… prádlo bělostné má.
Přiznávám se, že víc než toto motivační heslo opsané z dobové „kuchařky“ mi přišla vhodnější, místo nadpisu, první věta třetí strofy z nesmrtelného Edisona. Nedávno byl vzpomenut panem Bavorem, toho jména Pátým. Nezvalovy verše na mne teď vyskakují snad odevšad. Včetně žlutých housátek na nádvoří a touhy zemřít pro krásu – té jediné z Arassu.
Protože v praktickém životě objevujeme stále dokolečka již zapomenuté, abychom zajásaly, nadšeně pár dní/měsíců/let pravidelně konaly a pak dovednost pomalinku opouštěly, až na ní postupně padne prach. Verše nesmrtelného Nezvala a špinavé prádlo. Eklhat kombinace. I když i jemu některá prala a štupovala a vůbec udržovala svršky i spodky. Od kolébky do hrobu.
Lidé (čti zpravidla ženský) se snažili (dobře, sem tam se patriarcha zrovna nepovede) udržovat svůj oděv a oděv svých blízkých po co nejdelší dobu nepáchnoucí, nepotrhaný, bez skvrn. I kůže dělá člověka, víme, paní Pračlovíčková? Používali k tomu prostředků roztodivných, leč fungujících. Žluč. Žaludeční šťávy. Moč. Lidskou i zvířecí. Moučnou kaši. Chlebovou střídku. Vodu chladnou i vřelou. Mýdla z louhu a loje a paznehtů a kostí. Sluneční paprsky. Sůl. A čas. Spoustu času. Když na to přišlo a bylo to třeba.
Mimochodem, pane Pračlovíčku, víte o tom, že když chcete dát paní Pračlovíčkové nový kožich, a chcete mít od ní dlouho pokoj, víte jak brblá, že zase nějaká vopelichanina, tak k činění použijete mozek. Jó, popřemýšlet si u toho můžete, stejně vymyslíte tak akorát kolo, ale v tomto případě bude vhodnější kyjem do (raději zvířecí) hlavy a surovou kůži kašičkou…
Čtenářky věkové kategorie 50+ si jistě pamatují půl kilové krabice bílých mýdlových vloček pro vyvářku prádla a čtvrt kilové krabičky modrých mýdlových vloček pro jemné prádlo. Sodu na praní. Mýdlo s jelenem. Mazlavé mýdlo na praní extra zašmírovaných montérek. Žlučové mýdlo na skvrny od jídla. Namáčení pěkně přes noc. Studená voda, změkčovač Žabka či Namo (pere samo), pečlivě namydlené a nejlépe ještě prorejžákované skvrny. Pračky s topnou spirálou a termostatem, jen a pouze horem plněné, s vrtulí na zadní stěně. Při nadúrodě okurek byly skvělými pomocnicemi. Nejen že se v nich skvěle umyly, ale ono se v nich také skvěle zavařovalo. Až na tři patra.
Jsme příliš mladé, abychom si pamatovaly první pračku, skutečně revoluční vynález, ale již dostatečně staré, abychom si pamatovaly euforii z fosfátových pracích prášků. Na vlastní kůži jsme zažily opatrné přijímání praček, co fakt perou samy. Včetně fám, že žerou prádlo, prádlo je z nich zaprané, železňák je železňák. Učily jsme se třídit prádlo nejen podle barev, ale také podle druhu vlákna. Ale zavařovačku na zbytky mýdla jsme nevyhodily. Protože tím hnusným slizem se zaantukované bílé bavlněné ponožky zase rozzářily…
Nějak jsme tuto znalost a kolik dalších ještě? nepředaly svým dcerám.
