Neznám tydle věci – jak se na lopatě péci

Neumím dostatečně důrazně říci „už mne miláčku, kurva fix, neskutečně sereš!“. Naznačuji, jsem asertivní, držím protestní mlčovku, trestám neposkládanými ponožkami, večeří chuti mdlé a jídly hlavně zdravými. Je to marný. Drahý se nezeptá, co se děje. K zelnému salátu přikousne rajče a na youtubku sjede, místo zákusku, pár videí, kde ukrajinští bratři nad radiátorem dálkového topení suší solené hovězí a mlátí obly o schod.
Za čtvrt století společného života jsem pochopila, že v rozhovoru s mužem musím volit věty krátké a nerozvité. Že déle než osm vteřin neudrží pozornost. Že trpí selektivní hluchotou. Že polotovar, pokud to není něco, co by sloužilo pro pánskou zábavu, je hotovka a není důvod se k tomu vracet. Ano, občas jsem blízka býti domácím násilníkem.
Ano, po letech náznaků, vzlyků, nátlaku, výhružkami matkou i tchýní, jsem se dočkala polotovaru pracovny.
Ano, stažení hadrárny do jednoho epicentra bylo hodnoceno kladně, a ano – stažení hromádek od mužské ruky odpadlých v místech možných i nemožných se nekonalo.
Jistě, vím, že když muž řekne, že to udělá, tak to udělá. Jednou. Je zbytečné mu to každých šest, sedm, osm let připomínat.
A tak došlo na následující nedělně podvečerní:
Potřebuju, abys mi dal vrták do dřeva. Dvojku a pětku.
Ale já nevím, kam jsem dal vrtáky.
To si snad děláš kozy. Tak mi řekni, kam ti mám hodit ty, co zítra koupím. Mám objednané TY police a potřebuji si vyvrtat díry na štefty.
Tiché civění na monitor a vzteklé třískání žehličkou o trika.
Následovalo pondělní dopolední telefonní:
Sem ti asi neřek, že vrtáky a šuplera jsou u akučky a baterka je v nabíječce.
Ale já vždy po skončení práce to-víš-že-jo-že-ti budu-říkat-kolikrát-za-týden-musím-tohle-dotáhnout,tohle-povolit-a-tohle-vyměnit nabiju, akumulátor byl na sto procentech.
No, tak si vrtni díry o půl milimetru větší… jasnačka, vím, co je šuplera, umím ji požívat
Jasně, ať štefty nemlátím kladivem.
No jo. Asi jsem chtěla slyšet „počkej do pátku, udělám ti to“.
Jela jsem si pro objednané police. Chtěla jsem rozměr osmdesát tři krát něco mezi dvanácti a třinácti, jak máte široká prkna, ať moc neprořežete. Ale ne víc jak třináct, to bych nezavřela dveře.
Hm, šířka sedí. Délka je, jak jsem doma zjistila, osmdesát dva a půl. Samo, že police na šteftech drží jen silou vůle. Ano, je mi jasné, jak to onen taky-truhlář plichtil. Vzal prkno, naměřil poprvé a podruhé a po páté, netrápil se s šíří řezu. Půl čísla žádná míra. Měla bych se vrátit do Města a omlátit polotovar danému bouchači o hlavu. Měla bych řvát „kurva, chlape, už mě sereš“.
Chtít po mužském vyšší mozkovou činnost je plýtvání energií.
Měla bych…
…. půjdu koupit delší štefty.
Je to rychlejší, levnější a jednodušší.
Pro další police si půjdu s metrem a před zaplacením je přeměřím. Protože drahoušek slibem nezarmoutí, ale tělo rozhodně nezapotí.
Wau, budu požadovat i hmoždinky. Vím, že doma jsou. Kupovala jsem v tomto rozměru megapack a nebyla z něj použita, doma, ještě ani jedna.
Třeba bombardování požadavky bude cestou k úklidu osiřelého pánského budoáru.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Neznám tydle věci – jak se na lopatě péci

  1. jolana88 napsal:

    poslední větu chápu jakožto marnou naději výkřiku do (bez)nadějné budoucnosti … máme doma dvoje balení a patero šroubováků navíc :/

    • oldwomen napsal:

      Když nářadí i ostatních hejblat máme doma oujé. Dva chlívy na to manžel zabral. Víš, co by se tam vešlo zvěře, kdyby to nezabordelil jedinej mužskej?
      Bych i zkousla – to zabordelení a zabrání prostoru; kdyby se tam něco dělo. Jenže ono se tam jen vrší a vrší a vrší a kdybych se zbavila zvěře a uvolnila poslední stáj na další prostor pro nastýlání toho i onoho…
      Tak by místo šesti krav a čtyř koní a prasnice i s běhouny (původní stav stájí) měl drahý furt málo na poklady, který by nemohl najít, protože mu je někdo ukryl, vyhodil, zabordelil. On ne, on tam nechodí….

