Být samoukem je skvělé. Poznatky přijímáte svým tempem, co považujete za zbytečné, to přeskočíte, nad pokroky se také radujete sám. Sláva, sláva, sláva internetu za zpřístupnění potřebných informací v nářečích, o kterých jste mnohdy ani nevěděli, že existují, s instruktážními obrázky i videi s přidanou zvukovou stopou i bez ní.
Být samoukem je příšerné. Hodiny a hodiny se mordujete nad něčím, co je úplně jednoduché, jen přijít na tu dávnou fintu. Neustále se doučujete to, co jste jako zcela jasnou věc a nebo zdánlivou pitomost přeskočil v počátečním nadšení. Neustále objevujete objevené, motáte se kruhu, když už máte pocit, že jdete po široké cestě od Poznání k Dokonalosti, tak ve chvíli nejvyšší sebejistoty narazíte zprudka hlavou do zdi, protože tudy ona cesta tedy ani omylem. Brečíte a užíráte se pocitem vlastní blbosti a neschopnosti, která se zdá nekonečná a zjevné pokroky bagatelizujete. Hanba, hanba, hanba internetu a jeho ukázkám dokonalosti z celého Všehomíra.
Au, au, ouvej, áchich, brek a fňuk, no jó, sláva, hosana.
Vymyslela jsem si, načrtla jsem si, viděla jsem v barvách před sebou další z pomalejch hadrů (Slow Clothing je správný celosvětový terminus technicus) a také smysluplný úbytek pidizbytků převážně směsných akrylových přízí syslených někdy od půlky osmdesátých let minulého století. Všechny ty Miminy a Glorie a podobné ukrývané na může se ještě hodit. Měla jsem vizi obdélníku tkaného různými způsoby i barvami. Žádná divočina. Centimetřík a půl okraje modrobílé plátnové v osnově proužkované, pak jednoduchý karetkový pás, opět modrobílý, na osmi karetkách tvořené kosočtverce – 4x toč tam a 4x zpět, aby se moc nezakrucovala osnova, pak širší pruh bílého plátnovou vazbou, širší středový černobílý karetkový pruh a druhá strana symetricky stejná.
Vymyslela jsem si i jak bych se mohla obejít bez pomocného páru rukou v přípravné fázi.
Měla jsem pocit, že by to šlo. A začala plná optimismu.
Stolní stav jsem dala na rozložené žehlicí prkno, osnovní kolík připevnila ke stolu, odšlapala si tůru mezi kolíkem a listovým hřebenem, pečlivě si odpočítala a připravila osnovu. Až k jejímu napnutí práce pro jednoho. Osnova na válce stavu je práce pro dva páry rukou. Jeden pár osnovní nitě namotává na válec stavu a druhý pár rukou osnovní nitě přidržuje a napíná, aby závity na válci byly pevné. Neměla jsem druhého páru rukou. Proto to žehlící prkno. Inspirovaná žlutým dědečkem Simpsonovic rodinky jsem navinula pár otočkami začátek osnovy na válec, posunula prkno blíž ke snovacímu kolíku, opět několik otoček, přískok prknem……
(Mno, tak klopýtání v chodítku bych měla natrénované. Za pár let se bude hodit.)
Příští hodiny a dny ukázaly, že výše uvedené není nejšťastnější způsob napnutí osnovních nití. Že jsou sice nezacuchány, ale bohužel i nenapnuty. Stejnoměrnost pnutí je takto prakticky nedosažitelná. Druhý pár rukou v tomto případě JE NUTNÝ.
První tkací nápad – natáhnu do karetek jako kdybych měla nitěnky – se ukázal jako blbost už při třetím prošupu. Když už chci kombinovat karetky s jednoduchým plátnem, musím všechna vlákna pro každou jednu karetku vést pouze mezerou a ne dvě vlákna v mezeře a dvě v dírce jako by tomu bylo v případě použití nitěnek. Naštěstí jsem si to uvědomila vcelku brzo a vadné navlečení jsem opravila bez nutnosti zdlouhavého párání.
Po dalších asi deseti prošupech se v plné kráse ukázala další moje pitomost – tentokráte již nápad sám.
Karetkové pásy tkaný pruh neskutečně stahovaly, tkací jehla dodávaná ke stavu je v tomto případě nepoužitelná, praktičtější je práce s tkalcovským smotkem. Prostá plátnová vazba na kraji se stahovala do cikánské tkanice, středový vzorovaný pruh se zase pro změnu odděloval od sousedících plátnových vazeb. Možná pojmout to celé, jako širokou cikánskou tkanici…. a místo hřebenu použít dvojitou nitěnku……
A jak jsem se vztekala nad neudržitelnou zamýšlenou šíří tkaniny, tak jsem zapomínala počítat kolikrát a na kterou stranu a umotala jsem karetkový chybník místo opravdu jednoduchého vzoru.
Přestala jsem se trápit. Tudy cesta nevede. Mám na věky věků vryto a vpáleno do všech vrstev paměti:
- když napínáš osnovu, sveď, pohrůžkou donuť, veď řeči medové i jedové, ale manžela na těch pár potřebných minut ke stavu dovleč, sama osnovu nenapneš, i kdyby ses rozkrájela;
- když už mocí mermo chceš kombinovat karetky a „normální“ tkaní, tak použij karetkové pásy pouze na krajích práce a na tyto použij raději tenčí přízi než na ostatní osnovu;
- než sedneš ke karetkovému vzoru, ujisti se, že jsi sama doma a nebo že je manžel dostatečně zaměstnán svou zálibou a nebo hluboce uražen trucuje v koutě, to samé platí i pro ostatní členy domácnosti. Protože kdokoli tě vyruší otázkou a bude chtít i odpověď, ten je vhodným kandidátem na popravu lámáním v kole, čtvrcením divokými býky a tak podobně welfare sprovození ze světa, protože právě ve chvíli, kdy odpovídáš uděláš chybu a neodstraníš ji ani po sté otočce tam i zpět.
Zbylé hektametry osnovních nití do něčeho zašmodrchám. Nemám obavy, že bych pro ně nenašla uplatnění.
Sice jsem fotila, ale fotky stáhnu z mobilu do PC, až se přestanu bušit zdí do hlavy, protože jsem blbá, tupá, nešikovná, pitomá a vůbec a tak podobně…
(A nebo jen buším čelem do zdi? To je vcelku jedno, použití vlastní lebky místo beranidla je další nikam nevedoucí cestou.)
A až ten hnus bílo modro černej prodejchám a strávím, tak se s fotosem „pochlubím“. Dávám si od stavu prázdniny, přesedám na pár večerů k hromadě chybějících knoflíčků, puštěných oček, popraskaných švů a tak vůbec hausfrau trvalkám.
