SKYPE

Včera večer jsem zavírajíc dveře ložnice upozornila manžela, že si splknu s kamarádkou na druhém konci světa. Aby byl v klidu, nevolal do Kroměříže pro sanitku a svěrací kazajku. Nepostihl mne záchvat samomluvy a ani jsem se nestala břichomluvcem. Zasmál se. Rodinu má za hranicemi a skajpují si spolu často. Báječný vynález, tyhlety soukromé videokonference.
Tak jsem drobila keks do klávesnice notebooku i do postele, usrkávala kávu, sjížděla přehled denních zpráv a povídala si se svou blízkou vzdálenou kamarádkou. Podle šumu pozadí v reproduktoru dělala to samé. Pobavilo mne to. Někdy v dávnověku jsme si povídaly v kuchyni nebo na lavičce u pískoviště u hrnku Standardky a štrikovaly u toho svetry z párané vlny pro děcka na lítačku, nebo štupovaly věčně rozedraná kolena na bavlněných punčocháčích batolat. Moc jsme se nezměnily. Stále děláme minimálně dvě věci současně.
Už značně rozmrzelý manžel otevřel dveře a domáhal se spánku. Rozloučily jsme se. Manžel jen podotkl, že už konečně rozumí tomu českýmu fóru, jak spolu ty dvě baby sedí dvacet let na Pankráci a jednu pustí.
Je ráno. S drahým mlátí zimnice a pšíkavka. Stěžuje si, že když jsem se vykecávala, že ho už bolely klouby. Hýčkám jej čajem a medem, tiše doufám, že to není prasečí chřipka, ale jen svinské nachlazení. Nahlas se ptám, proč prostě neotevřel dveře dřív a nešel si lehnout. Do vedlejšího pokoje jsem mohla jít já.
A hlavou mi letí možné machistické kecy chlapů v práci a hochů, co spolu mluví. Bez bab, jak jinak. Ještě před deseti lety se pseudohlavarodiny bil v prsa v tlupě sobě rovných, jak ten slepičinec z kuchyně vypráskal a tý svý zkrátil řetěz. Jaké novotvary má asi aktuální pánský slovník.
Chlapci, co sem nakukujete, co slýcháte od kolegů a kamarádů, když při řešení vašich vážných problémů v národním mužstvu, vysvětlování úskalí tunění čtyřkolového miláčka, rozboru nesmrtelnosti chrousta a tak podobně narazíte na závažný rodinný problém “ta moja dřepí furt doma a po večer kecá na skajpu s nějakou jinou slepicí”?