Maličkost?

Jsou to povětšinou maličkosti, které potěší až neskutečně a neuvěřitelně. Stejně tak jsou to maličkosti, které dovedou srazit na kolena, zacloumat se sebeúctou. Je to skoro pravidlo: ublíží nejbližší člověk, potěší “cizinec”.
Chystala jsem se zítra zajít na příslušný referát Agentury pro zemědělství a venkov a splnit si další z papírových chovatelských poviností – označit na ortomapě místo, kde bydlí Princezna a Jájina a kozí stádečko. Sice jsem současně při registraci hospodářství a přidělení čísla poskytla GPS souřadnice, ale důvody, proč je nutné umatlat prstem monitor úřednického počítače a hulákat u toho: “Tady to je, tady je to, tahle budova, tudyma se tam dá dojet…!” chápu. Může se stát cokoli. Z hromady příkazů, vyhlášek, zákonů a nařízení, které k chovu hospodářské zvířeny patří, je toto jedno z mála, které mi dává smysl a se kterým souhlasím.
Byla už tma, cpala jsem do hlavy anglické fráze. Vyrušil mne zvonek dveří. Nečekala jsem návštěvu. Sousedka mi přinesla k podpisu to, kvůli čemu jsem chtěla zítra do města jet. Že je tam fronta, blbinec a že je to ztráta času, když ví, kde mám zvěřinec ubytovaný. Do před chvíle jsem ani pořádně nevěděla kde dělá a co dělá. Podepsala jsem, vzala si svůj díl lejster, sousedka vrátila do aktovky ouřední kopie k založení v Agentuře.
A tak civím na šanon se založenou a odfajfkovanou poviností, přemýšlím o maličkostech, které potěší, o sousedských vztazích. Jsem z toho drobně naměkko.