Skoro…

Vykoukl na mne, z účtu v jedné sociální síti, inzerátek pracovní. Zadavatel popravdě uvedl, že práce je spíše vhodná pro holky, ale pokud by některého z kluků bavilo vaření a péče o děti a štrikování a povídání si o tom všem, že není problém a ať to klidně zkusí. Že pracoviště je sice v Praze, ale kombinace něco ve firmě a něco doma je průchodná. Že takhle nabídku do JOBu formulovat nemůže, tak to zkouší tady, co kdyby třeba. Jednalo se o místo redaktora nějakého internetového magazínu.
Anyone can do anything. Tak proč ne já. Napsala jsem zadavateli motivační mail, přihodila odkaz na blog, odmítla připojit životopis, který je v tomto případě zavádějící, proč se dopředu diskvalifikovat nevhodnou fakultou. Zaplula jsem si na růžovém obláčku snění o samých pozitivech a sociálních jistotách plynoucích z pravidelného příjmu. Lakovala jsem si to, jak to jen sny umožňují. Jednou týdně se dokodrcám na poradu, zapíšu si za uši i do diáře úkoly, při troše štěstí se juknu i na Holečkovou a zkonzultuji nějaké ty šmodrchací špeky, schrupnu si ve vlaku, konec odkládání i chvil zoufání si, hosana a hurá, pevně dané termíny bez ohledu na počasí za oknem, ale práce pro živitele s pracovní dobou kterou si sama sobě si…… Paráda, že jo.
Představte, si, že ono by to i klaplo. Kdybych byla ochotna se přestěhovat do Matičky Stověžaté. Bo práce z domu znamená se denně dostavit k chlebodárci a ještě být holka na telefonu, kdyby něco, tak do hodiny seš tu. Jak jsem se dozvěděla v další odpovědi. Ale to předbíhám. Motivační mail byl přijat, holubí pošta doručila zadání zkušební práce, žádost o životopis a případně odkaz na další práce, zabila mé snění upřesněním, kde je vhodnější rozbalit pracovní stůl.
Mám ráda výzvy. Natáhla sem si budíka, aby mne upozornil, že minimální časový limit je fuč, o maximálním jsem neuvažovala. Měla jsem představit,plus mínus dvěma a půl tisíci úhozy včetně mezer, ale nenapsat recept, něco, o čem jsem v životě neslyšela, jen jsem odvodila ze zadání, že to asi bude jídlo. Google vyhodil jen recepisy a jedno přiznání, že je to národní specialita.
Budík se rozdrnčel ve chvíli, kdy jsem dopsala demotivační mail s požadovanými přílohami.
Mí drazí pražští kamarádi i příbuzní. Nezlobte se na mne, mám vás všechny ráda, ale své astmatické průdušky mám raději a bydlení v Praze jsem si už vyzkoušela – ve městě vadnu, chřadnu, blednu, kašlu, sípu, zdechám. I když to, na co nadáváte – noční zvuky města, cinkání tramvají, sem tam zvuky sirény, rachocení popelářů – tak tohle všechno mi navozuje pocit bezpečí a ukolébává mne to do nerušeného spánku. Budí mne ticho. Bývalá profesní deformace.
Konkurzem jsem prý prošla. Prý je škoda, že bydlím tak daleko. Nevadí, je to pryč.
Cháchá, že vy byste rádi věděli, co to bylo za baštu?
Kdo si počká, ten se dočká.

Advertisements