Bingo! Benga! Totiž Banga :-(

Když jsem pocítila nutnost psáti blog, zvažovala jsem na kterém portálu, pod kterým redakčním systémem. Ekonomická situace velela publikovat tam, kde je (omezený) prostor dáván grátis. Zvažovala jsem, zda se schoulit pod mega křídla nějakého periodika a mít snovou čtenost, nebo si postavit bedýnku od syrečků do kouta virtuálního parku a šeptat do tmy. Moc se by se mi líbilo být v tehdejším kolektivu blogerů iDnes. To byly časy, kdy člověk mohl psát diskuzní příspěvky jen pod nickem, zájmy i názory autorů byly přepestré. Utužení v podobě registrace přes mail přišlo později a o tom dalším ani nemluvě.
Vyplněnou přihlášku blogera jsem nakonec redakci iDnes (a ani později žádné jiné) neodeslala. Uvědomila jsem si, že okřídlené „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ je stoprocentně platné i v mutaci „koho redakční prostor sdílíš…“. Ano, slevy nejsou zadarmo. Dalším mínusem byla povinná fotografie a nutnost blogovat pod občanským jménem. Jsem děvče plaché, odmítám mít obličej obecně známý. Za svými názory si stojím, ale není důvod, proč by s nimi měli být spojováni i mí blízcí.
Dnes jsem si uvědomila, že můj pocit, že se zase plácáme v dobách normalizace až po krk a hladina stoupá pomalu až k nosu, není iracionální. Ano. Í-děs. Blogerka z tamní stáje si dovolila porovnat texty opěvovaného Gypsy (krásné 46. místo v anketě Zlatý slavík 2016) a zatracovaného Ortel(u) (odporné 2. místo tamtéž). Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Příspěvek pryč, blogerce zrušen účet. Milá zlatá, to se nedělá, brát si cenzorova bráchu do huby. Navíc, když je z rodu Nedotknutelných.

Rubriky: jak to vidím | 10 komentáře

Předadventní povzdechnutí

Nejsem normální, nejsem normální, nejsem normální.
Zase jsem kývla na zakázku „do-vánoc-to-bude“. Budiž mi omluvou, že z ořezů a že pro pracovnici ve skladu.
Jen to u stavu začalo vypadat tak nějak normálně provozně bincovně, tak jsem dovláčela dalších sto padesát kilo ořezů. Plus na tu zakázku.
Protože je na leden v plánu opět akce „Uf, pletu puf!“, tak je jasné, že dalších několik metráků bude následovat.
Dobrý, dneska jsem škrábla silný přesčas a podala heroický výkon – tři hadráky hotové a cca deset kilo matroše hadovitého a cárovatého pryč. Teda přeměněného. Zákon o zachování hmoty funguje i v tomto případě.
Hm, a to se drahý kouknul na stůl, na který skládám hotové a suše prohodil, že by ho teda zajímalo, jak to chci narvat do auta a že i stoly mají omezenou nosnost.
Letošní Advent bude v každém případě minimálně zajímavý.

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy | 4 komentáře

„Je to vražda!“, napsala

Citace v nadpisu  je nepřesná. Kolegyně Petra glosovala jeden můj povzdech takto: „Práce na zakázku zabíjí kreativitu“.
Wo-co-gou? Přijala jsem zakázku na hadrákový běhoun hodně dlouhý. Zákaznice striktně odmítla barvy, které mám ráda, ale naopak si přála barvy, které mi nedělají dobře po těle. Takže se v tom plácám. Běhoun to má být tmavý, aby se nešpinil, ale zároveň veselý.
Zvolila jsem tmavě šedý základ. Je na začátku, bude na konci a po celé délce se náznakem opakuje po plus mínus patnácti centimetrech bloku skládaného z cancourků.
Petřin výrok je v tomto případě i částečně nepravdivý. Kdybych v haldě natrhaných hadrů neměla zakázané barvy, tak bych si sice říkala, že by bylo fajn, kdyby byly, protože to by bylo pěkné, kdyby zrovinka tady cárek zasvítil, ale to by bylo tak nějak vše. Když není, tak není. Ale i kdybych byla zavalena mým neoblíbeným odstínem, tak bych ho do tkaniny přidávala veleopatrně a víc z touhy se „toho“ zbavit, než uznání, že je (a vlastně je to) pěkná barva. Tato zakázka kreativitu nelikviduje. Naopak. Je to tanec mezi vejci. Jak přežrat vlka a nepřijít o jedinou ovci?
Halda zatkávaného materiálu, pytel základní šedé mimo záběr:
img_1883
Selfie dna koše na seno plnícího se zakázanými cancoury:
img_1882
Detaily prvního (skoro) metru budoucího dlouhána:
img_1884

img_1885

img_1886
Co je pozitivum? Mezi zakázanými odstíny jsou i ty, které naopak miluje Milena.
Co je negativum? Centimetry na válci přibývají, koš se plní, halda cárů se ale jeví vyšší, širší, rozplizlejší, všudypřítomnější.
Sama jsem zvědavá na výsledek. Přemýšlím, kde dlouhána rozbalím, abych jej viděla celého. I síň je pro něj krátká.

