Nebe pod nohama v hnoji

Znáte to. Občas se dostanete do stavu, že nechcete pár dní nikoho vidět. Zalezete, nevycházíte, nemluvíte. Umřeme sami v sobě a za dva či tři dny, maximálně za týden se zase narodíme, otřepeme se, jsme silní a duše nám zase září barvami. S podzimkem se tyhle stavy nejčastěji vyskytují. A nebo v těsném předjaří.
Znáte to. Mysleli jste si, že jste s někým v přátelském stavu, ale on se vám nejednou začne vyhýbat, jako by jej trápilo svědomí. Nevíte proč, jste z toho zmateni, pak se s tím nějak srovnáte, holt přátelství bylo nezištné jen z vaší strany, stane se.
Znáte to. Jste s někým v tak moc přátelském stavu, že si bezmezně důvěřujete a víte o sobě vlastně všechno. A ten druhý se najednou stáhne do sebe a zaleze a neotvírá a nemluví. Déle než obvyklý týden. Déle než měsíc. Napřed si to berete osobně, pak zjistíte, že stejně nekomunikuje s přáteli, kteří mu byli ještě bližší, uzavřel se i před rodinou. Napřed o něj máte strach, těžko pomoci dospělému svéprávnému, když pálí mosty a prchá, sám neví kam a proč. Začnete se uspokojovat, že je asi v pořádku, protože nakoukl do virtuálního světa, protože psy za plotem má zdravé a dobře živené a zcela zjevně v kondici.
Znáte to. Občas vyjdete ven a za nákupy a tak podobně v pro vás neobvyklou dobu a jdete jinými chodníčky, než běžně chodíváte. A náhoda protne vaše kroky jak s vyhýbačem, tak se stavěčem ochranných zdí před minulostí. A máte na pár dní námět ke zbytečnému přemýšlení.
Ve chvíli, kdy jsem přišla o placenou práci se mi začala vyhýbat ta, o které jsem si myslela, že jsme kamarádkami. Nevím proč. Náhodná setkání ve společnosti byla provázena pachutí špatně skrývané neupřímnosti. Potkaly jsme se náhodně včera na návsi. Rozzářila jsem se a pozdravila. Zkysla a odpověděla na pozdrav a připojila frázi „jak se máš“. Co komu po problémech, které stejně nemůže vyřešit. Přidala jsem na jasu i úsměvu a odpověděla, že skvěle. Opravdu nemám důvod si stěžovat. Líp už sice bylo, ale hůř, než je teď, snad nebude. Zkysla ještě víc a se slovy „stojí to za hovno“ utekla. Nechápu. Vloni se stala pomalu v jeden den dvojnásobnou babičkou, vyhazov z práce jí nehrozí, plat má jistý a na místní poměry nadstandardní, barák nerozkopaný, brambor se jí na políčku letos urodilo hodně a velkých… proč ty černý brejle?
Prošli jsme spolu blátem i žárem. Shovívavě jsem mu hrozila prstem a kárala jej „synku, synku, takhle teda ne“ a přikrývala jeho drobné rošťárny. Stejně jako všem ostatním. Chechtal se „mamulenko, mamčo, já se polepším“. Lepšil se. Ve své profesi patřil je špičce. Mne postihla reorganizace, on praštil dveřmi sám. Vím, jak chybí nebe pod nohama. Stále se snažím vrátit se tam, kde alespoň občas voní kerosin. Smiřuji se s tím, že se snažím o nemožné. Srazili jsme se spolu včera u kasy v hyperkrámu. Měl prázdné oči a kluk v něm byl pryč. Bezbarvé tělo bez duše. Zaplaťpámbu už nechlastá.
Děláš někde. Mám moc škol. Jsme na tom stejně. Furt máš kolchoz. Jo. Byla jsem u tebe snad stokrát s bochanem sejra, ale marně. No, já moc doma nejsem. Kecáš broučku, byls a pokaždý. No já jsem tě hlavně uháněla, že jak jsem se hlásila na konkurzy, tak jsem narazila i že hledají zalítávače na Zlíny a myslela jsem si, že by tě to mohlo potěšit a nekecej, že ti to nechybí.
Oči ožily. Možná se někde v hloubi chmur začalo klíčit semínko nové duše. Možná zase budeme mít nebe pod nohama a on i hlavu nad mraky.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Nebe pod nohama v hnoji

