Vzkaz pro Martina Stránského

Stojím v neděli ve Velkých Karlovicích ve stánku přímo proti Informačnímu středisku a jsem tuze zpruzelá z počasí. Od božího rána leje a do večera nemá přestat.

Fusekle na zakázku mám dopletené, do dalších se mi pouštět nechce, ráda bych ze zbytku právě této příze nahodila na šátek, jenže nemám vhodné jehlice. Na nahození dalších fuseklí zase nemám vlnu. Mám na stánku malý stav a na stavu rozdělaný pléd a další v tom samém návleku jsou už zadaný, tak bych i s chutí tkala, ať to odsejpá, jenže to bych musela stav posunout a zvednout plachtu na boku, jenže zrovna z té strany fouká a hlavně prší. Povrchově neošetřené dřevo a voda – to není dobrá kombinace. Taky bavlněná osnova si ve vlhku žije svým vlastním životem a je nedošponovatelná. A tkej na povolené osnově.

Hlava mapa, kofeinovej absťák, radost z mizejícího zboží a depka z představy time manageru na zbytek roku. Tvrdím, že dobrá akce je ta, ze které jedu a mohu použít vnitřní zpětné zrcátko. Jenže už při druhém udiveném podívání se na ubíhající silnici za mnou přichází děs a panika. Úbytek nutno doplnit novým. Nemohu zajet do velkoskladu a „Pepo, val to sem“. Ještě že nám pámbu instantní polívky dal a sporák může zůstat studený a břečka se dá pít mezi prošoupnutími prošlupem.

A tak ve stavu maximálně mimózním a s mozkem ve fázi stavu vegetativního ukazuji mladé mamince tenhle kousek a tenhle a maminka zapojuje do rozhodovacího procesu tatínka, který tlačí sporťák se spícími batolaty přes šutry valašského chodníčku. Tatínkův hlas je mi povědomý, podobu si přiřadit nedokážu. Rodina odchází s vybraným hadrákem. Přeju jim na cestu, aby byli s mou prací dlouho spokojeni. Je fakt, že slova ze mne plynou tak nějak automaticky, ale na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, čestný slovo a přísaha na holej pupek k tomu, opravdu si přeju, aby mne každý jeden prodaný hadrák přežil. Mají na to. Jsou poctivé.

Civím do deště a dochází mi, odkud znám onoho tatínka. Tedy jeho hlas. To je přece Eragon! Nafackovala bych si za momentální nepružnost myšlení.
Tak kdybyste se tu třeba, pane Stránský objevil, tak vězte, že jsem na sebe tuze naštvaná, že jsem vás hned nepoznala. Že jsem vám za načtení tří fantazy bichlí nepoděkovala pěkně z očí do očí. Kdybyste jen tušil, kolik jsem toho při poslechu Eragona utkala a jak dobře mi šla práce od ruky. A jak mi jehlice skákaly samy do ruky a čarovaly s kočkodlaky při současném pletení punčochy. Ach, a ty pohledy ze Safiřiného hřbetu, pěkně v bezpečí křesla věčně okupovaného jezevčicí a s bezedným šálkem horkého čaje v ruce.

Děkuji za posluchačský zážitek.

 

 

Reklamy

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Vzkaz pro Martina Stránského

  1. Witch napsal:

    🙂 Bude spokojený. Určitě. Setkaly se dvě kvality 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s