Z 5.2. na 6.2.2019

Dotkala jsem i druhý osnovní válec velkého stavu. Přesně o měsíc později, než jsem měla v plánu. Dotkala jsem jej černí jen náhodně a málo narušenou jásavou zelení.

Zhruba ve chvíli, kdy jsem dělala koncovou zatkávku předposledního kousku, posouvala válec na zatkávku začátku posledního běhounu a prošlupem prošoupla řadu či dvě a přemýšlela, jaký bude ten poslední….
….. se odšoural už skoro osmnáctiletý fešák Richard prohánět zajíce do věčně zeleného údolí. Nevím, komu se ulevilo víc. Jestli chladnoucímu psovi, nebo mně. Černou tričkovinu jsem na jehlu navinula zcela bezděčně. Stejně tak hrábnutí do zelených prostřihů se odehrálo bezmyšlenkovitě.

Protahovala jsem prošlupy asi kilometr černý a před očima mi běžel život černýho psa. Nejblbějšího, nejlínějšího, nejnenažranějšího, nejsobectějšího, nejzbabělejšího a nejsamotářštějšího psa, kterýho jsem kdy poznala.

Za chvíli se rozední a já ho budu proklínat a budu mu spílat a bude mi fuk, že je mu to už fuk. Kopat hrob ve zmrzlý hlíně bude žůžo.  Poslední Richardův žertík.

Jak začnou v Brně zvonit poledne, čeká mne cesta přes Vysočinu. Standard. Tři sta kiláků tam, vypít kafe a zas zpět. Jen tak, pro všechny případy – hlína je zmrzlá. Kdyby se stalo a já dojela  Richarda – prosím kremaci a rozptýlit.

Reklamy
Rubriky: Až já budu velká ...., povzdechy | Napsat komentář

6.1.2019

Já to tušila, že vize co den to příspěvek, nebyla reálná. Ovšem, co jsem netušila, je, že mám i velemizerný odhad, co se návinu na osnovním válci týká. Měla jsem, ještě na  Štěpána ráno, v plánu tak ve středu, čtvrtek, po Třech králích volat do Strmilova, že bych třeba v úterý, klidně i na večer, přijela s prázdnými válci…
… a ačkoliv od svatoštěpánského rána buším do stavu den co den minimálně šest hodin, tak zavedená půlmetrová šíře, které už přece bylo TAK málo, asi tak na dvě, maximálně tři role běhounků, je stále zavedená a stále to vypadá, že už jen tahle role, rolička, a finýto a můžu zavést tu metrovou a doklepnout ty tři loňský zakázky, co jsem pro upostelení nestihla v termínu (panebože, je toho skoro deset metrů celkem, jestli vono budu mít dost – jo už vím, že budu)…

… tak ačkoliv od svatoštěpánského rána denně buším do stavu a už to přibývá pomaleji, protože hurá a sláva veškeré cárky jsou zpracované a už stříhám trika a trhám džíny rovnou do stavu, a nezačištěné role překážející pod oknem i na okně se přesunuly na uvolněný stůl a je jich už sedm a osmá roste na zbožovém válci, tak návin na osnovním válci je asi nekonečný. Hm. Zbytek na metrové šíři je větší než byl na půlmetrové. Proto jsem odložila závazky, že se to už o ty dva dny taky nepokaká.  Kdybych to byl býval věděl… 

Pozitivní je, že úbytek materiálu ke zpracování začíná být vidět. Jícen černé díry je letos docela určitě zavřen. Koncem roku vrátila hned troje nůžky, jeden zaváděcí háček, ořezanou tužku tvrdosti HB a dva historické krejčovské metry, o jejichž existenci jsem do té doby neměla ani tušení. Uvolněné křeslo a kus gauče zůstává pro psí pohodlí volný, stejně tak i průchod k nim.

Tak vzhůru ke stavu. Třeba se stane zázrak a než se rozední a ponesu mrazivým ránem vodu kozám do stáje uvidím koncové uzly navlečené na tyčce už konečně prázdného 😛 válce

Rubriky: povzdechy, šmodrchání | Štítky: , , | Komentáře: 1

3.1.2019

Pod oknem přibyla pátá role utkaného.

Za oknem napadlo asi pět centimetrů sněhu – a zatím drží.

Popelnice bez protestů spolkla krabici od tenisek napěchovanou nepoužitelnými cárky.