      • jolana88 napsal:

        delší dobu přemýšlím, že začnu lobovat pro zavedení nové diagnozy do mezinárodní klasifikace – vlastně dvojí. První – zásadní „vodnatění věkem“, protože co nejen tatin předvádí svět neviděl (cenťák sem – metr tam… je vcelku běžné). Druhá – k důchodu – Žila vedle „počtyřicítce“ :/ Napadlo mě kopání výstražných jam, ale bolely by mě ruce …

  2. Witch napsal:

    U nás se marně snaží mužíček udržet přehled. přijedou synci, rozmontují auta, smontují, pár věcí zůstává ležet na dvoře… Občas sonduju u nejstaršího, co táta zrovna postrádá. Jsou to dobré dárky. A není marné koupit třeba tři klíče třináctky najednou a vydávat postupně. Už čtyři roky ŘÍKÁM, že chci k vánocům obývák (je tam holý beton a skladiště. Předtím jsem pár let jen občas hlasitě uvažovala, že by nebylo marné… Jistá výhoda baráku s více místnostmi a nyní bez ptáčat 😉

  3. Sedmi napsal:

    Ha, tak to je všude stejný… Asi napíšu tu historku o závěsné hacce na miminka… Ale proč to tak je?

    • oldwomen napsal:

      Že prý již nekolikatou generaci chybí klukům mužský vzor. No jo, ale můj drahý vyrostl v normální rodině, dědeček byl macho přímo ukázkový. Plus umí i nemožné, když chce.
      Jenže práce prý musi uzrat. Tak u nás je, ta historicky mužská, ve stavu stále zeleném…..
      Hm, jak tak ctu reakce, tak nejen u nás.
      Někde jsme udělaly chybu.

      • jolana88 napsal:

        jj – nechaly jsme je přemnožit 😆

      • Sedmi napsal:

        no jo… tak to fakt nevim. u toho sveho si to vysvetluju tim, ze jeho otec od nich odesel v kritickem veku (kolem 12 let) a pak uz tam zadny muz nebyl. ale pokud to neni tim, tak cim? Je fakt, ze on spoustu veci umi, kdyz chce, ale asi mu to nepripada dost dulezite, nebo nevim… fakt tohle nechapu. preci se nechopim vrtacky sama? jednak to stejne neumim, ale druhak to by mi pak casem muz zdrhnul za nejakou sladkou naivni zenuskou, ktera by se tvarila, ze je jeji spasitel… to jsem uz parkrat videla v praxi… jak si zenska rekne, ze si to teda udela sama, tak chlap si pak asi rekne, ze neni potreba a jde jinam… ja nevim, kde je v tomhle zakopanej pes?

  4. oldwomen napsal:

    Už začínám chápat komerční úspěch sady základního nářadí s jedovaté růžovými rukojeťmi.

  5. Pingback: Hacka story | Sedmikraska

  6. Kutil napsal:

    Tedy, dámy, nic ve zlém, ale vy jste všechny stejné. Hrozné. Mojí ženě travlo přes dva týdny, než mě donutila opravit poškozený šuplík v marzáku. O víkendu, banalita na dvacet minut, ale těch řečí kolem… Říkala.

  7. MarunaP napsal:

    Obecně se dá říct: Lepší už to nebude. Já dokončuji čtvrtou desítku let a myslím, že to už nějak doklepu. Dvacet let je nevzhledná díra místo větráku v horní koupelně a u sprchového koutu tamtéž opřené plastové „dveře“, jen je přivrtat. Prý že.. to je pořád keců, za půl hodiny to mám, ale teď zrovna to nepoletím dělat a taky nemám správný vrták.
    Neustálý problém hledání klíčů od domu, od auta1, auta2, peněženky se začíná vyskytovat se stále častější frekvencí. Během dvou dnů výskyt tří problémů! Peněženku s doklady jsem posléze našla zapadlou v zabordeleném užitkovém autě po jeho údajném důkladném prohledání. Další dva problémy nebudu popisovat, bylo by to na článek a já už jsem se uklidnila. Jo, jo, lepší to nebude.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s