Hrátky v času nečasu

Blížilo se poledne. Cítila jsem v zádech i nohou právě skončené prohazování nutných cestiček návějemi. Zatím jen po dvoře a sadem k hnojišti. Byla jsem vyfoukaná a vymrzlá. Step nám dává již pár dní pocítit, kdo je v kraji šéfem. Zavařila jsem vajíčkový záklektek do zbytku kuřecího vývaru od včerejška a nalila si misku.  Drahoušek slíbil že ráno zatopí. Jenže v jeho časoporostoru panuje hluboká noc. Mohla bych, je to hned, ale proč, však ať si ho zima vzbudí, žádné rozmazlování. Slíbil. V mnou okupovaném Robátkovo pokoji je teplo a láká k pauze s šitím v ruce. Jen co prohážu ještě chodník, aby mohly projít babky do kostela na odpolední pobožnost a  nebořily se po kolena do znovu navátého.

Strčila jsem maso do trouby a nalila si druhou misku polévky. Manžel se zmuchlaným obličejem a ospalky v koutcích očí nadával na zimu a poptával si ranní (sic!) kávičku. Odfukoval lógr z kníru a filozofoval na téma přijatého množství potravy a šíře prdele. Vyjídala jsem husté z vypité misky a jemně oponovala naznačením již  vykonané fyzické práce a připomínala se bojem se sněhovou kalamitou. Naivně jsem doufala, že se pochlapí, když už je vzhůru a vnímá, a řekne, že vjezd a chodník udělá. Starej pes a nový kousky. Můj manžel a paní Colombová mají mnoho společného. Ještě nikdo je ve vsi neviděl, ale přesto nikdo nepochybuje o jejich existenci.

V hrnci zbývalo tak na půl misky, já potřebovala nabrat kalorie ještě tak na deset sněžných lopat. Dolila jsem si. Manžel cosi utrousil o špekounech. Jeho chování volalo po políčku. Samo, že se nedopouštím domácího násilí. Jsou sofistikovanější formy pomsty.

Doklidila jsem sníh a poděkovala v duchu Stepi, že utišila vítr a noc bude zcela zjevně klidná. Znovu jsem oběhla zvířata, abych večer už jen podojila a doplnila trochu sena. V domě již bylo citelně tepleji, vůně pekoucího se masa se drala z kuchyně na chodbu. Ještě hodina a bude hotovo. Čas zadělat na knedlíky, čas dát dusit zelí, čas ženské pomsty.  Původně jsem chtěla dělat celkem dietní bramborové knedlíky. Drahoušek si hlídá cholesterol. Házela jsem si korunou nad jednoduššími bosáky a nebo klasikou z teplých vařených brambor.  Ale nad, nejen dnešní,  zjevný nepoměr v dělbě práce a „ranní“  vtipnost jsem se nedokázala povznést. Tak jsem do zadělávací mísy sypala hrubou mouku a lila první podmáslí, klepla kachní vejce, nadrobila rohlík.  Cibulku do základu pod zelí jsem hodila do poctivé porce sádla. Bašta se mi povedla náramná. I horník v čelní ražbě by po ní trhal rekordy. Já ti  dám kalorie.  Si dej ještě pláteček knedlíku, krájela jsem tence, jen na vytření zelí z talíře. Travička zelená, Borgiovic Lucina.  Zatracovaná i opěvovaná, milovaná i nenáviděná česká klasika knedla vepřa zéla. Jsou jídla, po kterých potřebuji alespoň decku piva k rychlejšímu trávení. Po vepřovém raději třetinku.

Skřítci domácníčci zamleli bambulkami na čepičkách a přidali políček na druhou stranu mužské tváře.

„Miláčku, si skočím před dojením na jedno, jo. „Povídám do zad mizejících od stolu.

„Jo, jestli nemáš, peníze jsou u počítače.“ Ozývá se s dílny spolu s cvaknutím zapalovače.

„Ne, mám v kapse, Jarda chtěl, včera, pytlík tvarohu.“ Hledám včerejší kalhoty. Vždyť jsem si je dávala sem. To není možné, okno po dvou jedenáctkách. Ne, tady jsem se svlékala, to není možný…

„Miláčku, včera jsem si složila pouštní gatě. Tady. A nejsou. Neviděl jsi je?“

„To byly tvoje? Já jsem si je oblík. Ty peníze máš na stole.  Počkej já se svleču. Já nevěděl.“

Padla facka, padla na sále, pan kapelník kvapík hrál. Míjím manžela, cítím jeho oči na svém pozadí a slyším zmatek v jeho hlavě. Rozumím mu. Jsme stejně vysocí, od začátku vztahu jsem ten hmotnější v páru. Vlastně je náš rozdíl váhy po celá ta léta neměnný.  Byl neměnný. Dvaceti kilový. A najednou ho škrtí v pase moje pracovní gatě.

Díky, skřítci, za zastání.

Reklamy

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Hrátky v času nečasu

  1. 747 napsal:

    😆 Přes vlastní pupek nevidí ladné křivky! 😆

  2. Dana napsal:

    Mám nutkavou potřebu shodit nějaké to kilíčko. Jenže mé tělo volá po vysokokalorických pokrmech jak velbloud po vodě. Takovému volání se odolat nedá. Tak proto včera ta čočka s klobásou a dneska vdolky pěkně tlustě mazané špendlíkovohruškovýma povidlama a na ozdobu šlehačku z 50% smetany od naší Elišky. A k tomu obojímu silnou kuřecí polívku 4 hodiny vařenou, tuk jsem nesbírala, bylo ho na ní tak půl centimetru. Vždyť tuk je nositelem chuti. A zítra se mi zase ozvou kyčle a svědomí…

    • oldwomen napsal:

      Nesladím ani čaj, ani kávu a ani kakao a limonády nepiji, jen občas přírodní šťávu. Manžel buchty ani zákusky nejí, tak peču velice vzácně. Sem tam se stane, že si tělo o sladké řekne samo.
      Bylo mi blbé jíst lžičkou marmošu rovnou ze skleničky. Jenže tělo volalo po lehce stravitelném cukru a chleba máslem medem nevyhovoval. Tuk tělo nežádalo a chleba nechtělo strávit. Chtělo jen cukr a raději jednoduchý. Tak jsem si ze čtvrt litru usmažila papírové palačinky. Osm jich bylo. Marmeládu dělám tak, že na kilo protlaku dám třicet deka cukru. Omniovka třetinka višňové praskla na první čtyři. Druhá dávka byla s meruňkovou a už decentně. Jsem doslazena a výčitky svědomí nemám. Kilíčka se odpaří při sušení sena.

  3. vimneok napsal:

    tak to se povedlo 😀

  4. Vladka napsal:

    Happy end 😀

    Moc se mi líbí výraz vajíčkový záklektek, plně vystihuje reálno. Tak mě napadá, že jsem pro to desítky let neměla název. Vždycky jsem jenom rozkvrdlala vejce.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s