Z haldy volně loženého ubyla poctivá igelitka trik a tepláků.

Psí potvora Bára se rozvaluje na už (chachá na jak dlouho) textiliemi nezasypaném křesle i na o fous větším  volném místě na gauči.

Zlořečená škodolibá Černá díra se nejspíš vypravila (chachá na jak dlouho) na pokec do jiné galaxie. Protože hromada zpracovávaného je viditelně menší a počet nůžek, vidliček i háčků a krejčovských metrů zůstal nezměněný.

prostě parádní pracovní den za námi

Rubriky: Bára, jak to vidím, povzdechy, šmodrchání | Štítky: | Napsat komentář

2.1.2019

Objektivně: na válci přibylo asi tak tři a půl metru, možná čtyři a fous, tkaniny. Z haldy volně loženého musela tedy ubýt asi tak pečlivě udusaná banánovka svetrů. Ano, teď dílo přibývá pomalu, protože nemám materiál připravený, proužky rovnou zpracovávám. Proto svetry.

Subjektivně:  dílo už přibývá pomalu, protože už nemám materiál připravený, proužky rovnou zpracovávám. Proto jsem se vrhla na svetry od loňska, vlastně už předloňska, odhazované ma křeslo, že až se nastřádají a budu mít zavedený návin půlmetrové šíře….

Na závěr dnešní práce jsem si udělala zatkávku a začala kousíček nového cárkového. Zítra chci pokračovat svižnějším tempem a místo stříhání pleteniny  posílit svaly trháním plátěných košil a kapen.  Sedla jsem si ještě na chvíli před opuštěním pracoviště na ten jedíný a Bárou zabraný plácek na gauči, že se pokochám viditelným úbytkem jedné haldy, protože svetry jsou nějakej objem…

… a zavalila mne vlna paniky a beznaděje a přidal se pocit marnosti.  Takový práce dneska, tolik zpracovanýho materiálu, ruce bolí, záda se ozývají, artrotický koleno mne fackuje a co to je toto. Halda nabobtnala! Docela určitě je vyšší i širší! Mé podezření, že blízko stavu ústí Černá díra, která požírá přitloukací vidličky, zaváděcí háčky, nabroušené nůžky a tak podobně k práci samé potřebné, ale vyplivuje hadry posbírané v blízkém i vzdáleném vesmíru, o částech skafandrů nemluvě, a docela určitě už i vyplivla toho Neviditelného, co prodlužuje návin na osnovním válci, když už potřebuji změnu šíře a zbývá jen tak málo, že je blbost to stříhat, to už dotkám, to je určitě maximálně tak na den práce (a vyklube se z toho sedm nabušených rolí na zbožovém válci a ještě jedna skoro plná k tomu), ale zvrhle jej zkracuje ve chvíli, kdy dojíždím zakázku a potřebuju ještě půl metru k jistotě zadané délky a pink! mám třicet čísel a víc ani fň, se stalo jistotou. Tím, že si dnes ublikla jedny pár měsíců postrádaný dlouhý ostrý nůžky, mne teda ani náhodou neuchlácholila. Jestli to není mrcha putující, měla by se podle projevů, nacházet někde mezi stavem a šicím strojem.

 

Rubriky: jak to vidím, povzdechy, šmodrchání | Štítky: | Napsat komentář

1.1.2019

Reinkarnuji do nového dne i roku. Tělo nahodilo dávka kofeinu a bílkovin, mozek probouzím rozpletenou ponožkou. Přes očka hážu očko ma Staříka, který má oči upřené na monitor.

„Ty sis fotíš moji tkalcovnu?“ vydechuji nevěřícně.
„To sou záběry toho baráku v  Magnitogorsku.“

Mám trošku pocity beznaděje ze stavu kolem stavu. Koncem léta mne násilím zpolamilo tělo, v půli října mne zákeřně upostelilo dočista do neschopna. Práce stála. Veškerá. Nedalo se. Fyzicky. Musela jsem odříci část adventních trhů. Nepletla jsem, netkala, nefňukala, nepanikařila. Panika se odstavuje až teď.

Od října až do Vánoc stála práce na stavu, přísun materiálu k němu nikoli. Na Štěpána není pána, tak termosku s čajem a hrnek postavit někam, kde nebude hrozit překocení a hurá do díla.  Odborný poradce vlezlý symbiont všudepřítomná z mé achilovky nesetřesitelná jezevčice Bára nešťastně kňučí, protože není křesílko, není gauč, není volné místo na podlaze. Naštvaně si stele na jednom z pytlů, volně ložené hromady jsou poněkud nestabilní. Na Štěpána ráno.

