Buď to bude totální průšvih, nebo parádní den. V každém případě nezapomenutelný dlouhý den.

Už dlouho se mi nepodařilo zaspat. Dílem je to tím, že dělám doma a tak odpadá budík a píchačky a tak podobně, protože svou denní dávku povinností si prostě a jednoduše splnit musím, a dílem je to tím, že čím jsem starší, tím hůř spím.  A nebo měli skřítci Naschválníčci a Škodílci delší dovolenou a byli na cestě někam Tam a pak zase zpět. A zrovna v sobotu nad ránem se vrátili.

A tak jsem v sobotu zaspala. Brutálně. Měla jsem natažené DVA budíky na pátou ranní, protože sprcha, kafe, svačina, vyvenčit psa, dobalit auto, nejpozději za deset šest otočit klíčem v zámku a klíčkem v zapalování….

…. s trhnutím jsem se posadila na posteli a otevřela oči a natáhla se po budíku, protože něco bylo tuze špatně. Světlo za oknem. Denní světlo! Budíky vyzvoněné, aktuální čas sedm patnáct.
Bez sprchy, se žvýkačkou místo řádné dentální hygieny, s vyvenčeným  psem a doplněným autem, bez kafe, bez svačiny, bez pití, v očích děs a v rukou třes jsem v sedm dvacet dva míjela koncovou ceduli s názvem vsi, ve které bydlím.  V osm jsem měla být o sto čtyřicet kilometrů západněji, než jsem v danou chvíli byla. Samozřejmě, že na místě, které neznám a na které mne musí v poslední dvacce kilometrů dovést hlas Nataši z navigace.
Neptej se mne, jak se mi to povedlo, co jsem na D1 vyváděla, ale já  i s blouděním na místě samém a navigací pomocí domorodců zvládla dorazit jen s třiceti pěti minutovým zpožděním.

Fofrem jsem rozbalila pracoviště, vděčně přijala kelímek džezvovýho kafe, snažila se prsty vytvořit z mastných pramínků vlasů dojem ležérní neučesanosti lví hřívy a zapudit pocit ulepenosti a upocenosti. Dnešek bude buď totální průser nebo absolutní špica. Nic mezi.

Byl to krásný a vydařený den. Bohatý na zážitky i setkání. Je pravdou, že v Kralicích se Den tiskařů a oslava půl milénia od vzniku reformního hnutí a také oslava Bible kralické setkala s brutálním nezájmem veřejnosti. Zda to bylo dokonalým utajením na místě samém (cesta k památníku špatně značená a ještě přerušená výkopem kanalizace přes vozovku a objízdná trasa nevyznačena raději vůbec) nebo jinou akcí na zámku v sousední Náměšti, je těžké odhadnout.

V každém případě – kdo nebyl, jeho škoda. K vidění i slyšení toho bylo hodně.  Hm, po hříšně dlouhé době jsem si koupila papírovou knížku. Útlý svazek dopisů Jana z Husi přátelům.

Z Kralic jsem jela domů zkratkou přes Brno. Chtěla jsem jen nakouknout na čerstvě otevřený dyzajn koutek v po rekonstrukci se rozbíhající Industře a taky se domluvit na případném lektorování a zdrbnout si s přítomnými známými. Industra mne odbourala už při vstupu do hlavní haly. Byla plná „mých“ sedáků.  Skoro jsem si z toho kecla na zadek. Radostným překvapením.

 

Reklamy
Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, někdy strašně kecám, šmodrchání | 4 komentáře

7,9,2017 … a tak si tu žijem ….

Pod podlahu pod stavem se nastěhovala minimálně jedna myš. Vím to zcela přesně. Pro jezevčici Báru jsou myši nepřítelem číslo jedna. V čase hárání číslo tlustá jedna sedmkrát podtržená a s vykřičníkem k tomu. Vidiové zubní protézy pro chrup skoro trpasličího skoro jezevčíka vet ani Domstav nevede, stejně tak ani drápky z téhož materiálu. Že by si jezevčice bleskurychle vytvořila vchod do podpodlaží a byl by konečně klid.
Přemýšlím nad objednávkou valia z Aliexpresu, protože tam mají vše. Minimálně tucet rodinných balení.
Vím, urvanou podlahovou lištu to nepřilepí, vytahaný knížky ze spodních pater knihovny to neuklidí, jezevčíkovské hlasové projevy neutlumí, ale cosi mi našeptává, že dvě tři pilulky a bude mi to všechno šumák.
Rubriky: povzdechy | 2 komentáře

O čem jsem chtěla psát, a nestihla to, aneb němé ohlédnutí za létem i pozdní jarem

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, někdy strašně kecám | 3 komentáře

Nostalgická

Skončil dvoudenní trh. Deštivý panáček zvolna odtáhl cisternu za kopce a nebe se začalo čistit. Klasika zaměstnanecká. Víkendové počasí na draka a sluncem prozářeným pondělním ránem hurá k píchačkám! Mám sbaleno. Chvíli vyhodnocuji cestu před sebou a usuzuji, že díky „je to rozbitý, musíme to opravit“ stejně nemám kam chvátat, protože ten štrůdl aut přede mnou a pár úseků svedených do jednoho pruhu průjezdných kyvadlově nutně povede k jízdě v koloně a zvýšenému výskytu honičů vteřin za každou cenu. Zamykám auto a jdu na polívku. Chci si ještě chvíli užít místa, vstřebat v sobě prožitá setkání. Že není kam chvátat usoudila i skvělá parta lidí, se kterými mi bylo fajn a se kterými bych se tuze ráda potkávala i jinde a klidně i nepracovně. Jasně, že jsme skončili u jednoho stolu s přisunutými židlemi.

