila, tak akorát, aby byla zapravena další dvě okna a aby v dotčených místnostech byla opravena omítka. Jedna z místností je pokoj Robátek. Ano, ten pokoj, který jsem zabrala poctivým tkalcovským stavem. Ano, ten pokoj, který jsem počátkem roku zavalila bezmála tunou hadrů. Inspirovala mne Andreina gameska. Odvažovat na decimálce sklad materiálu i hotového a body evidovat…. to jsem vzdala. Nakonec, že se věci hejbou je zřejmé už jen z toho, že jsem našetřila něco málo na zedníka, aby se přízemí domu o milimetřík přiblížilo ze stavu opakovaně prodělané ofenzivy obou znepřátelených vojsk do stavu skromného lidského obydlí v čase delšího klidu zbraní. Abych viděla (hlavně já), že se smetiště proměňuje v pracoviště a že sklad materiálu klesá (chachá, kde je vize, že dokud tu haldu nesetkám, tak nedokoupím ani milimetr, ani deko?), začala jsem místnost vhodnou pro nájezd uklízeček z „Máte doma uklizeno?“ fotit. Napřed večer po skončení práce a ráno před prvním prošupem. Pak jen ráno. Pak jak jsem si někdy za světla vzpomněla. Fotosy to jsou opravdu jen pro soukromé užití. Možná, až odejdou mistři omítek hrubých i fajnových a usoudím, že nastala chvilka pro ohlížení se a veřejné sebemrskačství, tak stav PŘED a PO poodhalím.
Samozřejmě, že když všechen nezvířecí a nespací čas trávím za velkým stavem (nebo na cestách za výdělkem tam i zpět), tak holt pracovna může žít svým vlastním životem. Vlastně do ní chodím jen stříknout sajrajt proti mouchám a molům a když si všimnu, že fíkus se mění v Trifida a jde vodě naproti, tak přeleju kytky na parapetu.
A tak se stalo, že mne pracovna profackovala za to, že na sebe kašlu a neodpočívám, protože mi úplně uniklo, že mi nakvétá orchidea, že jsem se připravila o radost z poupat a těšení se. Přišla jsem až k hotovému a ještě spíš pět minut po dvanácté, než včas. Při lití odkaleného hnusu z akvárka do misky pod fíkusem jsem zírala na ještě vloni olezlý a polámaný nebožátko z OBI výprodeje:
img_1619

Rubriky: Až já budu velká .... | 7 komentáře

Je fajn, zastavit se

Mám práce, že se mezi dveřmi v letu potkávám. Nestěžuji si. Koukám dopředu a nemám čas trpknout a kysnout. Spíš mi dělá obtíže sladit svůj vnitřní časoběh s úředním plynutím času. Vypracovala jsem se v mistra v logistice a i velice komplikované svozové a rozvozové úlohy řeším s prstem v nose. Není kritických míst. Jen nevhodně využitý čas při nutném čekání v těchto pointech.
Zjistila jsem, že zapomínám na každodenní minutové dovolené. Tedy: posadit se či jen postát a pocivět či zaposlouchat se a úplně na tu chvíli vypnout pozadí myšlenkového chaosu. Zjistila jsem, že se mílovými kroky blížím k bodu, kdy si mne tělo prostě vypne samo. Varovné signály už vysílá.
Nechtělo se mi jet hodinu drncákem D1 tam a hodinu a kousek po „starý“ zpět, protože raději osaměle okreskami, než jedním pruhem oslepena reflektory náklaďáků ze všech stran. Věděla jsem, co bych za ty dvě a kousek hodiny mohla a asi i udělala. Jenže cestou tam pojedu v čase západu Slunce a prvního smrákání a koukat budu do údolí a můžu si zafixovat barvy pro ouvej chvilky a zpět pojedu měsíčnou nocí a zase uvidím celou škálu tmavé sametové modré. Když cestu tam i zpět alibisticky pojmenuji jako studijní…
… a stejně bych večer taky štrikovala… a odpadne mi příprava večeře… a…
Jela jsem. Užila jsem si večer s lidmi plujícími na stejné vlně. Oslavila to deckou vína, pěkně hned zkraje večera, místo aperitivu, abych za volant zase sedala čistá. Vypadla jsem ze stereotypu. Vjemového i myšlenkového. Odpočinula jsem si. Jezevčice doma steskem nezemřela. I když teda těch psích keců a výčitek a nadávek ještě za zavřenými dveřmi bylo slyšet oujé moc, ale umlkly s prvním shozením brýlí čenichem a neubránění se psímu jazyku řádícímu mi po nose. Občas mám pocit, že hystericky vítající jezevčice ovládá umění zmnožení jazyku a tlapek, protože to i odporuje fyzikálním zákonům, co během vteřiny stihne shodit, oslintat, škrábnout, dotknout se.
Tkám a zpracovávám u práce včerejší podněty.
Upíjím chladnoucí čaj, civím na poupata kapských fialek a vzpomínám, kde je ten spínač, kterým jsem se uměla řízeně a prakticky na povel na minutu až dvě „vypnout“. Je načase se znova naučit užít si chvil, kdy nic nedělám. Zastavit se je neskutečná dřina.
Je fajn, zastavit se.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | 5 komentáře

