Utahaně předvánoční

Běžně mne předvánoční konzumní šílení míjí. Jistě, rybí polévka a kapr na černo i smažená nějaká ryba je moje máčka, ale salát a předkrm zase pantátovo, štrůdl a vánočka nepředstavují výraznější štědrodenní zátěž , víno přináší spřátelný dědeček, pálené se ve sklepě nějaké najde. Suma sumárum Advent je čas klidu a odpočinku a poslouchání muziky a drobné řemeslné práce. Příroda se uložila k odpočinku, není kam se honit.

I letos bych byla adventně ukolébaná a dřímající a u i-rádio Povídka spící. Jenže ono se to nějak zchumelilo. Předadventní velká výstava drobného zvířectva mi ukousla kus volna, ale radostně ukousla. Tak jak vloni a předloni a předpředloni a ……………loni. Upřesním pro letošek. Skoro radostně ukousla. Po prvním výstavním dni jsem zjistila, že mi ochořel manžel a nebyla to jen rýmička. Až na léčitele graduovaného sice nedošlo, ale zberchává se ještě teď.  Taky vědomí, že anonymní žena z lidu utrpěla fixní ideu, že mi doma dobytek zdechá hlady a je nutno řádné kontroly státním orgánem v mé stáji a na mém dvorečku, proč zapírat emoce – klecovala jsem holoubky výstavní značně rozhozená. Co rozhozená. Ublížená a nasraná křivým obviněním jsem byla. Ale výsledný zápis mám přepečlivě uložený. Však ona se udavačka sama napráská pochlubením se svou udatnou zbabělostí. Dávám bolševikovi pilně píšící drbně rok. Maximálně dva. Do Hodů budu vědět.

Čas černých hodinek by mi i letos plynul pokojně. Jenže vloni umřela tchýně. Akorát na pětasedmdesátiny spřáteleného dědečka. Neléčená hypertenze, desimulace, víra ve vlastní sílu a skoro nesmrtelnost… Jsou dny na věky plné smíšených pocitů. Kus tchýniných povinností padlo tak nějak samo od sebe a přirozeně na mne.  Jsem najednou nejstarší ženská v rodině. Vím, od tchýně – jak jinak, že tchán miluje sladké ke kávičce a linecké má ze všeho nejraději.  Napřed jezdil manžel za tátou ob týden, pak ob dva. Čas je léčivý. Opět spolu tráví letní dovolenou a prodloužený víkend někdy před vánoci. A tak peču linecké několikrát do roka. Běžně ze dvou dávek – to před každým odjezdem manžela za tátou. A před vánoci se holt musím rozšoupnout. Z půl dávky pro nás, kdyby třeba návštěva. Krabička robátkům – báby se v tamní rodině předhánějí v počtu druhů. Pomáhám holčičce opticky namnožit rozmanitost talíře.  Chlapečkovi je to fuk. Stále nemůže sladkému přijít na chuť. Ochutnává a ochutnává a ochutnává…  Škatule tchánovi. Velká škatule tchánovi.

Opravdu by i letos byla víkendová adventní pohodička. Jenže minulou sobotu jsem byla šmodrchat v Praze. Půl Adventu za námi. A i mně letos konečně začal. Inspekce na udání úspěšně za mnou. Přehlídka minulé budoucnosti a setrvalé beznaděje na pracáku taky. Psychickým vyčerpáním prospalý den. Zpívající Fénix se zbytky popela na křídlech.

„Hele, já ti brnknu, že jsem v pořádku v Brně a že jsem zase v pořádku z Brna doma a ty mi dáš vědět, žes taky dojel a jsi v pořádku. A   n e j e d u  se bavit a ani z rozmaru. Je hon, psy zavři do kuchyně, vyrážím po sedmé, měla bych se vrátit ještě za světla. Jo, linecký budeš mít připravený. “

Uhňácala jsem hroudu těsta z dvanácti vajec a šoupla jí do ledničky odpočívat.

Přívěsný vozík byl plný mrvou a ještě kopeček hrozil trousením na cestu. Přihodila jsem nadílku dvanáctého dne, připřáhla, zajela na humna, prošla zahradou a otevřela stáj, aby kozy mohly uždibovat sladkou ovsihu na oraništi.