Listuji odkazy s nadšenými výkřiky, ať si Henkel trhne nohou, že to jdeš do normální drogerie a koupíš takový ten čtvrtkilový pytlík krystalové sody a kostku Helady a tu doma nastrouháš do desetilitrovýho kýble s víkem a nasypeš tam tu sodu a zalejváš to horkou vodou, jak rychlovarka stíhá a mícháš to, až je z toho bléééé a pak hrnek slizu do pračky a vlastně za dvacku pereš půl roku. Pročítám diskuze s evergreenem šednoucí bílé. A jsem zpátky na prázdninách u babičky. Babička staví železňák na kamna, sype do něj tak lžíci Žabky (to byla soda s prekarbonátem, změkčovala studniční vodu zázračně), sype plechový kbelík pečlivě namydlených a odmočených utěrek, zástěr, bílých pončošek, kapesníků, povrch prádla ještě zdobí mýdlovým strouháním, přikládá do kamen a žene nás dědečkem do řeky pro voznici vody, protože říční voda je měkká. Škoda octa, proběhnete se. A těšte se na příští týden. U otáčení sena pod Topělcem s sebou bereme cejchy a bude se bělit.
Naše životy jsou bludné jako kruh
Cérenky si kudy tudy na šeď vygůglí.
Oldwomen's Blog 
Jo, kdyby nějaká juniorka zavítala, tak kuchařka nebyl jen ručně psaný sešit, zpravidla děděný, s rodinnými recepty, ale také vyšívaný závěs na zdi nad kamny a u pracovní kuchyňské plochy. Jeho účelem nebylo zdobit a motivovat k vyšším výkonům a už vůbec to nebyla původně přehlídka vyšívačských dovedností kdysi panny nevěsty. Tento kus plátna chránil zeď před vyprsklou rajskou a erupcí ze smažených jater. Snáze se vypere kus hadru, než vápnem bílí kuchyně.
To se mi líbíTo se mi líbí
To jsem taky nevedela 😀 díky 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Jojo, v r.2005 jsem na azyláku předvedla vyvářku ve strouhaném jelenu (taky jsem neměla moc zděděných vědomostí, ale něco jsem pochytila) a docela dojemné bylo, jak mi jedna mamina provokativně donesla hodně černou, zapranou, původně bílou froté fusku. Vzhledem ke gumičkám šla jen na minutku, ponořit, vytáhnout – a ozvalo Áááách a Jéééé, protože jsem to tahala bílé jak z reklamy. Druhá následovala.
Shodou okolností jsem se nedávno setkala s onou maminkou na náměstí a ona se ke mně hlásila a všem vysvětlovala, že jsem uměla poradit a naučit, co ani od mámy nevěděla 😉 Jejda, to bylo přííííjemné! 😀 Hlavní je, že žije spokojeně, má nového muže a po klukách konečně dvě holčičky jako z cukru 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Útržky vzpomínek na toto téma z dětství mám. Ve sklepě jsme měli prádelnu. Místnost, která ničemu jinému, než praní prádla a sobotnímu koupání nesloužila. Byla tam betonová podlaha s kanálem, obezděný měděný (snad 50litrový?) kotel s topeništěm, plechová vana, dvě štokrlata pod dřevěné necky, nějaké další menší nádoby, valcha a dřevěná pračka „domádo“ a později i poskakující ždímačka. Den předem se prádlo namáčelo, strouhalo se mýdlo. Používaly se mýdlové vločky, mýdlo s jelenem, soda, Namo… co si tak pamatuji. Půl dne mama byla v té prádelně plné páry, vařila vodu, prala na valše i v pračce, máchala, ždímala, škrobila, měnila vodu a nosila prádlo na dvůr, kde si s jakousi záhadnou dovedností natahala cykcak šňůry a podpírala je k tomu účelu zhotovenými tyčemi. Prádlo vlálo, schlo, zářilo a vonělo čistotou. Když pršelo, musela šlapat s prádlem po schodech do přízemí, pak do patra a odtud na půdu, která byla čistá, uklizená a jen na sušení prádla.
