Budu se muset naučit couvat do pravého úhlu

Hm. Vozík s naloženým standardním kulatým tři sta padesáti kilogramovým balíkem utlačím ze silnice do vrat i po ledě. A to je to drobně do kopečka. Je fakt, že musím trošku zabrat, i na heknutí, jak na ženském Vimbledonu, dojde, ale zvládnu ho zatlačit do vrat a dál do dvora bez pomoci. Vozík našlapaný volným senem – jednou rukou, s písní na rtech a prstem v nose. Většinou. Až do dneška.
Předevčírem jsem na požádání shodila trávu v šesti měřicovém sadu. Ó, pohodová turistika tam a zase zpět a pak tam a nazpátek a pro velký úspěch ještě jednou a ještě a ještě, po půlmetrovém pokosu až do vítězného konce. Včera jsem zavadlé pokosy otočila a přikulila do řádků, aby tráva pěkně doschla. Zlatý galeje. Gulag je ozdravovna. Vraha bych tak krutě nedokázala potrestat – šibenice je lidštější. Dnes jsem suchou šustivou nádherně zelenou voňavou otavu nakopila k cestě a začala nakládat na vůz. Tak na pět jízd jsem tu hromadu odhadovala.
Už jsem měla založené rohy, když se majitel sadu přišel podívat, jak se vede. A přišel s vlastními vidlemi. Že mi naloží fůrku, jak ho staříček učil. Jen jsem pohrabovala spadlé a česala kopku na voze. A podávala na prostředek, když sadař ušlapával náklad. Jistě, celek se skládá ze dvou polovin, které jsou naprosto shodné, jenže nám se podařilo na vozík narvat větší polovinu sklizené otavy. Ani se mi nechtělo věřit, když jsem se ohlédla.
Ještě stáhnout sítí, aby stébla neodletovala a hurá domů. Pravda. Bylo mi divné, že se od posledka nějak zdrcly popruhy a vozík se jeví užším a kratším než byl v době, když do něj přistály první dnešní naložené vidle, ale co, volný seno je lehoučký, auto-traktor ani nepozná, že něco táhne.
Před domem jsem zastavila u chodníku, vypřáhla vozík, otočila jej směrem k vratům, zatlačila proti mírnému svahu – nic. Vozík se drze snažil mne převálcovat a hodit mne na protější krajnici. Došlo na tenisový posilující výkřik, zabrání celým tělem – a zase nic. Půl vozíku na chodníku, půl vozíku plus oj v silnici, prostor na otočení auta, srovnání kol a připřažení vozíku a jeho následné zatlačení couváním veškerý žádný. Prekérní situace. Pomohl soused. Pochopil, že buď spojíme síly – nebo bude hodně dlouho čekat, než bude moci projet.
Přeložila jsem vozík již ledasčím. Občas se divím, že jsem při rozjezdu ještě neurvala kuli.
Ale volným senem?
Vše je jednou poprvé.

Reklamy

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Budu se muset naučit couvat do pravého úhlu

  1. Witch napsal:

    Hlavně je šílené, že tuhle těžkou práci děláte vy.

  2. Milena napsal:

    Jo, když šlapala seno moje babička, (a už je to padesát let) tak jsme museli zabrat všichni i s krávama, jinak jsme ze sadu nevyjeli. A bylo to taky skoro po rovině. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Vás obdivuji, protože do toho bych já dobrovolně nešla.

  3. 747 napsal:

    Ehm, znáte to vo tym volovi, co ho umořilo stokrát nic?! Si nepěkně zahrávate s vlastním zdravím. 😈 Ale je potěšující, že není-li pomoc domácí, zjeví se aspoň ta sousedská. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s