Rubriky: ekošílení, povzdechy, šmodrchání | Napsat komentář

… se dějou ve Stepi věci …

Asi to tak máme všichni. Klik na připojení se k všeobjímající Síti. Naběhne úvodní obrazovka oblíbeného prohlížeče. A na čelním místě obrazovky se objeví seznam došlé pošty. Vidět je začátek adresy odesílatele a pár prvních slov. Něco (úžasné obchodní nabídky slibující závratný zisk) hážeme bez čtení do koše, Patriky Čangy a unesené princezny trpící v diamantových dolech posíláme do spamu a nadáváme na slabý filtr.
Šla jsem si vypít odpolední kávu do pracovny. Potřebovala jsem se posadit, dát si nohy nahoru, chvíli vyměnit tkací jehlu za pletací jehlice. Chtěla jsem si odpočinout úplně úplně úplně i v šedé kůře. Takže You Tube a třeba Vetřelci minulosti. Nebo jiný humoristický bludnobalvanoidní seriál. Úvodní obrazovka, došlá pošta, zatracený spameři (čínský ženský jméno; Ahoj, jmenuji se čínský ženský jméno…. víc nevidět), cifix, tohle musím vyřídit hned. Rozklikávám akutní mail, dělám, co musím, vracím se zpět na došlou poštu, kurzor myši na spamovém mailu, jenže je vidět ještě kousek textu za jménem a tam je, že jsem se potkaly ve Městě Času. A to by si spamer nevymyslel. Tam jsem byla, tam jsem se potkala s milou mladou Číňankou, která studuje v Praze UMPRUM a která toužila nějak se mnou spolupracovat, a já to odkývala jedním uchem dovnitř a druhým ven.
A je po štrikování. Dávám výpověď pavoukům, šůruju dlážku,vyhazuju popelnici o den dřív na svozový místo, okna už nestihnu nablejskat, vymalovat taky ne, jezevčice je uražena odblešením pro všechny případy a co kdyby třeba nedej bože náhodou, jsem totálně daun, vymalovat by to taky chtělo, tohle bude mezinárodní i mezisvětadílová, možná že i mezigalaktická, ostuda.
Držte mi palce i pěsti. Zítra od božího rána tkáme u mne doma dvě. Já a slečna, u které ještě nevím, které slovo je jméno a které příjmení.
Podivné. Neděsím se řemesla. Je mi stydno za zanedbaný dům i dvůr.
Ach jo. Proč jen jsem tvrdohlavě odmítala do oken žaluzie. Tolik problémů odstraněných zatažením za šňůrku.
Tohle vy si zasluhovalo vlastní tag: Smrt z vyděšení krutá a rychlá.

Rubriky: jak to vidím, povzdechy | 7 komentáře

Opět: Ono to tak nevypadá, ale uklízím

Dotkala jsem poslední letošní zakázku z materiálu dodaného zákazníkem. Jsou to přehozy přes křesla z úžasně měkké béžové bavlny a příšerného silonového buklé – návrat do půle osmdesátek vnímaný všemi smysly. Co sis dodal, z toho to máš.
Zmizly igelitky s překvapením.
Čeká mne sedmimetrový dlouhán už z mého nasysleného. Potřebuji získat odstup a nadhled. Vím, že na pravidelné střídání jednobarevných pruhů asi nebudu mít dost materiálu. Budu muset postupovat cestou chytré horákyně. Pruhy z tričkoviny střídat pestrými skládanými panely.
Napnula jsem si osnovu na metrovou šíři, rozhlédla se kolem sebe a vysypala na podlahu všechny krabice a tašky a sáčky a pytlíky s nastříhaným odpadním textilem. Je toho slušná hromada.
Mám radost, že až na běhoun schodišťák desmimetrák mám splněno povinné. Mám radost, že kromě zakázek mám utkáno i pár dvoumetrových obříků do stánku. Mám radost, že z několika pytlů vyřazeného oblečení je už jen halda na jen jednom křesle a kopice cárů na podlaze. Mám radost, že klubek z tričkoviny je výrazně méně. Mám radost, že u stavu jsou už jen dvě papírové krabice – obě s chlupatým tkalcovským ořezem; a obě čekají na dodání úzkého stavu nebo na přestavení velkého na půlmetrovou šířku. Mám radost ze zvětšující se místnosti.
Beru z hromady na podlaze proužek po proužku a skládám v metrové šíři přepestrý hadrák. Mám radost, jak si textil dál žije vlastním životem a vzoruje si prapodivně. Těším se, že brzo uvidím pod nohama jen haldu prachu a smetí, ale na stole bude další role čekající na rozstříhání na jednotlivé kusy a jejich začištění.
Jupí.img_1867

img_1868

img_1872

img_1866
A taky z haldy vybírám, když mi přijde pod ruku, kamarádčiny oblíbené barvy. Už rok jí slibuji sedáky do kuchyně. I ony čekají na čtyřlistý stav😦