Vždy jsme měli čisté, nezaprané oblečení a prádlo. Musela to být pro matku dřina. Stihla domácnost se třemi dětmi, zahrádku i zaměstnání. Přitom měla neustále rozečtenou knížku, luštila křížovky a háčkovala. Dožila s v dobrém zdraví 86 let. Dnes by se z toho ženské posraly. Jsou líné i prát plíny, z jednoho dítěte jsou hotové a nic nestíhají!
To se mi líbíTo se mi líbí
No jo, jenže ještě já jsem mohla svůj potěr vypustit s klíčem na krku do ulic a nemít za to na krku sociálku. Pětiletá dcera chodila ráno do školky vlastně sama, odpoledne jsem ji vyzvedávala. To když mi pracovní doba začínala před otevřením školky. Je fakt, že to bylo dvě stě metrů a bez nutnosti i možnosti přejít tuze málo používanou silnici. Bylo celkem běžné, že starší sourozenci školáci vodili i vyzvedávali mladší ve školce… Zapojení dětí do kolotoče domácích povinností také bylo zcela běžné a většina mimoškolních aktivit se odehrávala v místech velice blízkých bydlišti. Dnešní nestíhající a líné matky jsou hlavně taxikářkami na plný úvazek s kumulovanou funkcí osobních strážců. Doba se hodně proměnila.
Nemáte pravdu, že současné maminky jsou líné prát i plíny. Konkrétně v povídání vzpomenutá skupina „vyznavaček slizu“ ve svých chatovacích místnostech ponejvíce řeší problematiku šednoucího bílého a blednoucího barevného prádla. Jestli mýdla dávají moc a nebo naopak málo a co pak s podivným vyvločkovaným povlakem v pračce… Znají od svých matek prášky na bázi tenzidů všelikých. Jenže jejich děti mají zhusta na tento typ prášků alergie. Jistě pamatujete od svých dětí – byly prací prášky určené jen a pouze pro praní dětského prádla a bývaly ve vyšší cenové hladině, než ty běžné. Extra bílé a jemné babička prala a vyvářela v dešťové vodě. Čím jí dnes nahradíte? Destilkou? Ono sliz v automatce udělá takový ten rantlík, jako je, když vypustíte vodu z vany, ve které jste se koupal a myl se místo sprchového gelu normálním mýdlem. Sušit prádlo venku je v současnosti celkem fuška. Nejen proto, že ze sídlišť zmizely téčka na šňůry (a ze sušáren jsou komerční prostory), ale ono i celkem dost nájemních smluv má doložku zakazující sušit prádlo na balkoně tak, aby bylo vidět.Zázračnou sílu ultrafialové složky slunečního záření ani sebevymakanější sušička na prádlo prostě nemá.
To se mi líbíTo se mi líbí
Prádlo babička namáčela do necek – v neděli večer. V pondělí dopoledne se připravené a vyvařené prádlo – s tím se začínalo v létě kolem páté ranní – nosilo na dvůr, kde čekaly necky a valcha. Babička se do té dřiny opřela. Voda se nosila ze studny a změkčovala se. Ani cejchy té valše neunikly. A byly bílé, damaškové. Vydržely několik desetiletí. Máchalo se 2x! Každou ponožku obrátit – ó hrůzo, dodnes mi to jde na nervy. To byla otrava. Pak to zářilo čistotou, plácalo se to na šňůrách a ve finále babička žehlila, samozřejmě, že tu hromadu musela nejdřív nakropit. Já měla na starosti drobné rovné kousky, čili kapesníky, ručníky a utěrky. Děkuju civilizaci za vynález papírových kapesníčků a utěrek. Prádlo se spravovalo. Od látání fuseklí nás osvobodily čínské ponožky, budiž za to Číňané pochváleni. Je ale pravda, že jsem díky získaným vědomostem měla zářivě bílé plíny – do okamžiku, než pediatr předepsal synkovi jakousi asfaltovou mast na ekzém. S tím nehnulo vůbec nic. Denní praní plínek byl čas, navždycky ztracený, protože pro dítě by byla lepší vycházka, byť v papírových plínkách. Byli jsme mladí a dřinu nám ve vzpomínkách zakrývá romantika, smíchaná s nostalgií, ale, budeme -li upřímní, komu by se chtělo zítra ráno, když má být ten volný den, vyskočit za svítání z postele a topit, aby se ta obrovská hromada prádla vyvařila dřív, než bude čas začít s vařením oběda?