Stařík nikdy nezklame

Hm, požádala jsem Staříka, zda by po nedělním obědě neudělal nádobí. Zvolila jsem špatnou formu příkazové žádosti. Ono souhrnné „udělat něco“. Měla jsem na mysli všechno použité nádobí a umýt, utřít, uklidit. Stařík umyl jen to, co bylo na jídelním stole, dal na okapávač a finýto. Žádný drámo, kdyby se nádobí nemylo v prádelně a kdyby tedy jeho úklid nebyl malý turistický pochod. A taky, kdybych se pro ostatní práci nepotkávala sama se sebou mezi dveřmi.
Tak mne pondělní ráno přivítalo očekávaným košem plným špinavého prádla, neočekávanou horou čistého nádobí (tak jo, mám ušetřené utírání), ucpaným, taktéž nečekaně, odpadem v hodně mastnotou jetém umyvadle (v neděli ráno bylo čisté a plně funkční) zaskládaném tím, co Stařík ze svého budoáru (a zde vidím výrazný pedagogický úspěch – pochopil, drahý můj, že samo se neuklidí) před cestou do práce snesl a několika naschlými, při přípravě oběda použitými, hrnci na sporáku v kuchyni.
Budu muset v požadavcích na dělbu a kvalitu práce řádně přitvrdit – a neustupovat.

Rubriky: povzdechy | 10 komentáře

Ecce Homo – 10.9.2016; aneb něco je špatně

Do Šternberka jsem se tuze těšila, protože mailem přišly doplňující informace pro prodejce, aby byli na náměstí fakt brzo, nejlépe s rozedněním, protože na obvyklém parkovišti budou parkovat historická vozidla a prodejci musí parkovat jinde a kdo dřív přijede (a vyloží) ten dřív a líp a blíž náměstí (info důležité pro odpolední úprk domů) zaparkuje. Měla jsem prázdnou SD kartu, baterky do foťáku čerstvě nabité, ty svoje fyzické lidské spíš naopak (snažila jsem se doplnit díru ve skladu po prodejním úspěchu v Olomouci a škrábla si čtrnáctku u stavu plus nějaký to domácí a zvířecí každodenní žvýkání navrch). Těšila jsem se, že jak budu brzo (a byla jsem tak akorát – právě vycházelo, i astromicky, slunce), tak že za ranního světla vyfotím detaily a naleštěný špeky a řemeslný perly a vůbec celou tu krásu starých aut a motorek.
Procházela jsem , s připraveným foťákem, náměstím a hledala ty veterány. Nebyly. Ono stejně pro samý škodověnky nebylo kam zaparkovat. Tak si blejsknu alespoň spanilou jízdu. Shrnu to. Nemám jednu jedinou fotku. Těšila jsem se na VETERÁNY a měla vizi loukoťových kol, obrázků pana Lhotáka, startování pomocí kliky případně magneta….
… a přede mnou defilovala kolona aut, která znám jako žhavé novinky představované na autosalonech, auta, která byla vzácná a kupovala se na pořadník. Koukala jsem na lahvově červený (termininus technicus colors mého bratra kdysi předškolního věku) embéčko – náš první rodinný vůz. Koukala jsem na erko, vzpomněla si na fórek, že trabi jsou jsou nejoblíbenějšími vozy mezi kytaristy, protože po nárazu do stromu podvozek zůstává neporušen a z kastle je trsátek, že vystačí až do konce hudebního života řidiče. Hadraplán mi v hlavě vydoloval nesmrtelnou hlášku z filmu Vrchní prchni: „Tohle je hadrák, pane, ten neodře, ten leští!“. Koukal jsem se na kolonu spanilé jízdy a neviděla ani jednoho auto-moto veterána. Přede mnou defilovalo mé dospívání a první roky samostatného života.
Soukromý echt retro den potvrdil i výběr hudby. Aby nedošlo k mýlce. Šternberk slavil 720 let od první písemné zmínky o něm. A co je to za oslavu bez přátel, že jo. Z německého partnerského města Günzburgu přijela dechovka, šternberčané se nedali zahanbit, protože i ono mají svou dechovou kapelu – a já byla mentálně až po uši v sedmdesátých letech dvacátého století.
Něco je špatně. Plánů a práce přede mnou plno, ale život hází obrazy, že si už víc pamatuju, než bych si měla plánovat.
S tímto poznatkem se lehce a hladce a bezbolestně a hlavně v dohledné době nesrovnám.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | 3 komentáře

