Já dub, já hlava děravá

Já dub, já hlava děravá, já husa zapomnětlivá, to snad nejni možný, já zpozdilec opozdilý duše mdlé…. a ještě hůře jsem si před týdnem lála. Tedy, ono není dne, kdy bych si za něco nevynadala, protože ani dokonalý diář nezabezpečí, že se nedostávám do mírného skluzu a musím hasit počínající termínový požár. Jenže šmodrchání je jedna věc a život je věc druhá. A minulý týden šlo o život. V první chvíli po uvědomění si, že…, jsem byla rázem v kategorii masových vrahů.
Co jsem to spáchala?
Vyndala jsem vejce z líhně, aby se ochladila. To se musí, aby byla ptáčata zdravá. Kvočna také nesedí na vejcích neustále. Občas se musí jít najíst a napít a vykálet a vůbec protáhnout tělo. Napřed se vyndavají tak na dvě minuty, intervaly se prodlužují, jak zárodek roste a sám si vyvíjí teplo. Třeba u husích vajec je to před koncem inkubace tři čtvrtě hodina. Obecně se se používá (a fakt to tak vychází) rada: chlaď na teplotu očního víčka. Dělá se to tak, že vejce se nechávají venku tak dlouho, dokud je při přiložení tupého konce (vzduchová bublina, tudy zárodek dýchá) na oční víčko (nejchladnější část těla)cítit teplo.
Tak jsem vyndala vejce z líhně, s vědomím, že mám dvacet minut pauzy, jsem vzala prachovku, a jak jsem tak odvšivovala obývák, tak jsem si všimla, že je třeba zalít kytky a že … a na milá vejce jsem zapomněla. Zalila jsem si čaj, vzala do ruky skicák, protože vyžádaný nový projekt a okamžitý nápad k tématu, natáhla se po hrnku s pastelkami a facka jak vrata od nějakého skřítka zprava i zleva mi přistála na tváři. Plus záhlavec, že jsem čelem třískla o stůl. VEJCE!
Ano, byla studená. Celá. Byla velmi studená. Ó, já dub, ó, já hlava děravá, ó, auauauAuuu!
Kbyby šlo jen o moje vejce, to bych prodýchala. Jenže v líhni je i tucet vajec indických běžců, která si ke mne dal vylíhnout dobrý známý. Kdyby šlo „jen o kšeft“, tak to také ustojím. Jenže dobrý známý si dal ke mně líhnout vajíčka, protože chce káčata rozdávat svým kamarádům pro radost. Zkazit někomu radost je snad největší hřích. Toužila jsem se propadnout pod zem. Přemýšlela jsem, jak se volá ďábel, že bych se vlastní krví a klidně z krkavice, když by prst nestačil…
Moje slepičí vejce byla týden před klováním. Moje kachní a přítelovo kachní (indický běžec je druh kachny) v půli inkubace. Přítelovo běžci byli v lísce uprostřed. Zahřívali je zespodu moje kachny a z vrchu kuřata. Vrátila jsem studená vejce zpět do tepla a na jednom ze svých kachních jsem udělala „lavorový test“. To se ponoří inkubované vajíčko do misky s vlažnou vodou a když začne ve vodě „tancovat“, tak je zárodek živý. Provádí se nejdříve v polovině inkubace. Vajíčko se líně pohnulo. Jiskřička naděje vzplála. Úpis peklu odsunut na jindy.
Slepičí vejce se tvářila mrtvě.
Pokračovala jsem v líhňařském stereotypním blues. Při pondělní předusínací rekapitulací právě mizícího dne jsem kuřata „odepsala“. Kdyby žila, tak se už ozývají. Ráno je vyhodím.
Ráno jsem nevěřícně zírala na hemžení na dně líhně. Ano, líhnivost bude horší, ano, u některých kuřat je znát zachlazení v době inkubace – mají křivé nohy. Ale běžci mají naději. Je šance, že budu mít radost, že dobrý známý má radost, že může pro radost… Přetrhnout tento řetěz radosti by bylo svinstvo. To se fakt raději propadnout do pekla a na věky věků bloudit zavátými mrazivými pláněmi bez možnosti skrýt se před větrem a sněhem.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím, povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Já dub, já hlava děravá

  1. jolana88 napsal:

    smlouva se nekoná, ve mně by se krve nedořezal … Ačkoli – obecně vzato – jo, jsem pragmatik, masoví byli vzorní občané a nevídané jim prošlo .. Půjdou i kachny 😉

  2. Sedmi napsal:

    Tyjo, to bych neřekla, jaký to může být adrenalin…

  3. lukrecia napsal:

    Ve věku dvou let jsem spatřila žluťoučká housátka, která štěbetala v posadě na dvoře. Jedno po druhém jsem pochovala a pohladila. Ona se pak nehýbala a ta žlutá blanka přes oko, taky nic moc. Pokládala jsem ty žlutě ochmýřené nehybnosti na zelený pažit – byl to úžasný, oku lahodící pohled. Když mě přistihli, bylo hotovo. Ještě ve mně dozníval umělecký dojem. „Počkej, až přijde Láďa“, hrozila teta. Jů, to jsem se bála! Je to moje první vzpomínka. Strejda vyslechl stížnost a řekl: „Měli jste ji víc hlídat!“ Pravdou je, že jsem byla uznána za husovraha a nikdy!!! mě teta nepouštěla k drůbeži. I dnes mě střeží ostřížím zrakem a kouká, jestli nehodlám zaútočit na slepice.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s