Dívala se na černobílou detektivku. Černobílou obrazem i dějem. Má ráda staré detektivky. Z obrazovky nestříká krev, případné rány pěstí bolí padoucha i hrdinu. I ty z drsné školy.
Jedl a díval se, jak se nechala vtáhnout do děje, protože odložila šití. Nechápal její výběr filmů. Nudily ho.
„Nechal jsem ti porci fazolí v rajské omáčce,“ podal barman Detektivovi misku a přišoupl košík s pečivem.
„Zbylo ti i kafe?“ zatoužil Detektiv….
„Bléééé, fazole z rajskou, to bych v životě nedal do huby“, zavrčel štítivě.
Otočila hlavu směrem k němu a pobaveně pozorovala, jak střídkou chleba vytírá z polévkového talíře poslední zbytky trenčanského párku s fazulou.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice někdy strašně kecám. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na

  1. Jáňa napsal:

    Jo jo, jak se to říká, odříkaného chleba největší krajíc :-p
    Včera jsem byla 2 baráky od Ocásků u kamaráda a jeho knihovny (1 celá zeď obložená komplet a zbytek čeká porůznu všude možně na ustájení). K lahvi červeného moldavského mi nabídl poslední porcičku luštěninového guláše, s cizrnou a tak, k tomu 2 krajíčky vlastního bezlepkového chleba (to byla ta nejhorší část večera, chová se to jako polystyren a chutná to taky tak). Ale dobré to bylo, dobré, měla bych se inspirovat!

    • oldwomen napsal:

      Z bezlepkového chleba bych měla obavy, ale luštěniny stokrát jinak a alespoň jednou týdně jíme normálně. Včetně pohanky a krup.
      Ehm, tato storka není z našeho rodinného života. I když by snadno být mohla 🙂

  2. Witch napsal:

    Připomněla jste mi historku mé kolegyně,. která jí dokládala fakt, že manželka nemá chlapovi odporovat a nedělat mu jídla, která si zakáže. Znala jsem to i se jmény daných vesničanů, ale je to přes třicet roků, tak holt anonymně:
    Muž si zakázal rajskou. Ona ji měla ráda, tak ji vařila, když byl chlap mimo. jednou přišel, vonělo mu to, nechal si naložit a potom se ptal, proč se to nedělá častěji. Sdělila mu, že je to rajská. Šel to vyhodit, ženu seřval(možna i proplesknul), že ho podrazila, a šel si naplnit vyprázdněný žaludek pivem. Žena potom šetřením zjistila, že on to nikdy nejedl a v jeho rodině se prostě tradovalo, že rajská je hnus…
    My u nás třeba musíme guláši říkat jinak, třeba maso v zeleninové omáčce. Mužská mysl je velmi sugestivní 😉

  3. Věra napsal:

    Ano, také to důvěrně znám. Byli jsme o prázdninách na dovolené v penzionu, kde opravdu výborně vařili. Synek to ale dopoledne přehnal se zmrzlinou – na neštěstí byla k obědu vynikající rajská – a nenechal si vymluvit, že břichabol nebyl z ní, ale z přeplácání žaludku zmrzlinami. Od té doby rajskou nemohl cítit. Když se oženil, často se při cestě z práce stavěl u nás. Dělala jsem zrovna plněné papriky v rajské. Synek si dvakrát přidal, jedl, až mu skákaly boule za ušima. Pak prohlásil, že už si dlouho tak nepochutnal. Nesměle jsem nadhodila, že ta omáčka byla rajská. On odvrkl, že je to nesmysl, to by okamžitě poznal a nepozřel by ani lžíci. Tak jsem to nechala být a plněné papriky patří dodnes k jeho oblíbeným jídlům.

  4. oldwomen napsal:

    Nesmím při servírování použít výraz :perkelt, omáčka, skopové, jehněčí, kozí, klůzlečí, králík, kořínek (ale pajšl jo), kaše, halušky, máslo. A je to chvílemi na zabití. Vzpomínanou rajskou s masem a knedlíkem nebo těstovinou by drahý nepozřel ani v sebeobraně, protože omáčky jsou blaf, plněné papriky zrovna tak, koprovku, smetanovou houbovku – viz heslo omáčka.Ale roštěná na houbách, pajšl, svíčková (pozor, stačí z vepřového srdce), majda (vyslovuj pasta) na špagety… to omáčky nejsou. Logiku v tom už nehledám.
    Ale zase drahý jí bez problémů a i si říká, že mám uvařit, jídla z krup, .luštěnin, zeleniny. Jen nikoli v kašovité formě. Polévka, teplý salát, nějaká příloha obloha.
    Ano, chlapci jsou se svými potravinovými výmysly komičtí.

  5. MarunaP napsal:

    Tak konečně bych své polovičce mohla po přečtení vašich historek připsat nějaké bodíky k dobru. V podstatě není nic, co by odmítl, téměř nesrovnává s kuchyní svojí matky (naštěstí vaříme velmi podobně), to spíš já jsem se musela léty k některým jídlům propracovat. Jedna moje snacha má široký repertoár nejedlostí, ale pomalu se to lepší. Komické bylo, když jsem jí ze začátku coby hostu cpala kachnu se zvlášť pěknou kůžičkou a myslela jsem, že dělá upejpavou, jenže ona kůži vůbec nejí, zatímco u nás je to na souboj, kdo urve lepší kousek.