Na Nový rok v poledne se Bára rozvaluje na zatím jediném volném sedáku gauče, ani štěknutím nepoděkuje, že mohla volně projít a nic nemusela přeskakovat. Zákon o zachování hmoty platí bez výjimek. Cesta k Bářinu pohodlí je utlučena ve čtyřech rolích zatím nerozstřihaných a nezačištěných běhounů a předložek, sesypána v odpadkové krabici od tenisek.

A jak na Nový rok, tak po celý rok. Milimetr za milimetrem klesající hromada, centimetr za centimetrem přibývající dílo, dnem za dnem až k vytčenému cíli – uklizené a ukliditelné dílně, kam mohu pozvat beze studu zákazníka. A taky novoroční předsevzetí – nezapomínat odpočívat.

Rubriky: Až já budu velká ...., Bára, jak to vidím, povzdechy, šmodrchání | Štítky: , | 2 komentáře

9.4.2018

Vysypala jsem na stůl vedle stavu koš vypraného bílého. Sundala ze šňůry právě doschlé barevné.  Napnula jsem osnovu, utkala kousek na její srovnání, proužek z tričkoviny pro snažší odstřižení hotového někdy za dva, tři, deset, moc dní. Až bude zbožový válec plný a já budu utkané přemotávat zpět na začátek…

…. a stejně jak ta nekonečná o psovi, co sežral lakomýmu řezníkovi jitrničku docela maličkou….

…. zase natáhnu osnovu …..

…. prázdný osnovní válec povezu ke Kubákům, abych jej odvážela plný a po zavedení osnovy ji natáhla, utkala kousek pro její vyrovnání…. .

Mechanicky beru ze stolu cíchu s dětským motivem. Vrací se mi setkání s dárkyní. Opět cítím na tváři už studený podzimní vítr, vidím barvy Vysočiny, šuple v mozku se otevírá a přehrává mi tehdejší krátký rozhovor.

Nastřihávám cípek, odtrhávám légu, švy.

Třeba pod těmi krepovými cíchami jsme jako děti u babičky spaly, slyším vrstevnici.

Odtrhávám první pruh škrobu i vůně neznámé babičky zbavené kapny. Babička písecká měla podobné, vybavuji si.

Rvu cizí život na cáry, cupuji cizí dětství. Je mi stydno. Připadám si tuze barbarsky a vůbec hnusně.

Na stavu, prošlup po prošlupu, roste nové dílo. Kus života neznámé hospodyně, nesdělené vzpomínky její vnučky, kousek z mé skříně, kousky dalších neznámých životů.

Na cukr, na kafe, měl by klapat stav. Jenže to bych musel tkát s člunkem. Tkám jehlou a stav zní jako srdce. Bum. Bum. Bum. Prošoupni prošlupem, přiraž. Prošoupni prošlupem, přiraž. Neboj se praštit bidlenem. Nestyď se za sílu.

Jestli je pravda, že léčí molekula účinné látky naředěná metrákem cukru, tak by bylo jen fér, kdyby právě tenhle hadrák skončil někde v dětském pokoji. Bude plný vyprávěnek, pohádek a vzpomínek hned několika žen, které se narodily ještě v čase Mocnářství. A taky kus mý duše v něm je.

Rubriky: ekošílení, jak to vidím, šmodrchání | 7 komentářů

27.2.2018

Summer and winter…
Tolik měsíců si lámu hlavu hlavu kudy tudy na to, hledám složitosti, brečím, že čtyřlisťák je málo, nadávám, že stát mi v bezpříjmových časech krade těžce vydřené úspory na syslené dílem na zedníka a dílem na nějaký ten tkalcovský mercedes…. spílám matce i lékařům u porodu za dyslektický mozek znemožňující mi pořádně zvládnout jakýkoliv cizí jazyk… protože tkalcovský recepisy na pořádný špeky jsou jen v anglicky psaných kuchařkách… a najednou civím na vazební tabulku a popisky v písmu z rozsypanýho čaje a jsem doma!
Starej dobrej képr to je. V nepravidelném návodu.
Pravda, čtyři listy poněkud omezují, ale už nesvazují.
Rubriky: povzdechy, šmodrchání | 2 komentáře