  1. samazakanalem napsal:

    Tak nekdy se ti, co jsme je povazovali za pratele, chovaji dost nevyzpytatelne. Kdysi jsem si myslivala, ze to asi bylo moji vinou ale vzhledem k tem rokum, stravenym praci mezi lidma, kdy mi porad nekdo neco vyklada a sveruje se, dnes uz trosku lepe vim, ze veci casto nejsou tak jak se jevi na prvni pohled. Tudiz ze i ten od pohledu spokojeny clovek, co ma dle naseho nazoru vse, muze mit skryty problem ktery ho nakonec ovlivni tak, ze se zacne chovat pro nas nepochopitelne. Nekdy az svinsky, pardon. Jenze o tom nikomu nerekl a tak se nevi, co za tim vlastne je. Okoli vidi jen tu jeho lepsi materialni stranku zivota. Aby do toho husa kopla. Jeden nechce ublizit, ale jak se v tom ma vyznat? 🙂

    Na druhe strane, opravdu existuje dost lidi, kteri si fakt nemaji na co stezovat a presto je clovek vida nespokojene, zakysle, ustezovane – nikdy nepriznaji ze se nemaji az tak zle, porad jen to obligatni “stoji to za hovno“, jako by bez radosti ze zivota, ktery ve srovnani s jinymi jeste nemaji zas az tak spatny. Nekdy mam dokonce pocit, ze takovych lidi je cim dal vic….a omlouvam se za to to tak rict, hlavne u nas. Jako by si mysleli, ze nekde jinde ve svete je raj, ktery existuje jen tak sam o sobe a na ktery maji automaticky narok. Neni zadny raj. Nikde. Ani omylem. Mozna je to tim, ze denne vidim lidi ze zemi kteri by za ten cesky “bordel“ a ziti v nem dali nevim co, ale proste si myslim, ze tihle vecny stezovatele si nevazi toho, co maji. Zrejme si vubec neuvedomuji, co vlastne maji. (Nejsmutnejsi na tom je, ze to delaji i lidi kteri svet taky videli a meli by tudiz vedet lip). Cimz nerikam, ze je u nas pohodicka a vse v cajku a ze nemame vyslovit zadne kritiky na to, co se deje. Jak jinak by se dala spolecnost nejak reformovat kdyz se nebude kritizovat?

    Ale cist nektere debaty stran toho, co si nasi lide mysli o zivote a moznostech na Zapade je nekdy fakt trudny cteni….ono uz to dneska totiz neni ani tak o tom, jaky kde mate moznosti, pac to krize pekne prosekala i v tech lepsich castech sveta, a to bohuzel i pro lidi co opravdu neco umi a opravdu chteji delat, ale spise o tom jaky mate vztahy a tudiz zazemi, se kterym se vam to pak vse lepe snasi (i kdyby to opravdu za to hovno stalo 🙂 ). To jest mit mj. kamarady, pratele, a i pokud mozno fajn sousedy a tohle si udrzovat muze cloveku hodne pomoct i v tom “na houno“ svete. Pac dycky budou nejaky starosti a problemy. Uz si nedelam iluze, ze by jako nebyly.

    Lidi, kteri maji v pohode rodinu, partnera, barak, praci, ziji v miru a maji denne co do huby a jeste k tomu ne jen kousek chleba a nebo s bidou nejaky ten zemak, a jeste jsou protivni, nespokojeni a neschopni jine obcas podrzet alespon psychicky, jsou mi naprosto nepochopitelni a povazuji je za velice nevdecne. Co by za to jini dali….To se fakt nedokazou rozhlidnout kolem sebe, o nic se nezajimaji, to si nedovedou dat veci do souvislosti a videt, ze jim jeste neni nejhur? Takovy nedostatek empatie musi byt nejaka zavazna charakterova vada.

    Cim jsem starsi tim vic vidim, jak je nesmirne dulezite mit praci a citit se uzitecny. I kdyby ta prace nebyla kdovi co, ale to, ze si clovek na sebe dokaze vydelat sam, ze muze pouzit to co umi a jeste to i treba predat dal, to je pro normalni lidskou bytost vec naproste priority. Neni nic horsiho, nez kdyz neco umite (nebo se i chcete naucit) a on to nikdo nechce, nepotrebuje. Chapu, ze v tom pripade nekteri zkolabuji, ze se casem zlomi a treba i sahnou po flasce. Neni nic horsiho nez nemit perspektivu do budoucnosti kdyz jste jeste ve veku, kdy byste ji mit meli.