Ještě jednou EDEN a Bystřice nad Pernštejnem – alej Lužánky

Že se mi v centru EDEN líbilo, jsem už psala. Že se mi v centru EDEN cosi nelíbilo jsem psala taky. Spala jsem na místě a nebyla jsem sama. Věděla jsem, že součástí centra je i pivovar a hospoda, tak jsem jídlo z domu nijak neřešila. Chyba. Akce trvala od – do. A na vteřinu přesně byly otevřeny i místní občerstvovny a posilovny trávicí soustavy. Nezbylo, pokud jsem se nechtěla budit hlady a být v ráno neděli nevrlá a protivná, vyrazit na večeři do městečka.
Bystřice nad Pernštejnem leží na Vysočině a Vysočina jsou aleje. Aleje nejsou proto, aby v nich bylo nablito, jak se tomu děje o slavnostech sněženek v Kersku, ale aby pochodující vojsko nebylo trápeno úmorným sluncem, jak soudila osvícená Marie Terezie blahé paměti. Vojsko muselo v mírových vteřinách její éry pochodovat vlastně neustále, že aby mělo fyzičku a nevymýšlelo na kasárenských kavalcích ptákoviny.
Brňáky asi nepotěší, že Lužánky nejsou jen velký park s tenisovými kurty a jezírkem a restaurací a smažkami volně pohozenými po trávníku, ale že jsou i komornější Lužánky, bez kurtů a restaurace, s na trávníku odpadlými fyzicky nezdatnými. Protože z Bystřice se jde do EDENu alejí a alej vede do celkem prudkého kopce. Aby nebyla nuda, je to alej pohádková. Funět cestou hore (nebo kutálet se cestou dole) je možno buď přímo po nudném a obyčejném ušlapaném chodníku, nebo si užít dobrodružný výstup vedoucí zrádnou bažinou, po lanovém i polorozpadlém mostě, protáhnout se zrcadly a vůbec hejbnout kostrou všemi směry a objevit při tom svaly, které v anatomickém atlasu dozajista ani nepopisují. Z protilehlého stromořadí vás při funění a snažení se pozorují pohádkové bytosti v životní velikosti. Hm. myslela jsem, že Polednice je pod plachetkou hnáty křivé hlas vichřice podoba. Ta bystřická je skoro éterická a vílí. Jestli za poledne kvílí? Tak to nevím. Šla jsem kolem soumrakem. Aby se alejí neproháněla auta, tak je na vrcholu kopce uprostřed cesty (a drzoun řidič nemá šanci se otočit, ani to nijak objet, pokud vyjede, musí vycouvat a couvání krpálem dolů je nežůžo dobrodrůžo) obrovská betonová kanalizační roura, že by v ní Godzila klidně mohla hnízdit, s namalovanou Večernicí a Slunečníkem, Měsíčníkem i Větrníkem pěkně dokolečka dokola po boku.
A jasně, že nad Pernštejnem naznačuje, že hrad Pernštejn a rod Pernštejnů a protože rodové zvíře Pernštejnů je zubr, tak jeden, taky v životní velikosti, vás na spodním počátku aleje vítá. Při cestě dolů mohou jeho mohutná záda sloužit jako vítaná zarážka🙂
Fotky bez ladu a skladu zde:
IMG_1455