Vozík vymetený, hnojiště má opět ostré hrany a tvar blížící se kvádru. Bára je ulítaná obíháním stáda, Richard se klepe stářím i zimou. Kozy mají velká břicha a kozičky také. Zdá se, že stejně. U koz čekám kozlení koncem ledna, u koziček si netroufám odhadnout. Doufám v březen. Mikky, ty incestní chlíváku.
Stříhám papír na plechy.

„Hele, nemusíš dneska píct. Jedu až ve středu.“

„Už mám hotový těsto. Musím.“ 

Jen půl plechu je hnědější, než je v kraji zvykem a jen jeden plech se mi sesul na podlahu, k velké Richardovo radosti. Čím je starší, tím je piškotkovější. Hromádka horkých sušenek spadlá před mordu -ó psí svátek.

Jsem stržená jak pětka šroub. Háži si korunou. Nechat auto u nádraží a svěřit tělo vlaku a nechat se svázat jízdním řádem, nebo zůstat časově nezávislá.

Ach šaty charlestonky, dlouhé šňůry perel, mikádo, dlouhé cigaretové špičky, rudá růž na rty, klobouček, rukavičky, hospodyně, zahradník, šofér.

 

 

 

 

 

Reklamy

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Utahaně předvánoční

  1. Maruna P napsal:

    Tak přece ta komis byla na udání. Znám, znám. Jeden známý to měl taky tak, navíc udavač u toho kdovíproč byl. A veterinář tomu břichopasovi povídal: jestli tyhle ovce jsou podvyživené, tak to pak vy taky, pane XY. Jenže smůla byla, že dotyčný to neměl registrované. Takže bubu a radši chov zrušil, tudíž udavač dosáhl svého, aniž by předem tušil, že cesta vede jinudy, než přes podvýživu. My sami jsme měli komis taky, ale prošli jsme bez ztráty kytičky. My jsme věděli, kdo nás práskl a proč.

  2. Witch napsal:

    Milá OW, jak tak dejchám, i ten charleston navíc k Vašemu snění bych přidala. Vyklízíme byt a i když bylo všechno skoro nové, dojaly mne drobnosti, schované a zapomenuté třeba třicet, čtyřicet roků. Třeba načatý odlakovač na nehty. Dvakrát ho musela stěhovat, už dávno prošlý. Nepohrdnu, mám ty reminiscenční krabice, zařadím. Třicet roků na nehtíky sahala jen nůžkama. Po kom já to prý s tím kramařením jsem 😉 Bavila se tím i nerozuměla.

  3. jolana88 napsal:

    hospodyně, bez klouboučku, zahradník pod dohledem .. Logika udal dumcelnik policejní (bývalý, ale nemozek odnesl do důchodu) za jízdu výtahem bez dozoru. já vim, že to nepomůže .. ale představu (bez)mocného vzteku mám. Druhá půlka Adventu je stejně hezčí ..

  4. oldwomen napsal:

    Jediný zádrhel mám v kozách, které bývalý majitel místo přesunu na jiné hospodářství raději papírově sežral. Mají v uších známky, po neděli se je pokusím dle rad přítelkyně na telefonu (referentka v Hradištku) reinkarnovat. V nejhorším případě je po porodu a odstavu kůzlat sežereme doopravdovsky.
    Ó, i charleston… možná i na kolébku jazzu a blues by přišla cesta…
    Před týdnem mne dostala máma. Zorganizovala děsné pražské manévry, nepotěšila jimi ani mne a ani bratra. Když mne byli vyprovodit na nádraží a máma se přesvědčila, že jsem na správném nástupišti a nasedám do správného vlaku a vůbec měla celkově dění pod kontrolou, tak z ní vpadlo „děti, já jsem tak ráda, že vás vidím obě pohromadě“, což byl asi jediný důvod zrychlených přesunů z periferií na periferii a úprku na metro, aby to oldwomenečce neujelo 🙂 Přiznávám se, že mne tento nezvyklý výron citu, hlavně vůči mé maličkosti, dostal a odzbrojil. Vím, že mne jednou, milá Witch, čeká ta samá smutná práce. Nejsem schopna si to představit. Děsím se i případné matčiné nesamostatnosti. Domů to mám skoro tři sta kilometrů. Máma k nám odmítá jen nakouknout a na dálku pečovat nejsem schopna. Bohužel ani pomoci finančně.
    Jolano, vztek asi není to správné pojmenování oné emoce. Dneska v Brně jsem to už docela prodejchala a začala jsem si adventit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s