    • oldwomen napsal:

      Ivo, víš sama, jak to ve Stepi s prací je. A já zase vím, že bych bez již zajištěného místa a pracovního povolení „ven“ nevyjela. Vím i to, že jsem ve věku, kdy jsem, i přes požadované znalosti a dovednosti, pro příjmové krajiny nezajímavá a místo ani pracovní vízum nedostanu. Takže stojím nohama na zemi a nefantazíruju. Asi je to i tím, že v práci jsem se se „světem“ potkávala často. Ono je to všude plus mínus stejné. Když pominu exteriéry 🙂 Víš celkem mne štve, že když jsem měla exotické zaměstnání a občas jsem mohla protáhnout na čumendu, tak „stojí to za hovno“ jsem měla za zadkem stále. Nějak mi to nepřišlo divné. Ani to, že pomáhám víc já. Neřešila jsem to.
      Ale jak píšeš. Díky tomu, co doma dělám, mám plné bříško a střechu nad hlavou, spím v suchu a teple, zbývá mi na drobné radosti. Jistě, odpouštím si kino a divadlo a výletování a musím počítat víc, než jsem v minulosti musela. Tak mne ta kyselost a zapšklost přijde přinejmenším podivná. Přiznejme si to, i ve dnech, kdy se nedaří a vše na nás padá a na ruce si nakakat a nejraději rovnou nebýt a mozek místo myšlení páše potraty zkratkovité… tak i v těchto hnus dnech je alespoň vteřina, kdy se pobaveně ušklíbneme a nebo nás něco zaujme, zastavíme se na něčem pohledem…
      Občas je zdravé přepnout se do módu „žiju teď a místo rakve do mne nastřelte madla, ať se líp nesu k peci“.

      • samazakanalem napsal:

        Vse moc hezky napsano. (Jen tak pro poradek – tebe jsem rozhodne nemyslela tema, co remcaji na ceske pomery a mysli si, ze jinde je mnohem lip. O tobe vim moc dobre, ze mas zdravy selsky rozum a vis, ze vsude je chleba o dvou kurkach. Psala jsem to sem jen jako doplnek k tomu tematu, ze nekteri fakt nevi, jak dobre se maji a jeste se jim zda, ze trava je jinde zelenejsi – ale to se asi zda celkem casto, kdyz se na tu travu hledi jen zpoza plotu svy zahradky do te sousedovic. Nicmene, obe vime, ze jsou zeme, kde je mnohem hur a zaplat Pan Buh – nebo kdokoliv jiny – za to, ze jsme se nenarodily tam).

        Jak je to ve Stepi vim dobre. Jak by ne. Vsak jsem tam (v podstate) dost casto. Mam tam lidi. Je to opravdu zoufaly a to bez prehaneni. Nevim, jak to pujde dal. Jak to dopadne. Ale je mi z toho divne. Takhle by to byt nemelo. Na pohled je to tam sice hezky, upravny, vyspraveny, ale co je to platny kdyz neni prace.

        Na druhe strane si rikam, tak kdyz uz je to takovy, tak proc si nekteri lidi vsecko delaji jeste horsi. Treba jak ta tvoje byvala kamoska. Kdyz to tak vezmu, (nekteri) jsme se treba za komancu taky nemeli dobre, a to myslim fakt nedobre, ale presto vsecko jsme si v tom dokazali najit normalni lidsky rozmery = meli jsme kamose a pratele a rodinu, pro ktery nam nebylo zatezko pohnout zadkem a sejit se, pobavit se, i kdyz ne luxusne, pokecat, probrat veci, zanadavat si, pobrecet si a pak si treba aji zabekat (zazpivat). Nevim, ale nejak tusim, ze receno moderne a dost blbe – vo tom to prave je. Rezimy jsou rezimy (jasne, treba ten severokorejsky je opruz a tam teda moc sanci na normalni vztahy asi neni) a ekonomicky pomery jsou mozna divny, ale prece, mezi tim je porad takovy ten normalni lidsky zivot, to jest vztahy, lidi okolo, rodina, bydleni, takova ta mala historie, atd.