IMG_1456

IMG_1457

IMG_1458

IMG_1460

IMG_1462

IMG_1464

Rubriky: Až já budu velká .... | Napsat komentář

Tak jsem se teda na to E-E-Tečku zeptala

Já – EET poradna: Týká se mne až třetí vlna této vymoženosti. Jsem tradiční řemeslník a prodávám buď z domova přes internet (marginální obrat) nebo celoročně ve venkovním stánku, bez ohledu na klimatické podmínky. Provozovnu ani jinou prodejnu nemám. Celý sklad (materiál i výrobky) i účetnictví se mi vejde do jednoho EXEL sešitu s propojenými listy. Plus fyzický archiv – složka pro papírové výdajové doklady a dvanáct obálek pro vydané příjmové (propsané kopie účtenek z prodejních bločků) na kalendářní rok. Nepoužívám ani systém Pohoda, protože j pro mne zbytečně velký. Znamená to, po SW stránce, že si k příjmovému pokladnímu systému budu muset dokoupit minimálně „skladové karty hotových výrobků“ a platit každoročně aktualizace plus samozřejmě zálohování a každý měsíc za případnou technickou podporu, jak je toto (viz nabídky prodejců HW) součástí nákladů na provoz EET?
Dále, protože se mne týká jen a pouze pokladna do ruky, jak je vyřešena její odolnost vůči vnějším klimatickým vlivům. Konkrétně jak bude souprava (pokladna plus tiskárna) fungovat v teplotách od mínus dvaceti pěti až mínus třiceti stupňů Celsia (ráno na vánočních trzích tomu tak v našich končinách může být opakovaně) do plus šedesáti stupňů Celsia (na slunku v letních měsících také nic neobvyklého), dále pak, jak to bude s její odolností vůči polétavému prachu, pylu, vysoké vzdušné vlhkosti (no jo, mlhy bejvaj protivný) a i silnému dešti (bouřky bývají náhlé a prudké). Auto vedle stánku na naprosté většině trhů být nesmí a parkoviště bývá v docházkové vzdálenosti dvě až patnáct minut. Nabízené „kasy“ do ruky pro obsluhu v předzahrádkách jsou pro trhovce z hlediska klimatických vlivů nedostatečně odolné.
Dále jak to bude s připojením na internet. WIFI zdarma je na náměstí či návsi, o hradních nádvořích nemluvě, buď iluzí, nebo jej její výkon tak slabý, že se prostě nepřipojíte. Znamená tedy povinnost používat EET i nutnost vlastního (tedy každý měsíc platit paušál či si hlídat stav předplacené karty) mobilního připojení?
To se mi líbí · Odpovědět · 6 hod
EET poradna
EET poradna – já: Bude vám stačit EET aplikace, nemáte povinnost (v rámci EET) mít skladové karty hotových výrobků a podobně. Profesionální pokladny (ne běžné mobily a tablety) zvládnou častou zátěž a běžné klimatické podmínky. Jejich odolnost, co se týče teplot a podobně, se bude zřejmě lišit výrobce od výrobce, takto obecně se nedá říct, jestli pokladny vydrží v minus třiceti stupních. A k poslední otázce – pokud není k dispozici wi-fi, budete si muset zařídit mobilní internet nebo si požádat o zjednodušený režim EET pro místa, kde není dostupný internet.
___________________________________________________________________________________________________________________________________________________
vysvětlivka pod čarou:
EET poradna Dobrý den, EET poradna je projektem firmy Cígler Software, která patří k největším dodavatelům účetních systémů u nás. Víme, jak je téma EET pro podnikatele důležité, a proto o něm aktuálně informujeme. S ministerstvem financí ani A. Babišem nejsme nijak spojení.
———————————————————————————————————————————————————
shrnutí pod další čarou:
K povinným daňovým odvodům lživě zvanými pojištění sociální a zdravotní, k pojištění nemocenskému a dalším nutným nákladům, které nemůžeš odečíst od daňového základu si přičti další povinné náklady, které musíš platit, ať na to máš nebo ne. Jaké že to jsou? Ročně poplatek za aktualizaci příslušné aplikace pokladního systému a měsíčně poplatek za mobilní připojení a potencionální servis „pokladny“. Z odpovědi EET poradny jasně vyplývá, že klimatické podmínky běžné v naší republice nejsou běžnými klimatickými podmínkami vhodnými pro provoz státní správou vnucovaného technického zařízení.
Koblihářovo volební hláška „Prostě to uděláme (zařídíme)“ nabírá další (nechutný a obludný) rozměr.
Napadá mne ještě něco. Lživým výrokem je jednoznačně, viz výše naznačené, že OSVČ žádné další náklady nevznikají. V placených reklamních (kolik to asi tak stojí a kdo to platí) blocích vysílají už několik týdnů opakovaný slib o navýšení výběru konkrétní částky díky zavedení EET. Není toto tak trošku klamavou reklamou? A není klamavá reklama to samé co podvod? A není podvod trestným činem i v (ne)právním prostředí České republiky?
Ještě klika, že nejsem „všeci“ a bydlím ve Stepi a ne „tuná“. Bych i zvažovala trestní oznámení na pana ministra financí Ing Andreje Babiše pro pomluvu. Viz jeho další státnický výrok: „Všeci tuná kradnú.“.

