Vyhrála jsem Bludišťáka. Sama nad sebou.

Je teď takový šmodrchací hit. Teda hit… Zastřelit by mne měli, kolik toho už pamatuju, že se snižuju k pokyvování hlavou, že tenkrát koncem šedesátejch jsem z tohohle měla svetr a támhle z toho teta dělala deku… Panelové pletení se tomu módně říká. Milé dámy (a samozřejmě i pánové, pokud některý mužský čtenář dočetl až sem a má v plánu pokračovat), nejedná se o nic jiného, než o pletení čtverců a jejich sešívání. Záplatování stokrát jinak. Úklid zbytků v pletacím koši, aby Klubíčková víla neposlala na řádně uleželé smotky vln moly. Patchwork mezinárodně.
Jenomže čtverec se nechá plést různě.
Rovně na dvou jehlicích a mít pak proužky svislé a nebo vodorovné, podle toho, jak pak hotový čtverec položím do střihu. Nebo vyplést nějaký „norský“ vzor. Případně udělat čtverec jednobarevný. Jedno jestli hladký a nebo jestli na něm potrénuji techniku z irského vzorníku.
Plést, opět na dvou jehlicích, od rohu a každou druhou řadu přidávat v krajích po oku a po dosažení požadované délky strany zase ujímat a mít proužky šikmé.
Vzpomenout si, jak vono že se ty pletený dečky (bacha, teď se tomu říká umělecké pletení) čtvercový – a proužky jsou jak když ze stužek sešíváš srub.
A jsou ještě čtverce, kde jdou proužky pěkně z jedné strany vodorovně a z druhé svisle. Asi jako když do sebe skládám el profil (to aby i pánové rozuměli).
Právě „L“ vzor mi učaroval. https://www.facebook.com/eEmviStyle/photos/pb.289333684529964.-2207520000.1409994396./530105313786132/?type=1&theater – zamilovala jsem se na první kouknutí. Nemívám obvykle potíže vyšpijónit kudy tudy vedou nitě jen při pohledu na detail fotky, o usnadnění zkoumání, když mám k dispozici hotové k osahání, nemluvě. Ale zde jsem pohořela. Zkusila jsem začít od rohu. Nahodit tři oči a pěkně v prostředku každou sudou řadu přidávat. Jenže on na jehlicích rostl trojúhelník. Páráním k poznání. Přidávala jsem uprostřed i na krajích, jen na krajích, ob řadu, každou řadu. Z jehlic se na mne šklebily rovnoramenné trojúhelníky, tu s ostřejším či tupějším úhlem svíraným odvěsnami. I žádoucí pravý úhel se povedl. Čmárala jsem na čtverečkovaný papír. Hrubé čáry pastelkou i očko po očku pentilkou. Bylo to TAK zřejmé a jasné. Na papíře. Realizace vázla v půli cesty. Trojúhelník není čtverec.
Dala jsem se poddat.
Proužky do „L“ se pletou přesně opačně. Nikoli od vrcholu, ale od stran. Prostě a jednoduše si vymyslet, jak velký má čtverec být, nahodit potřebný počet očí pro délku jedné strany, přidat středové očko, nahodit ten samý počet očí pro druhou stranu a každou sudou řadu u středového oka ujmout z každé strany po očku, až na jehlici zbude samo. Elementary, dear Friend.