        Nevim ale casto se mi zda, ze dnesnim problemem je v podstate nedostatek normalni komunikace. Dnesni doba je tak plna komunikacnich technologii, ze uz ani nedovoluje, aby spolu lidi poradne komunikovali. Driv, kdyz jsem potrebovala mluvit s kolegou/gyni ve vedlejsim kanclu/rezortu/oddeleni, tak jsem tam bud sla, nebo on/ona sla ke mne, nebo jsme si dali rande nekde uprostred a tam se to vse z oci do oci resilo, nemluve o tom, ze se to casto prelilo pak i dal, dejme tomu po prac. dobe do vedlejsi restaurace kde se taky sem tam docela dobre upevnily vztahy uz jen tim, ze jsme si mimo pracovni dobu rekli vic, nez by clovek dokazal v praci. Ted se to dela tak, ze se posle mail. Chapes? Mas toho cloveka par metru od sebe a on ti posila mail…….hm. Nemluve jeste tak o tom, jak to funguje i v rodinach a mezi prateli.

        To me dycky rozesmutni kdyz vidim rodice s deckem, jak cumi do mobilu, decko do tabletu, aby neotravovalo, nebo parta lidi u stolu v hospe a kazdy dlube, dlube, dlube neco nekomu kdo je uplne jinde, zatimco by mohli mit pokec tam kde zrovna jsou. Kazdy ztraceny v tom svem vlastnim virtualnu. Nejak nas ta technika rozdeluje, misto co by nas spojovala. Ale to za nas zadny Deux ex Machina nevyresi, ba ani politik, a tak jsem se to rozhodla sama nejak uplatnovat v praxi, coz znamena, ze net je spise pracovni nastroj, obcas teda se nekam zajede na pokec, ci da neco na blog, ale jinak se snazim zase zit v realite. Abych prave vedela, co kdo kde potrebuje :-). Jestli neni nekde nekdo, kdo by potreboval spise pokec nez sms s tim, ze na nej/ji myslim. Ale to prosim te neber tak, ze kritizuju lidi, co jsou na netu vic. Ja vim, ze treba ve Stepi a male dedine je net vyborny nastroj jak komunikovat s lidma.

  2. Witch napsal:

    Je fajn, když člověk vzkřísí jiskřičku, aspoň na chvíli. Gratuluju! A díky za ozvuk „normálna“. Dneska jsem se potkala s těžkou dekou, ještě si identifikuju a rozebírám, co jsem vlastně zažila. Ano, já byla v pohodě, myslím, že jako profík dobrá, ale co se přede mnou otevřelo za ďouŕy do pekel… Shrnu to do několika slov. Rodinný manipulátor, dvě poštvané bytosti, které sledují prachy (a jsou k tomu naváděny), staré křivdičky a naočkovaná nepochopení, léta problémů. Čtyři lidi proti mně.Dva pochopili, že se mnou nehnou, jeden, že asi mám nějakou svou pravdu, nicméně jsem i neškodná, poslední se spokojeně bavil. Jsem dobrá 😉
    A Vy taky 😀

  3. 747 napsal:

    Jó vztahy. To je věc složitá a citlivá. Skuteční přátelé si mohou říct cokoliv a případné neshody si umí vyjasnit, vzájemně se chápou i respektují. Pseudopřátelé se takovými procesy nezatěžují, jsou náchylní k povrchnímu vidění. Tak se asi ta vaše „kamarádka“ pere s představou, že „všem je líp, než jí“ a to je značně sebedestruktivní přístup, který ovšem neporazíte, kdybyste se kdovíjak snažila. Tydle lidi si ve své ublížené póze většinou rochní.
    U „synka“ to snad tak není, ten se jenom zašil do svý jeskyně a možná se ještě „hledá“. Třeba jste mu zrovna Vy pomohla určit směr. 😛

  4. jura napsal:

    Vidím, že babí léto není „nebezpečným obdobím“ jenom pro mne. 🙂 Hezky jsem si početl. Tentokrát ani dokonce nepokárám SZK za rozsáhlost jejich příspěvků. 🙂 Kamoš, o rok mladší, sportovec, který přečkal před štrnácti dňama „úspěšně“ infarkt, vždycky tvrdil: Kurva, chlapi, co blbnete – Amerika je tady!!! 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s