To se mi líbíTo se mi líbí
Namáčení, necky na dvou štokrlatech i ten obezděný prádelní kotel si dobře pamatuji. Mýdlové vločky, heladu (nepsávala se ona s dvěma ?), vaření škrobu – usušené velké kusy prádla se pak „vytahovaly“…. a na bílé prádlo ŠMOLKU (já mám holku vod Vodkolků, ta má oči jako šmolku…). Bývala v plechové krabičce a její modrá barva se mi moc líbila. Toho vzpomínání by se našlo…A.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ještě mi vytanula na mysli říkanka o „pracích dnech“. V pondělí, v úterý (perou) hospodyně, ve středu ve čtvrtek podruhyně, v pátek a v sobotu všechny s…ě.☺A.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jen jsem si DOVOLIL navázat na článek a zavzpomínat. Nemyslím, že bychom se měli vracet k neckám a valše. Jen bychom si měli občas připomenout, že i při skromnosti, prostotě a dnes nepředstavitelné pracnosti jsme nebyli nijak ochuzeni o lásku rodičů, klid domova, šťastné a bezstarostné dětství. Dokázali jsme si hrát, být s partou neustále venku, uměli jsme poděkovat i pozdravit.
Nepřesvědčíte mě, že dnes (přes všechen technický, materiální a společenský pokrok) jsou na tom děti lépe. Nejen děti. Mně nikdo do školy nevodil ani nevozil. Dva kilometry jsme šlapali po svých, v zimě v létě, za každého počasí. Přes celé město. Moje děti spaly v kočárku dole před barákem, kočárky s dětmi zůstávaly před obchodem beze strachu o ně. Manželka sušila prádlo i přes noc venku na sušácích. Bylo bezpečno. Vražd je dnes 3x víc, než před převratem. Dnes musí být ochranky v obchodech, v nemocnicích i ve školách. Všude samá kamera, samý alarm. Banky byly státní a půjčovaly na mizivý úrok, byly i bezúročné a dokonce nenávratné půjčky. Starali jste se někdy o nějaké zdravotní a sociální pojištění? Nedostali jste někdy včas výplatu? Bydlel jsem v paneláku spolu s dalšími 32 rodinami a všechny jsem znal jménem. Dnes se neznáme ani v našem vchodu. Pokrok je nezadržitelný a doba se mění. To je jasné a správné. Ale mění se to k lepšímu? Mně se nezdá, ale každý to asi vidíme jinak.
To se mi líbíTo se mi líbí
Strejdo Oline, dovolila jsem si hrubě nesouhlasit s Vaší poslední větou. Jen a pouze s touto větou o lenosti (prát pleny) dnešních matek. A poukázala jsem, že doba se od časů, kdy jsem vychovávala děti já, o době, kdy vás vychovávala Vaše matka, nemluvě, převelice změnila. Uniklo mi, že bych psala, že k lepšímu. Poukázání na to, že dnešní matky jsou kombinací taxikáře a osobního strážce, mluví spíš ve prospěch názoru, že je v našem okolí nepříliš bezpečno.
Dnešní děti NEJSOU ochuzovány o lásku svých rodičů, jsou ochuzovány o čas, který mohou trávit se svými vrstevníky bez bedlivého dozoru minimálně jednoho páru dospělých očí. Tedy o čas, kdy si mohou volně brousit drápky ve společnosti vrstevníků.
