Nějak to tu zase sklouzlo do občasníku

Neflákám se. Makám. Nikoli v ANO smyslu. Doopravdovsky makám. Rukama i hlavou. A taky nezapomínám žít. Bo život není jen dřina.
Chtěla jsem napsat o předvánočním setkání řemeslníků v oranžerii zámku v Čechách pod Kosířem.
Chtěla jsem napsat o Brnu v čase počínajícího Adventu.
Chtěla jsem napsat o Fashion marketu v Industře.
Chtěla jsem se svěřit s veselými historkami „z natáčení“. Třeba tu o popravě Svině. Protože byla fakt vyvedená. Tedy Svině. Za živa i v čase plánovaného skonu. Bezmála na povolání houfnice z blízké motostřelecké divize došlo. Jó, Svině. Kam se na ní hrabe vítací prase Karel.
Chtěla jsem.
Jenže makám. Tedy tkám. Vánoční trh v Šumperku se blíží. A pletu. Rukavice a ponožky z vlny pravé a hady Zádveřáky hlavně akrylové z bezedné Syslírny. Protože vánoční trh v Šumperku se blíží. Ale hlavně tkám. Protože jsem nadšeně kývla na zakázku sice kusovou, ale v množství malosériovém. PŠT. Až bude hotovo, pochlubím se. Nebo alespoň dám odkaz, kde je možné ji vidět. Je to tkaní určené pro užívání ve veřejném prostoru. Pochlubím se. Určitě. Pokud zrovna nebudu tkát.
Říkala paní krajkářka Jolana Davidovičová, že jí paličkování odnaučilo kouřit, pít u práce kafe, jíst… Že jak si sedne k herduli, tak zmizí svět a je jen krajka na herduli a klapot paliček. Říkala kdysi dávno sousedka v bytovce v Bechyni, že má kamarádku, která když vezme do ruky pletení, tak ztratí pojem o čase i světě. Říkala (ale to je pomluva) o mně maminka, že jsem hodné děvče jen dokud nevezmu do ruky knížku. Prosím pěkně, takto to fakt nemám. Pletu výhradně u televize a ještě vedu lehkou konverzaci s přítomným. Když paličkuji, tak s klidným svědomím přikusuji k práci sušenky a ovoce v šoférské úpravě. Aha. Šoférská úprava. Pomeranče na dílky, jablka na měsíčky tak akorát do pusy, nakostičkovaný ananas, bobulky vína zbavené hroznu. Cokoli z ovoce, co lze bez koukání napichovat na vidličku. Stejně tak mohu číst detektivku a pozorovat u toho rvačku vrabců v tůji před oknem. Mohu, a zpravidla i dělám, dělat několik prací současně. Dokud se nepostavím ke stavu. Při druhém prošupu přestávám slyšet, ztrácím pocit hladu i žízně, propadnu se do Bezčasí.
Veškerá má předsevzetí a sliby, že fakt dopíšu a napíšu…
… tak ty by byly asi tak rovnocenné slibům pětiletého dítěte, že už fakt vůbec nikdy nebude zlobit.
Tkám.
Ráno bušil na vrata Spřátelený dědeček. Že mě už dlouho neviděli na vsi.
Tkám.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Nějak to tu zase sklouzlo do občasníku

  1. Sedmi napsal:

    hlavne, ze zijes a uzivas si to 🙂 a sem tam pisnes… 😛

  2. Ella napsal:

    Hura jsi na svete i kdyz zavalena praci,

  3. Vím, že žiješ, protože komentář na FB u „Sester vlněných“ .Díky. Tužky mám,každou jinak dlouhou-smajlík. Už objednané ponožkové jehlice, přijdou snad pozítří. zdravím a těším se na hady,koberečky atd. Teda na fotkách. Mávám do dálky Marcela

  4. Witch napsal:

    tenhle zápřah je skvělá věc, když se povede… 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s