    • Witch napsal:

      Po několika letech jsem spokojená, že obě holky-skorosnachy zvládnou sníst celou dětskou porci ve slušném čase, tedy jako my ostatní. Navíc je jedna kuchařka. Připadám si jako hvězda 🙂 Jednu tajně rozmazluju čokoládama, protože by jí to synek sežral a ještě by jí vyčítal, že neodolal (po kom to má? táta chodí synovi na svačinové sůši, ač diabetik, a prý mu ty prstíky do bedny samy nějak lezou). Už překonala jakési anorektické období a občas jze nejen tušít ženské tvary 😉

  6. jolana88 napsal:

    nádivka – jakákoli – jediné, co tatin odmítá. Jinak sní, co se uvaří (a když mu náhodou nechutná, nikdo mu nebrání si uvařit, že?) Trpí utkvělou představou, že ten který recept, co ukáže NENÍ to, co já peču. Máčený housky v mléku? vajíčko? – no, je blázen? Je. Zaseknutej. Jo – a nikdy, opakuji NIKDY by nedal do pusy kuřecí s broskví, řízek se zelím ap. Marně vysvětluji, že chutě se mají mísit .. jedno, pak druhý …

  7. lukrecia napsal:

    Zastávám názor, že i děti mají právo na to, aby některé jídlo tzv. nemohly. Tak proč ne i chlapi? Jako malou holku mě otec drastickými manévry přinutil sníst rýžovou kaši. Nedopadlo to, bylo mi týden tak zle, že jsem nemohla dojít ani do školy. Držím se doměnky, že normální děcko a normální chlap hlady neumřou,púokud mají jeden pokrm, před kterým prchají. Zoufalci, kteří odmítají veškeré jídlo patří do péče odborníka, protože nutit jídlo je činnost navíc. A nevede k dobrému. Mimochodem – broskev s kuřetem jsem jednou ochutnala a to mi stačilo, vypadalo to nepřirozeně. Bývala to kdysi móda, ale není nad pečené kuřátko podávané s bramborovou kaší.

    • oldwomen napsal:

      Problém není v jídlech, která „nemusíme“. Tělo ví, proč je odmítá. Kroutíme tu hlavou nad zafixovanými generačně předávanými předsudky. Perkelt je blaf, guláš je mňam. Tak je servírován jen a pouze guláš z jakéhokoli masa 🙂 . Maso s kostí (ponejvíce nějaká nasekaná žebra – srna, koza, beran, zajíc, králík, tele, klidně i od každého trochu) na zelenině a špeku je hnus, ragů to je vzácná bašta… Halušky bych v životě nedal do úst, mohu si ještě přidat bramborových nočků?
      Manželovi je zle po zakysaných mléčných výrobcích. To si nevymýšlí, to je fakt. A má odpor ke kašovité stravě. Toto respektuji.
      Robě dlouhá léta „nemohlo“ ledvinky. Ponejvíce dělám vepřové – minutkové s opečenými brambory. Stačilo, abych tvrdila, že vařím k večeři hada – vylízalo i pánvičku. Jistě, logiku to nemá. Jako mnoho dalších bloků v mysli.

  8. Kutil napsal:

    Halušky mi dělají problém a můžete je servírovat pod jakýmkoliv jménem. Už od mládí, a zkoušel jsem to i později, co kdyby. Ne. Jakoby je nemůžu polykat, ne že by se mi zvedal žaludek, to jde odshora, respektive to nejde… Musel bych je mít s něčím dalším, třeba s houskou, ale v poměru 1:10, a to pak už nemá smysl. Některým jídlům prostě neporučíš. A některá jídla zase nemusíš, i když bys je pozřel bez újmy. Třeba tatarák. Ale že bych kvůli tomu dělal činění své drahé polovičce? (Ta moje nejí a nevaří třeba koprovku, tak na ni občas zajdu do hospody a svět ani naše manželství se kvůli tomu neboří.)

  9. Strejda Olin napsal:

    Věkem se nám také mění chutě a to, co bychom v mládí nevzali do úst, dnes považujeme za dobré. Základ je položen v dětství – co neměli rádi rodiče (nebo třeba jen matka), to se nevařilo a děti na to nejsou zvyklé. Dnešní maminky by měly dbát na to, aby se doma vařilo a jedlo všechno (s respektem k alergiím apod.). Směšné jsou historky ze školních jídelen a z vojny. Osobně neznám jídlo, které by se mi z té doby ošklivilo. Jen nesmí být člověk vybíravý. Nás se doma nikdy máma neptala, co bychom chtěli. Co se uvařilo, to se do mrtě snědlo. A bez keců a ksichtů.
    Kamarád dělal léta šéfkuchaře v hotelích a restauracích, nakonec skončil jako nájemce velké školní jídelny. Nevěřil jsem vlastním uším, když vyprávěl o tom, co děti nejedí, co by nejraději jedly a kolik se toho denně vyhodí.
    Otázka: vaříte denně, nebo vám nevadí jíst stejné jídlo třeba dva – tři dny?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s