Už době, kdy vyrůstala moje robátka bylo málo dětských hřišť, pokud tedy nemluvíme o venčištích batolat, docházelo ke konfliktům majitelů zaparkovaných embéček a partami kluků čutajících na sídlištní silničce merunu. V současnosti je situace ještě horší.
Dále jsem poukázala, že se i dost podstatně zhoršila kvalita vzduchu – dešťová voda není, co bývávala. Konkrétně třeba s dešťovkou a vodou obecně mají dost velké trápení přírodní barvířky přírodních textilií (opravdu pracují jen a pouze s čistým hedvábím, vlnou ze zvířat sčesávanou i stříhanou, rostlinnými vlákny).
Nevím jak Vy, ale já bych pro jen a pouze pozitivno dnešních dnů volila výrazně jiná slova.
Je zcela zbytečné porovnávat stav společnosti a kvalitu života teď a před třiceti, čtyřiceti, sto a více lety. Stejně tak je šílenost předvídat, pokud to tedy nemyslíte jako fór k pobavení a nebo nejste autorem vědecko-fantastické literatury, jak to bude vypadat právě tady od teď za měsíc až neomezeně kolik let.
Je to věčný evergreen naší věkové kategorie.Ta nesmyslná otázka, zda žijeme lépe teď a nebo před tím. Žijeme JINAK.
Svět kolem nás se proměnil rychleji, než jsme schopni vstřebat.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nedovolil bych si mluvit za jiné, leč pokud jde o komfort, svobodu apod., žije se mi lépe teď než za socialismu. Jen mě tu píchne, tam zabolí, což dříve nebývalo. A to jsem jako dítě neměl až zas tak moc pracovních povinností (měli jsme pračku, v jednom bubnu se pralo, v druhém ždímalo – to se mi líbilo, to byl zvuk jako od tryskového letadla – a sušili jsme na zahradě). Jestli to „dřív bylo líp“ není tak trochu mýtus. Eh, už jsem se zase neudržel a komentuju…
To se mi líbíTo se mi líbí
Tímto se tuším zabýval již Aristoteles. Ptal se, kdy byl ten zlatý věk, kdy se žilo dobře a mravně, děti ctili rodiče a rodiče byli jen vlídní, nebylo dlužníků a věřitelů, a když ano, tak dlužníci se mohli přetrhnout, aby bezúročný dluh co nejrychleji umořili…
Nemohu se zbavit dojmu, že spor líp teď a nebo před, je především spor generační. A to jsem v davu zoufalců bez nároku na kapesné a šance na výplatu 😦
Kutile, je pozdě na příspěvek (kozí) do květnového čísla? máj, ženeme kozy v háj 😆
To se mi líbíTo se mi líbí
Do června (ale určitě). Květen už je hotový. To je fofr, to je fofr… Ostatně, jediné, co dřív bylo lepší, bylo, že čas běžel pomaleji. To je možná tím globálním oteplováním…
To se mi líbíTo se mi líbí
Ne, to zvítězila láska a mír. Tak čas nic nebrzdí a konečně se rozletěl dle své touhy.
To se mi líbíTo se mi líbí
OW, pokuste se oprostit od generací, vyložte na stůl fakta a zhodnoťte je. Nezaujatě, objektivně. Co bylo v minulosti a co je v současnosti pro děti, pro rodinu, pro nás, pro společnost dobré, zdravé, prospěšné? Bez „filozofických“ úvah o nazadržitelném vývoji, střetu generací, lidském pokroku, bla bla bla…
Podle mě žijeme kvalitněji, ale ne hodnotněji.
To se mi líbíTo se mi líbí
Strejdo Oline, mohla bych vycházet jen a pouze z vlastních zkušeností. A ty praví, že změna veškerá žádná.
