Never more

Sjížděla jsem youtube. Hledala jsem u Ashfordů kudy tudy na ažuru rovnou při tkaní. Našla jsem, co jsem hledala, ale také to, co jsem vlastně ani nechtěla vidět a vědět. Instruktážní video, ze kterého mne stále mrazí, má původ ve Spojených státech, tuším, že ona charitativně ekologická (a nebo ekologicky charitativní?) organizace působí v New Yorku. Odkaz dávat nebudu, nemám sílu a ani chuť to znova hledat.
Možná jsem lakomec, možná jsem šetrná, možná jen hromadím krámy. Jen velice nerada vyhazuji věci, jen proto, že mají nějakou drobnou vadu. Šroubečky nechávám manželovi, moje doména je hromadění přírodních vláken. Zpracovaných i nezpracovaných. Už jsem se chlubila a ještě se mnohokrát chlubit budu – nastal čas jejich nerušené tvůrčí recyklace. Zatím „oblékám“ své separé. Je jisté, že značná část přetvořeného „půjde do světa“. Bylo jisté, že značnou část rozdám. Po shlédnutí onoho videa si až tak jistá dalšími osudy své práce nejsem. Přeci jen, podstatnou část zpracovávaného materiálu by většina paní domu nacpala do kontejneru se směsným odpadem.
Někdy v deseti letech mne někde ve skanzenu okouzlily koberce hadráky. Snila jsem o tom, že až budu velká, tak budu mít stav a na něm je budu tkát. Měla jsem vizi poctivého stavu, co zabírá půl cimry a při práci zpívá na celé okolí „na cukr, na kafe, na cukr, na kafe…“.
Když jsem už byla schopná sešít na stroji dva kousky látky a neprošít si při tom prsty, prozradila mi teta, že je možné zbytky látek nastříhat na ještě menší kousky a ty sešívat k sobě a to tak, že z pidi kousků jde ušít libovolně velká nová látka. Jen mi neprozradila, že tato technika má své zákonitosti a řád, a tak patchwork jsem měla dlouho ve škatuli „ňáká blbost, škoda času“. Škoda té polovičaté informace. Bylo by mne to bylo bývalo bavilo hned od samého začátku, kdybych byla bývala jen tušila něco o nutnosti trojúhelníkových šablon a skládání obrazců z trojúhelníčků a obdélníčků i čtverečků do čtverců.
Pak také kromě lněných, bavlněných a vlněných již nenositelných svršků syslím silonky s děravými patami a puštěnými očky. Nikoli abych si hrála na Pavoučici a punčochy z dlouhé chvíle a rozmaru zcelovala, ale proto, že se z nich velice dobře a snadno štrikují bačkory a rohožky. Se vezme nohavice a nastříhá se, jak duše na gumičky, na cca dvoucentimetrové proužky, které se provlečením spojují do „provázku“, který je vlastně nekonečný, protože s prvním podzimním ochlazením a kamínkem v lodičce či třískou na lavici….
Ono video, které mi stále dělá nedobře na duši i v hlavě, jsem rozklikla a nevěřícně na něj zírala, protože jsem nevěřila, že si správně překládám jeho název. Matrace pro bezdomovce.
Jsem zavalena „jednou-se-může-hodit“ hadry. Místo velkého stavu mám malý stolní jednolistý. Půl metru šíře na běhounek hadrák stačí. Dětský sen jsem si splnila předloni. Kdyby byly druhé trpělivé pomocné ruce při napínání osnovy (nebavíme se o zavádění, ale jen o té chvíli, kdy se osnova na snovacím kolíku přestřihne a je ji nutné rovnoměrně napnutou navinout na válec), asi by již v nasyslené hromadě nebylo jediné roztřepené tričko, řešetovité prostěradlo a ani jedna jediná punčocha. Tkaní je sranda. Nikoli napínání osnovy.
Nicméně, i mé recyklovací záchvaty mají své hranice. Mikrotéňáky od pečiva a zeleniny z hypersuper mají svou kapsu v kapsáři, stejně tak vnucené igelitky. Do sáčků sbírám psí hovínka a jiné tfujtajbly, které se štítím vzít do ruky. Je to jednoduché. Navléknu sáček na ruku jako rukavici, seberu hnus, setřepnu sáček přes ruku, sajrajt je v sáčku, ruka čistá, kraj, který zavazuji také a šup s tím do odpadkového koše. Třeba zrovna do toho, do kterého jsem místo speciálního sáčku dala vnucenou igelitku. Pak také do igelitek dávám nevratné lahve a drobné plasty a vůbec vše, co pak nosím do zvonů na separovaný odpad. Obtěžkána jdu tam, s rukama v kapsách zpět.
A v tom videu, které bylo úděsně tím, že bylo míněno smrtelně vážně, lektor názorně stříhal vyprané a vysušené mikrotéňáky a igelitky kdoví od čeho a odkud na proužky, stejně jako já stříhám svoje děravé silonky a provlékal kroužky z proužků stejně jako já ze silonek a namotával je na klubíčka velká až obrovská. Stále mlel cosi o recyklaci odpadů a o tom, že vše může ještě sloužit ke spokojenosti někoho druhého, a pak vzal tlustý háček, uháčkoval z toho igelitového provazu řetízek, práci otočil a jal se štrikovat krátké sloupky v celé řadě a pak v další a další a stále mlel pusou a já už nevnímala co, protože jsem jen zírala a docházelo mi, že jsem si název videa přeložila velice laskavě, že anglikanismus „houmeles“ by byl přiléhavější. Kamera švenkla bokem na lavici, kde byly rozložené již hotové „karimatky“ z igelitek na dokreslení, jaká to krása užitečná. A mně se udělalo zle.
Jsem si vědoma izolačních vlastností těchto „rohoží“. Ale jejich určení se mi jeví již hodně přes čáru. Darováním této spací podložky říkám „obdarovávanému“, že mi za víc, jak hromádku odpadu nestojí, že i jej vlastně považuji za odpad….
Odpadky odpadu.
Dlouho to budu prodejchávat.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., ekošílení, jak to vidím, povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Never more

