Jen jednou v roce opékáme vuřty nad volným ohněm

Šokovala jsem robátka. Nekývala jsem a nepodávala ruku s pomocí. Přestala jsem být silnou a vše zvládající. Zvedla jsem telefon, vyťukala číslo a oznámila, že potřebuji… Neprosila jsem, nerozkazovala, nehroutila se pod horou povinností. Jen jsem řekla, že chci, aby na tři dny přijeli máknout a že chci, aby bylo hotovo do Velikonoc.  Robátko holčička se opatrně ptalo, kdy jsou Velikonoce. Robátko chlapeček cosi v povzdálí brblalo a robátko holčička přikrylo dlaní mobil a zasyčelo, že u toho může bejt sranda a pak do mikrofonu píplo, že dá vědět, kdy teda, ale že jo.

A tak jsem s kamarádkou se zelenými prsty o slunečné a mrazivé a větrné sobotě prořezávala přerostlé stromy v sadu a v neděli, která byla neslunečná a větrná, jsme dodělávaly zbylé a stahovaly větve na dvůr pro radost kozám a taky, že tam je snadněji pokrátím na polínka a tenké proženu štěpkovačem a ona se zase zima zeptá, jak jsem se flákala na jaře a v létě. Upřesním. Kamarádka se zelenými prsty určovala, co pryč a co nechat, nůžkami se oháněla sama, o pilu jsme se přetahovaly.

Ještě v sobotu večer se robátka ozvala, že přijedou obě a ve středu, že si na mojí počest dobrali starou dovolenou. Zahřálo mne u srdíčka, jaká to mám hodná robátka.

V pondělí jsme se budili do bíla a sníh padal a byl těžký a bylo ho moc. Ve Stepi skoro dvacet  čísel souvislé vrstvy, u krajnic samozřejmě víc, u robátek  skoro půl metru.  Volali jsme si co hodinu, upřesňovali sněhové zpravodajství, drbali se za uchem, ale katastrofické scénáře nepsali. Nebude se dát dělat venku, máknem pod střechou. Nakonec sníh na svatého Josefa je normální jev a v mých rodných Kopcích občas chumelí i v květnu.

Úterý bylo břečkovité.

Středeční ráno mrazivé a sem tam vločka prolítla, ale pondělní sněhové haldy vsákla zem. Jen v zastíněných koutech se ještě bělalo.   Přijela, zlatíčka moje, po poledni. Posílila  se bramboračkou, zanadávala na vlhkost ve skříních, protože montérky se od léta v pase nějak srazily, oblékla pracovní rukavice a ve dvou se o lépe táhne, ve třech práce lítá od ruky.  Vyhrabali jsme zahradu i políčko. Vyčistili kus kozí ohrady. Podávali si ve chvílích pauzy lahváče. Sundali si bundy a v závětří za humny i svetry. Začaly nás pálit tváře a vyskákaly nám na nosech první pihy.  Sluníčko viselo v úrovni očí stojícího člověka, když jsme škrtli pod hromadou vyhrabaného a dým válející se po zemi nám prozradil čtvrteční uplakané ráno. Stařina se proměnila v popel, plamínky se roztančily ve větvičkách, u Měsíce vykoukla Venuše, Orion se posunul z koruny višně nad střechu stodoly. Za měsíc už bude za obzorem. Napíchli jsme vuřty na jabloňové vlky, otáčeli jimi nad žárem i plamínkem, vuřty se proměňovaly v ježky a spirálky a omamně voněly, tak jak jen první nad ohněm připálené vuřty po dlouhé zimě umí vonět a syčet odkapávaným tukem do žhavého popela. Nebe na západě přecházelo z růžové do rudé a tmavě modrá  je pohlcovala, kolem Měsíce se udělalo kolo. Olizovali jsme si mastné prsty a podávali si napřed pivo a pak hrnek s horkým čajem a měli radost z hotového a říkali si, že večerní červánky jsou ranní moldánky a že měsíční kolo je jistá voda a že je fajn, že jsme si pohli a že je to vidět a vůbec, kdo tě líp pochválí, když ne ty sám. Robátko chlapeček si tajně foukal na první jarní puchýř v dlani a robátko holčička si nenápadně protahovala záda rozbolavělá nezvyklými pohyby. Zimní pracovní bundy jsme měli zapnuté až ke krku. Ze země stoupala syrovina. Bylo nám blaze. Přivítali jsme jaro jak se patří uctivě.

Čtvrteční ráno opravdu přeprchalo. Ale s polednem se vyčasilo a my vyčistili dočista dočista kozí ohradu.  Kyselinu máselnou vyhnali ze svalů horkou vanou a švestkovým šláftruňkem.

V pátek počuchtáme dvůr. Dá-li čas, prověříme s večerem  neporušenost venkovního grilu. Ne, žádné kotletky a ani špízy a žádná dlouhá veselice. Neposedíme, postojíme. Nad plameny v topeništi opečeme druhý věnec vuřtů. Ve Stepi je o dřevo nouze.  Jen jednou v roce opékáme vuřty  na zahradě nad dohasínající vatrou. Po zbytek sezony jen v grilu pod pergolou. I malý ohýnek zahřeje a zazáří.

Reklamy

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice jak to vidím. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Jen jednou v roce opékáme vuřty nad volným ohněm

  1. Jarmila napsal:

    Šťastná to žena, má robátka.

  2. Witch napsal:

    Úplně cítím tu vůni! My jsme ještě pod sněhem… Ale taky bych ráda vylezla!

  3. Kutil napsal:

    Na vaše vuřty jsem si vzpomněl, když jsem šel včera přes pražskou Kampu. Ukázka toho, jak se dá podnikat se vším. U okýnka s občerstvením si koupíte „syrovou“ klobásku, půjčí vám „klacek“ a na prostranství je pak kovový koš na nožičkách a s tovory, kde žhne zřejmě dřevěné uhlí – no, a vy si tu klobásku sami opečete…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s