To se mi líbíTo se mi líbí
Každý věk má svoje klady, ale i zápory a nejtěžší je stárnout do moudrosti. My máme vzpomínky a záleží na nás, co si vybereme z toho, co si pamatujeme. Dnešní děti mají dětství, jaké není podle našeho gusta, ale co je lepší? To současné nebo to, co my pokládáme za cosi úžasného? Vždycky je pěkné to, co bylo v čase našeho mládí, protože si pamatujeme to dobré a nejlepší, zatímco nepříjemné jsme šťastně vytěsnili. Jak ráda bych šla ven, jenomže když přednost mělo velké prádlo, koho zajímalo, že jsou prázdniny? Kdo jste si vybavil sbírání klásků? Ve vedru a taky o prázdninách? Děti se vychovávaly prací a když zaútočil americký brouk, vyrazily republice na pomoc i školní dítka. My to sbírali do zavařovaček. Fuj, to byl hnus! A na nádobí musela stačit horká voda změkčená sodou, protože jar teprve vstupoval do domácností. Babi byla šetrná, tak se mylo bez jaru. Ve škopku, myčka byla ve fázi sci-fi. Jakmile bylo hotovo, mohli jsme jít za děckama, jenomže té práce bylo pořád dost. Teď se mají líp děti i jejich rodiče a kdyby líp hospodařili s časem, nebo kdyby nechtěli víc, než zrovna potřebují, měli by na sebe víc času a taky by měli k sobě blíž.
To se mi líbíTo se mi líbí
Děti a jejich mladí rodiče se rozhodně mají líp, než jsme se měli my 60+. Jenže nějak nevyužívají, jak už bylo výše několikrát zmíněno, těch možností, toho času, který jim ušetřil pokrok. My jsme měli doma vždycky uloženou nějakou práci, takže po příchodu ze školy jsme ji honem udělali a rychle mizeli, než se zjevil někdo dospělý a něco nám ještě přidal. Tudíž televize naprosto nepřicházela v úvahu, jednak tam nic nebylo, jednak by nás mohli vylapit a přikovat k nějaké práci. Se školou od šesté třídy na týdenní bramborové brigády. Pokud bylo potřeba, ještě se týden přidal. To by dneska bylo křiku a těch omluvenek! Jenže pokud mne paměť neklame, tak jsme měli pořád na talíři, jak se my nevděční haranti máme. Jak za války byla bída a všechno na lístky. Jo, a s tím prádlem. Pamatuji, jak začali vyrábět Tix (detergent na praní prádla) a jak těžko se sháněl. Jedna sousedka se našim chlubila, jak se vydařil zájezd na Sněžku. Jak tam dokonce koupila TIX!
To se mi líbíTo se mi líbí
Mám dojem, že tu všichni vyznáváte konzum. Kvalitu života posuzujete podle toho, jak se „máme dobře“. Co všechno si můžeme koupit, kam můžeme cestovat, jak pohodlně se žije.
Co je lepší a prospěšnější – když je dítě přiměřeně jeho věku zapojeno do domácích prací, nebo když se „jen baví“ bez povinností? Když tráví volný čas venku s partou kamarádů, nebo je zavřené doma, max. v nějakém zájmovém kroužku? Je lepší bez obav vyvézt spící dítě v kočárku před barák do parku a občas na něj z okna dohlédnout, nechat ho bez obav před obchodem, nebo trnout hrůzou ze zločinu a mít ho zavřené doma a tahat ho všude sebou? Je pro dítě lepší jeho samostatnost, nebo neustálý dozor a přítomnost rodičů? Je lepší, když dítě chodí do školy pěšky, s kamarády, nebo když je musíme vodit a vozit? Moje děti ještě v 70letech trávily volný čas venku s jinými dětmi, dnes na sídlišti, kde žijí stovky mladých rodin, nevidíte venku děti. Jako by tam ani nežily. V 60letech jsme „po skautsku“ tábořili, nechávali tábořiště kolik hodin bez dozoru a nikdy se nic neztratilo. Už jste to jistě zažili – co tomu dítěti koupit k narozeninám, k Vánocům? Vždyť už všechno mají! Kam až to dojde? Jiné dárky než auto a byt nám hodí na hlavu?