Rubriky: jak to vidím | 6 komentáře

Dožínky v ráji. Vlastně Edenu.

Víkend z rodu snových. Počasí přenádherné. Jídlo skvělé. Buchty nakynuté do peříčkova a v pecích vytápěných dřevem pečené. Pivo chotěbořské i bystřické. Chotěboř jsem nezkusila, to místní byl mňamózní ležák. Ovesný, říkala výčepní. Uzené a klobásy voněly do daleka a jejich vůně se mísila s vůní sena, komonice, řebříčku, zrajících hrušek a přicházejícího podzimu. Chaloupky skanzenu načančané a tradičními řemeslníky obydlené. Hrnčíř, včelař, mlynářka pekla áááách dobré buchty a ještě mi dala skleničku matečného kvásku, když mi drahý s velkou slávou umyl tu upatlanou sklenici, co furt překážela něčemu jedlejšímu v lednici. Taky košíkář, a protože součástí oslavy úrody svezené z polí pod střechy stodol a sýpek je jarmark, tak i čačky a třpytivé mačky, o do papuškova barvených pírcích nemluvě. Cimbálovka vyhrávající před zvonicí v sobotu i v neděli.
Skvělá víkendová akce, na kterou nějak nestihli přijít návštěvníci. Nevím, kde udělal nejvyšší manager (a jeho soudružská suita) chybu, ale je to lapsus na přes držku pěkně po hospodsku zprava i zleva. Už pro plýtvání silami a entuziasmem zaměstnanců skanzenu.
Jela jsem na víkendovou akci. Zabezpečila jsem si zástup ke zvěři. Děkuji, Robátko moje skvělé. Jela jsem si užít dovolenou dlouhého večera a neuchvátaného rána. Užila jsem si dva dovolenkové dny. Nafotila jsem všechny od března nové, takže vlastně komplet všechny, hadráky. Když už byl čas, „panoramata“, dobré světlo i nabitý baterky ve foťáky a prázdná SD karta k tomu. Odjížděla jsem jako poslední prodejce. Daleko za drekaři a šmukaři, necelou hodinku po posledním řemeslníkovi. Potřebovala jsem jednu soumračnou fotku červánkovýho hadráku. A taky nabít se do foroty klidem a mírem (jasně, profláknuté a kýčovité slovní spojení, ale opravdu mne čeká výkony nadupané září). Abych měla v následujícím hektickém pětinedělí z čeho brát.
Těším se na první říjnový víkend. Budu tamtéž, na Slavnostech brambor, dobíjet člověčenský baterky před vánočním maratonem.
Kde že jsem si to užívala? V Bystřici nad Pernštejnem. V Ekocentru EDEN. A užívala jsem si násobně. Cesta ze Stepi do Edenu vede sice skoro stále po hlavní silnici, ale je to cesta přes celou Drahanskou vrchovinu přímo na Vysočinu. Serpentýnami hore i dole, svahy vyšší dvanácti procent jsou vlastně rovinkami. Silnice vedoucí hustými lesy a městečky připomínajícími hodiny dějepisu.
Kdybyste třeba někdo prvního či druhého října nevěděl, co s načatým víkendem……..
…… udělejte si vejlet do Bystřice nad Pernštejnem a jukněte i do Edenu. Stojí to za to.
IMG_1465

IMG_1466

IMG_1470

IMG_1559

Rubriky: Až já budu velká ...., ekošílení, jak to vidím, povzdechy | 5 komentáře