26.7.2017

Drahotušská pouť byla třešničkou na dortu hektického netkacího týdne.  Pondělí – nějaké to dopolední domácí žvýkání (čti pokus o úklid) a  urychlený přesun do Brna, protože odkup celoživotních zásob přízí (týjo, fakt jsem nečekala, že budu někdy v životě ještě řešit co s pytlem chemlonu), kontrola pohybu prodejů v Place Store (Brňáci, výstava je prodejní a protože jste lakomí, jestli se nepochlapíte, tak v srpnu končím a chytejte si mne po republice ve stánku 😦 ) , loudavý pivo na Pátém nástupišti (sorry jako, ale od Čáry až k nádraží žádná normální občerstvovna (kaváren dost, ale měla jsem žízeň a CHUŤ na jeden škopek a nebyla jsem ochotná dát pade za čtyři deci) a lektoření pletení kousek vedle Kapucínů. Úprk do Stepi ke zvěři.

Úterý ráno stěhování kamarádky, opět Brno. To by bylo skoro na samostatnou storku, organizátor a voják ve mně brečel zoufalstvím. Ale přestěhováno jest a to je důležité. Po návratu krátký spánek, který zapříčinil následující úlet a výkon vpravdě stachanovský.

Středa – plán vyl vyrazit po deváté směr Strmilov, tam nechat prázdný osnovní válec, jet do Bechyně, tam přespat, ve čtvrtek vyzvednout navinutou osnovu, pokračovat směr Step tak, abych stačila vyzvednout Staříka u večerního spoje z práce a bezpečně se dostat domů. V pátek jsem chtěla zavést osnovu a hurá do snižování skladu materiálu a zvyšování skladových zásob výrobků. Víkend ta pouť. S ohledem na počasí a panující vysoké teploty to byl dobrý plán. Nebýt toho krátkého odpoledního zdřímnutí z uondání hicem.

Středa začala před úterní půlnocí. Usoudila jsem, že než se převalovat do půl páté, než konečně usnu a v sedm vstávat, protože narvat futro kozám na den a tři čtvrtě a vyvenčit jezevčíka a mít špatný svědomí, že ho nechávám přes noc doma, byť s výběhem na dvůr, že se na to můžu vykašlat a s gustem provést šílenost a užít si společenskou událost. Tak jsem s čelovkou udělala, co jsem měla dělat ráno, sedla i s jezevčíkem do Traktoru Třetího a Vyrazila na Spanilou jízdu naruby. Tohle je na samostatný příspěvek.

Páteční ráno bylo takové jak po flámu. Oteklé tělo z nedostatku přijaté vody, malý vočíčka ze spánkového deficitu, hladovej mozek řvoucí po jednoduchém cukru ze šichty za volantem, nenálada z horka už za svítání. Kozy nadšené z vypuštění na pastvinu, jezevčice užívající si, že svět kolem se nehejbe. Vorvaná jak borůvčí jsem byla. Vykašlat na všechno jsem se měla a být už od prvního zadrnčení budíku v nouzovém módu. Jenže ta Neusmrtitelná a Zodpovědná a Furt pracující ve mně si nedaly pokoj. Zavedla jsem osnovu. Začal jsem tkát. Osnova byla nenašponovatelná. Stále se povolovala. Válec jsem už měla bržděný na maximum. „Ráno moudřejší večera!“ zaječela z kouta teta Kateřina. Nehádala jsem se s ní. Ranní sobotní předodjezdové kafe jsem pila u stavu. A bušila se do hlavy. „Práce kvapná hovno platná“ posmívala se Kateřina z koše ořezů. Se mi podařilo nasadit válec obráceně. Takto odvíjený je nebrzditelný.

Přátelé, je to skvělý pocit, když věci opět fungují, jak mají. Ještě jeden takovýto týden a začnu psát oslavnou ódu na sterotyp.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s