Takže otázka vůbec nezní, zda žijeme bohatěji a pohodlněji, ale zda lépe, kvalitněji. O tom já pochybuji a neznamená to, že se chci někam vracet, nebo snad zastavit pokrok a vývoj! Jen se ptám a snažím si odpovědět.
To se mi líbíTo se mi líbí
Strejdo Oline, opravdu máte dojem, že zde diskutujete s vyznavači konzumního způsobu života? Ale, no tak…
To se mi líbíTo se mi líbí
Nevím, co všichni, ale já mám rád konzumní způsob života. Otázka ovšem je, jestli si pod tím oba představujeme totéž. Kritici v tomhle obvykle nemají moc jasno, ale hlavně nabízejí podivné alternativy… A k těm dětským povinnostem a výchově k samostatnosti. Jak moc lze vaše zkušenosti zobecňovat? Fakt z těch všech dnešních mladých vyrůstají chudáci? Není to spíš kus od kusu, tedy stejně jako to bylo i dřív? Vlastní zkušenosti si netroufám zobecňovat: náš kluk neměl v dětství žádné povinnosti, dostával první poslední, na ulici moc nechodil, kam taky v centru Prahy, a nemyslím si, že by z něj vyrostl špatný člověk nebo žil nějak „nekvalitně“, byť má určitý handicap; pořád s partou sportuje, práci si našel, a zřejmě slušnou, když má peníze na to odjet si jen tak na Velikonoce někam do Indonésie, prý proto, že tam ještě nikdy nebyl, nestěžuje si, nenadává po hospodách, a takových a podobných je jistě víc, řekl bych dokonce řádově víc než těch ostatních.
*
Ale jinak máte pravdu: Když vidím předškoláka na kole a s přilbou na hlavě a matčinou rukou za zády, taky si jako vy říkám, kam tem svět spěje.Protože jsem se učil jezdit na mámině ruském kole nebo tátově pod rámem a byly to víc pády než jízda. A bez přilby. A jak jsem dneska dopadl.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nebráním se mu. Na druhou stranu se bez něj dovedu obejít. Kdysi jsem se bála platit kartou, že začnu strašně utrácet, když nebudu mít peníze fyzicky v ruce. Lichá obava. Je fajn nechat se rozmazlovat pračkou a teplou vodou ve sprše kolikrát za den chci, vykecat se na blogu, mít doma teplo i bez nutnosti klučit pařezy…Mám – li si vybrat místo kořínků k večeři biftek s oblohou, jednoznačně volím biftek… Halena s ručně předené příze a ručně tkaného plátna s drhanými či paličkovanými okraji je bezva zpestření šatníku, ale flíska má také spoustu kladů.
Celkem ráda bych viděla, jak celoročně přežívá v našich podmínkách kovaný antikonzumách a antiglobalista. Také pravověrného environmentalisty životaběh by mne tuze zajímal. U toho ale delší časový horizont. U něj je rok málo.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nic proti konzumu, tuhle jsme na skok zajeli do Polska, když už jsme to neměli daleko na hranice, a jak se mi to hodilo, měli levné a dobré čokoládové bonbony a taky jsem koupila pět másel! Ty bonbony jsou na Velikonoce pro děcka, co přijdou koledovat, ty másla už jsme skoro spotřebovali. Kdyby tady nebyly ceny , co člověka štvou, tak bych v tom Polsku nekoukala, co koupit, ale jestli je tam hezky. Člověk totiž v každé době kouká hlavně na to, aby nějak šikovně vyžil a s konzumem si lámou hlavu ti, kteří mají čas se tím zaobírat, protože vždycky je nejrozumnější zlatá střední cesta, i když máslo je máslo.
To se mi líbíTo se mi líbí
Evidentně si nerozumíme, ale už to nebudu dál rozpatlávat.
To se mi líbíTo se mi líbí