Jedu domů. Mohla bych rychleji, mohla bych předjet, místa je dost, protisměr je dlouhodobě volný. Jenže nechci. Jedu v závěsu za autem s přívěsným vozíkem, na kterém je naložená chlebová pec. Z oplechování vozíku trčí k nebesům komínek, nad ním se tetelí vzduch a vydechuje do okolí jemnou vůni placek, vzpomínky snídaňové kafe s horkou bagetou, ukládám do sebe niterné nesdělitelné, co pomáhá přenést se přes ouvej chvíle.

Jedu v domů a protrahuji, úmyslně, čas věnovaný cestě. Abych stačila vstřebat vše kladné víkendové. Když dýchající pec odbočuje k buchlovickým kopcům a já se na témže rozcestí stáčím na druhou stranu a sjíždím k úvalu Moravské brány, nemohu se ubránit návalu smutku. Rozcestí bylo definitivním rozloučením se, potřesením ruky, zavoláním Ahoj, ukončením neděle.

Jedu domů a zaklínám skřítky domácníčky a stromové víly, i toho dešťového panáčka a jeho větrný koně, prosím vousaté horské duchy i vědmy z pasek. Že abychom se ještě někdy někde potkali.

 

Rubriky: jak to vidím | Napsat komentář

Vzkaz pro Martina Stránského

Stojím v neděli ve Velkých Karlovicích ve stánku přímo proti Informačnímu středisku a jsem tuze zpruzelá z počasí. Od božího rána leje a do večera nemá přestat.

Fusekle na zakázku mám dopletené, do dalších se mi pouštět nechce, ráda bych ze zbytku právě této příze nahodila na šátek, jenže nemám vhodné jehlice. Na nahození dalších fuseklí zase nemám vlnu. Mám na stánku malý stav a na stavu rozdělaný pléd a další v tom samém návleku jsou už zadaný, tak bych i s chutí tkala, ať to odsejpá, jenže to bych musela stav posunout a zvednout plachtu na boku, jenže zrovna z té strany fouká a hlavně prší. Povrchově neošetřené dřevo a voda – to není dobrá kombinace. Taky bavlněná osnova si ve vlhku žije svým vlastním životem a je nedošponovatelná. A tkej na povolené osnově.

Hlava mapa, kofeinovej absťák, radost z mizejícího zboží a depka z představy time manageru na zbytek roku. Tvrdím, že dobrá akce je ta, ze které jedu a mohu použít vnitřní zpětné zrcátko. Jenže už při druhém udiveném podívání se na ubíhající silnici za mnou přichází děs a panika. Úbytek nutno doplnit novým. Nemohu zajet do velkoskladu a „Pepo, val to sem“. Ještě že nám pámbu instantní polívky dal a sporák může zůstat studený a břečka se dá pít mezi prošoupnutími prošlupem.

A tak ve stavu maximálně mimózním a s mozkem ve fázi stavu vegetativního ukazuji mladé mamince tenhle kousek a tenhle a maminka zapojuje do rozhodovacího procesu tatínka, který tlačí sporťák se spícími batolaty přes šutry valašského chodníčku. Tatínkův hlas je mi povědomý, podobu si přiřadit nedokážu. Rodina odchází s vybraným hadrákem. Přeju jim na cestu, aby byli s mou prací dlouho spokojeni. Je fakt, že slova ze mne plynou tak nějak automaticky, ale na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, čestný slovo a přísaha na holej pupek k tomu, opravdu si přeju, aby mne každý jeden prodaný hadrák přežil. Mají na to. Jsou poctivé.

Civím do deště a dochází mi, odkud znám onoho tatínka. Tedy jeho hlas. To je přece Eragon! Nafackovala bych si za momentální nepružnost myšlení.
Tak kdybyste se tu třeba, pane Stránský objevil, tak vězte, že jsem na sebe tuze naštvaná, že jsem vás hned nepoznala. Že jsem vám za načtení tří fantazy bichlí nepoděkovala pěkně z očí do očí. Kdybyste jen tušil, kolik jsem toho při poslechu Eragona utkala a jak dobře mi šla práce od ruky. A jak mi jehlice skákaly samy do ruky a čarovaly s kočkodlaky při současném pletení punčochy. Ach, a ty pohledy ze Safiřiného hřbetu, pěkně v bezpečí křesla věčně okupovaného jezevčicí a s bezedným šálkem horkého čaje v ruce.

Děkuji za posluchačský zážitek.

 

 

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | Komentáře: 1

Baví se prací?

