Maluji si světlé zítřky

Naděje umírá poslední…
Pomocnou dlaň máš vždy na konci své paže…
Pomož si sám a Bůh ti taky pomůže…
Bla bla bla…
Bla.
Z pracáku vede několik cest.
1. Na hřbitov. Účast na vlastním pohřbu není dobrou volbou, mám raději veselejší mejdany.
2. Zaměstnanecký poměr. To by se mi líbilo převelice. Mám co nabídnout. Jenže v kraji se skoro dvaceti procentní nezaměstnaností je nás takových dvanáct do tuctu. Nejsem student, nejsem invalida, nejsem starobní důchodce. Nejsem pro zaměstnavatele zajímavá, neuplatní na mne žádnou daňovou úlevu.
3. Živnostenský list. A to živnost co hlavní činnost. Zcela dle logiky „na větší hromadu se lépe sere“. Protože zaměstnanec (pokud není zrovna voják, hasič, policista), jakýkoli důchodce, matka na mateřské – ti všichni mohou vesele uzavírat smlouvy o dílo neomezeně a mít i výdělky neomezené, daní jen a pouze zisk. Břemeno sociálního a zdravotního je na zaměstnavateli, případně státu. Sprostý nezaměstnaný může také uzavírat smlouvy o dílo zvesela a furt pryč, ale nesmí si v součtu vydělat víc jak čtyři tisíce za každý jeden měsíc. Neplatí, že tenhle měsíc byl slabší, další měsíc to doženu. Čtyři tisíce – to je o tři stovky víc, než je povinný odvod OSVČ. Také každoměsíční. Ať si vydělá a nebo ne. Krásný způsob likvidace drobných řemesel.
Snažím se zbavit se kurately pracáku. Nemám pocit, že bych měla, jako „klient“ úřadu práce nějaké stigma, ale už jen vědomí, že tam jsem, mi setrvale velmi vadí.
Umím to i ono, něco hůř, něco líp, vždy se najde důvod k doučení se, opáčku.
Myslela jsem si, že i mně začíná svítat. Vyrovnávám se se skutečností, že jsem se dožila komunismu, protože práce beze mzdy je pro mne radostí a životní nutností. Protože naprostou většinu výdělku odevzdám na oltář (a)sociálního státu. A jo, v poučkách o komunistické společnosti byl ještě slint o grátis poskytovaném pro život potřebném. Beru zpět. Žádný komunismus. Vyšší forma otrokářství to je. Budu lektorka a budu učit krotit nitě způsoby rozličnými. Začínám za dva týdny a jsem velmi napjatá. Dovedu předat své znalosti? Poplujeme s posluchačkami na stejné vlně? Pochybností mnoho.
V létě sháněla továrna na výrobu pletacích přízí VLNAP lektory. Zkusila jsem se prodat. Kdyby třeba otevírali kurzy někde poblíž mého bydliště. Ze Stepi do Nejdku je to lán cesty. Neklaplo to. Ale odpověď chytré horákyně z marketingového oddělení jsem si uložila. Byla přeci tak nadšená mými dovednostmi.
Počátkem podzimu jsem se připomněla. Opět nadšení marketingového oddělení. Samozřejmě, vždyť chci na svých hodinách zdůrazňovat kvality jejich výrobků. A vlastně zadarmo. Abych mohla propagovat příze, musím mít vzorky na ochmatání, poňuhňání, ozkoušení upletení pár kousku vzorníku. Aktuální momentální firemní nabídka ve formě cancourkového vzorníku by také nebyla od věci. Poslala jsem „paní VLNAP“ osnovy a náplně šmodrchacích kurzů. Vytvořila a poslala pozvánky na kurzy. Visí na firemních stránkách. Reklamy a (sebe)propagace není nikdy dost. S díky a nadšením jsem přijala nabídku balíku s materiálem na vyzkoušení. Čekala jsem NĚCO . Malovala jsem si ve svých představách malý balíček s pár vzorníky k objednání klubek kurzistkami, po neprodejném přadýnku či klubku „uměliny“ i směsky. Nic velkého, tak kilo toho všeho dohromady. Popsaného.
Pošťačka mi podala ohromný balík. Byla fuška jej procedit vchodovými dveřmi. V radostném očekávání toho hóch NĚČEHO jsem servala obal a prorvala se k obsahu. Civěla jsem na něco a uvědomovala si, že brečím na igelitové pytle nacpané továrním odpadem. Cuchance mne netrápí. Ohmatávat a mazlit se jde i s nimi. Vytáhnout potřebný kus na upletení vzorku z nich jde. Je to slíbený materiálový mix. Mix anonymního materiálu. Mix pro výuku nepoužitelného materiálu.
Jdu psát „paní VLNAP“. Žádost o zaslání (klidně na dobírku) vzorníku přízí. Dotaz, zda bych nemohla sem tam haldu prezentu koupit. Protože tkát se z toho bude skvěle. Kelimy i krajky.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Maluji si světlé zítřky

  1. Strejda Olin napsal:

    „Kdo chce, práci si najde. Práce je všude dost“ 🙂
    Tak tohle mě vždy dokázalo rozžhavit do běla. Většinou je to „moudrost“ mladého, zdravého a vzdělaného, který má shodou mnoha okolností to štěstí, že má práci. Já na to říkám, že vždy záleží na tom:
    1) kdo práci hledá,
    2) jaká je to práce,
    3) kde ta práce je,
    4) za kolik.
    Nechtěl bych být nezaměstnaným 😦

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s