  1. 747 napsal:

    Nj, nic se nemá přehánět. Ani ta recyklace. 😦

    • oldwomen napsal:

      Občas zírám, co se za Velkou louží líhne aktivistům v kebulích za nápady. Až donedávna jsem si myslela, že na úchylárny objevitelů cest slepými uličkami a ušetříme za každou cenu je specialista Přemek Podlaha a jeho Receptáře príma nápadů s hitparádou takle-to-taky-de-bastlit lidového zlepšovatelského hnutí. Ó, nikolivěk! Zaoceánští stoupenci environmentalismu jsou docela jiná liga. V porovnání s nimi nedosahujeme ani vesnické přebory Horní proti Dolní.
      Jak se začaly dělat mlíka v pytlíku, aby se pracující ženy nemusely vláčet a vymývat s flaškama… tak v jednom z prvních Receptářů, nebo jak se to tehdy jmenovalo, ale pan Podlaha to už tenkrát moderoval, byl oceněn nápad tyto pytlíky nevyhazovat, ale důkadně vypláchnout, aby to nesmrdělo a nastříhat na kroužky – viz systém silonky; a (jaká to změna!) háčkovat z toho košíky na zeleninu a erteple. Už tohle bylo praštěný, ale když má madam čas a houby co jiného na práci a je jí líto dát dvacku za kýbl, proč ne, je to jen a pouze její boj. Ale šacovat popelnice, drbat se s igelitkama a pak se tvářit jako mesiáš….. To už raději dám dvoubarevnou minci žebrajícímu bezďákovi a budu se tvářit, že mu věřím, že si za to koupí bagetu a ne škatuli čůča.
      ˇAch jo. Fakt ten filmeček hned tak neprodejchám.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s