Rubriky: Až já budu velká ...., šmodrchání | Napsat komentář

Z útrob syslírny ořezů

Když byla mladou novomanželkou, bylo naprosto běžné, že když jsem chtěla koupit půl kila hovězího na polívku, tak jsem musela koupit i kilo bůčku. Hovězí maso tou dobou bylo samostatně neprodejné. Tak mám průpravu a moc se nedivím, když mi ve skladu odpadního materiálu k požadované ááách a paráda a skvělé barvě i kvalitě šoupnou i něco, co nevím, co s tím. Doma příslušné nechtěné namotám na klubka a dám do koše. Koše s nechtěným překládám z kouta do kouta, sem tam se mi je podaří vysypat, sem tam je cíleně prohrabuji, protože tohle nově ulovené půjde skvěle k té dávné hrůze. Občas se stane, že klubka z vysypaného koše se sama zakutálí k ještě nenaklubíčkovanému pytli „hadů“ a do očí praští už hotový exkluzivní kousek. Zrovna předevčírem večer se to stalo. Vnucený kup červenobílý proužek. Bílá je v každém pytli, šedá byla chtěná.
Výsledkem je dvoumetrový běhoun.
img_1833

img_1837

Rubriky: Až já budu velká ...., jak to vidím, šmodrchání | 3 komentáře

Ti povidám, esli si tu depku nevyhádáš, tak seš mrtvej Homolka. Mrtvej Homolka!

Musela jsem na cosi čekat a vypadat u toho snesitelně a společensky přijatelně. Čekání není mou oblíbenou činností. Bezmyšlenkovitě jsem brouzdala internetovými periodiky. Náhodně jsem klikla na článek s vnořeným testem. Instantní sebepoznání ve vteřině. Nešlo odolat. Byl šedivý a pošmourný den, nenálada okapávala z holých větví a spadávala z jehliček smrků. Pečlivě jsem si poznamenala všechny á bě cé dé pravdivé odpovědi. Proč lhát sama sobě. Je tedy fakt, že u každé otázky mi chyběla minimálně ještě jedna možnost volby. Kroužkovala jsem tedy to nejvíce blíží se k pravdě. Obodovala se. Sečetla body a jukla na výsledek. Neuhádnete, jaký byl. No mám ji! Mám zajít ke svému psychiatrovi, protože mám depresi. Internetový test jí odhalil snadno a rychle. Pobavilo mne to. Chvíli před tím jsem vyslechla srdceryvnou reportáž o prudkém nárůstu psychických onemocnění, o problémech Všeobecné pojišťovny s penězi, protože platby za hospitalizace v léčebnách stoupají, spotřeba psychofarmak také. Reportér podprahově sděloval, že kdo není pako,tak nežije. Hluboká omluva všem psychicky nemocným lidem. I těm, kteří nemají šanci si jinak vyléčit zlomenou duši či zlomené srdce. Že sval nejde zlomit a iracionálno taky ne? No, tak to se vám to ještě nepřihodilo. A buďte tomu rádi.
V onom testu bylo dvacet jedna otázek. Všechny se ptaly na to, jestli je respondentovi hůř, než bylo. Nezohledňovaly věk. Že jsem depresivní bylo jasné z toho, že nejsem schopná spát víc jak pět hodin denně. No, momentálně mám tolik práce, že se mi o ní i zdá a když se s trhnutím probudím, tak místo převalování se prostě vstanu a jdu pokračovat, kde jsem před ulehnutím skončila. Další z otázek, jejíž zodpovězení mne posílalo do ambulance, byla, zda se nezačínám stranit lidí. Odpověděla jsem, že jo. Za á fůra práce a za bé ti, co denně potkávám je takové hejno farizejů, že v rámci zachování duševního zdraví (nebo také celistvosti kloubů prstů na ruce – znáte to, ruka se sama sevře v pěst a pravý i levý hák…) je fakt lepší chodit jinudy. Nebo v jindy.
Pak tam byla perla dotazující se, zda nemám obavy z budoucnosti. Jasně, že mám. Nejsem cikán, nežiju přítomným okamžikem. A kdo by si občas nepomyslel, že svět by se bez něj v pohodě obešel, že jo. Ale pozor! To už je koketování se sebevraždou a to je velice vážná věc.
Ovšem na uzavřené oddělení mne poslala jedna ze závěrečných otázek. Mne fakt nebaví sex. Nikdy mne nebavil. Jsou prostě zajímavější a zábavnější věci na světě. Byly i v době, kdy hormony nespaly.

Rubriky: jak to vidím, někdy strašně kecám, povzdechy | Napsat komentář