Někde, asi na Novinkách, no jo ranní probouzecí kafe bez prolítnutí tištěných drbů a co se kde šustlo ve virtualitě by snad ani nechutnalo, že český podnikatel tráví prací sedmdesát hodin týdně. Neodolala jsem a rozklikla jsem i diskuzi. Propíraní v ní zastupovali mlčící většinu. Ozývali se buď vykořisťovaní nedostatečně placení zaměstnanci, nebo si honili triko ani teorie neznalí mladí a neklidní nezaměstnatelní. Nějak se poslední dobou nemohu zbavit dojmu, že vznikla nová profese – internetový diskutér. Že by se toto ukrývalo pod nabídkami typu práce pouze z domu? Opět padaly názory, že podnikatel, na rozdíl od nebohého zaměstnance, neplatí žádné daně, zatímco zaměstnanec to má pěkně měsíc co měsíc strhnuté, jak je nakonec z výplatní pásky vidno. Nesnáším Miroslava Kalouska. Vedou mne k tomu osobní důvody. Ale opravdu hluboce lituji, že se nepodařilo uvést jeho návrh na zveřejňování superhrubé mzdy na výplatních páskách „bouchačů“ uvést v praxi. Zaměstnanci žalovali na své zaměstnavatele, že se teda v práci moc neohřejí, objeví se ve firmě v deset a v poledne už padají pryč, že prej pracovní voběd, tak jakejchpak sedumdesát hodin tejdně, když je ten floutek na pracovišti s bídou dvě hodiny denně…
Nemám nic proti fyzické práci, považuji ji za rozumnou protiváhu práce duševní. Je to paráda se po hodině či dni otočit a VIDĚT okamžitý výsledek. Nehledě k tomu, že z fyzické únavy se člověk snadno vyspí. Rozhodně si nemyslím, že fyzicky pracující jsou méně chytří. Často kolem sebe vidím, že lidé, kteří se živí převážně fyzickou prací jsou neskonale líní. Celkem paradox.

Rubriky: jak to vidím, povzdechy | Komentáře: 1

Po bradu v akutní chandře

Postihla mne krize. Tvůrčí. Že mi to přestává psát, je už dlouho zde zřejmé. Říkala jsem si, že jedna nemůže mít všechno. Že vyprávím příběhy poskládáním barev a vzorů a na skládání písmen do slov a řádků nezbývá čas.

Poslední dny jsem se probouzela tak nějak napůl. To je normální. Když jedna pár neděl jede jak na speedu, tak pár hodin útlumu je normální. Nějak se mi vytratila z žití radost. A takový to sebeuspokojení a pocit štěstí. Ne, nespokojenost a zoufání si a tak podobně blbě jsou stále zamčený v Pandořině pokladnici. Ale jako kdyby klíčovou dírkou pořvávali ven.

Probudila jsem se do obzvláště protivna.

Vzpomněla jsem si, že náladu ovlivňuje i prostředí. Když nemůžu dělat, zkusím dělat.

Celou půlku odpoledne jsem tomu věnovala.

Pavoučí mámy na mne žalují u velké Pavoučice, že jejich asi trilión dítek zmizel v požeráku vysavače. I s jejich pečlivě vysnovanými obydlími a externími spižírnami.

Skřítci Domácníčci jsou na mne naštvaní, protože drobečky fuč, ulepené lino kapkami toho či onoho taky fuč. Teda lino ne, jen ty kapky. A na polituře jim to klouže.

Starej pes na pokraji kolapsu. Asi o dva mikrony jsem pohnula s jeho křeslem.

Drbny mne mají zase plné huby, protože po mém nájezdu jsou zvony na sklo a plast plný.

Kredenc pro horu nádobí nejde dovřít, v dřezu v prádelně ani jeden hrnek, ani jedna lžička. Jen smrad desinfekce přebíjí vůni pracího prášku.

Přísavka závislácká jezevčíkoidní Bára osciluje mezi nenávistí za likvidaci zásobáren na horší časy a braním na milost za uplácení piškotem. Ach, já zlá. Ve finále jsem jí bez pochvaly vyhodila právě skolenou myšku, která se chtěla ubytovat pod podlahou kuchyně.

Sumace. Přízemí domu se blýská jak psí kulky a je náhle prostornější, než bylo. Nenálada nezmizela. Stojím nad stavem se vzorově napnutou osnovou, civím na haldy textilu ke zpracování, nůžky v ruce a v hlavě vymeteno. Nevím jak začít. Čím začít. Uklizené okolí nepomohlo. Dostávám se do panického stavu. Protože jsem vyprodána (ano, stalo se, už z předposledního trhu jsem se vrátila a viděla zpětným zrcátkem a na poslední jsem moc doplnit nestihla a prodej byl ještě větší, než před tím) a tuze významný trh přede mnou. Zítra. A hned další víkend třídenní tržní akce. Ach jo. Chce se mi umřít a už nevstat. Jen si tak ležet a nechat čas i věci kolem plynout…………..

Rubriky: jak to vidím, povzdechy, šmodrchání | Komentáře: 1