Když už jsem vzpomněla babičku

Jako dítě jsem se babičky písecké bála. Chyběla jí laskavost a vřelost babičky pražské. Byla s námi jen málo, zpravidla jen v době jídla a v mých dětských očích vypadala tak trošku jako čarodějnice. Kachlová pec v kuchyni výměnku vypadala tak opravdovsky. Často jsem hledala onu lopatu, co se na ní sedá a sedící je na ní šoupnut do trouby a dvířka se zavřou…

Dětské oči vidí jinak. Jednou se jí za všechna svá dětská školková podezření omluvím. Až se zase potkáme. Nehmotné.

Ve vzpomínkách vídám babičku, jak si lije do melty modrý mlíko (ehm, již vzpomínané sáčky s modrým potiskem -polotučné mléko za dvě koruny litr s obsahem tuku do dvou procent), smáčí rty v hrnku, kroutí hlavou a s povzdechem si přidává do šálku lžičku másla. No, copak tohle nebyl jasný důkaz čarování? Vždyť máslo se maže na chleba a pokapává medem, ale dělat z něj   l e k t v a r ?

Předevčírem jsem si špatně spočítala den a zapomněla, že chci dělat, ještě před dojením, knedlíky a že nemám odlito v krajáčku do kafe. Celý nádoj jsem zasýřila. Musela jsem jít koupit litrovku mléka. Au au au. Plastová láhev s červeným víčkem, tuku prý tři procenta, bez pár haléřů tři pětky za litr.

Meltu nevařím. Kupovaná směs je nevoňavá, čisté Karo a pražené žito v celém zrnku se již neprodává. Zalila jsem instantku horkou vodou, dolila hrnek koupeným mlékem, smočila rty, zakroutila hlavou, povzdechla si a zahleděla se na máselničku.

Ďábel se skrývá v detailech. Babička s každou bílou kávou mlčky tesknila po svém hospodářství, po čtyřech stračenách nuceně odvedených do družstevní stáje, po jejich hustém mléce bez pachutí po svářeném plastu…

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ..... Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Když už jsem vzpomněla babičku

  1. LadyEvil napsal:

    Jojo…schovávám se v detailech, přesně :))

  2. vimneok napsal:

    to je sranda, jak člověku dojde spousta věcí až časem…. ale domácí mléko a sýry závidím, taky bych to brala… akorát já holka městská z intošské rodiny – nevím nevím jak bych hospodářství a kravičky zvládala. proto chodím nakukovat a žasnout sem 🙂

    • oldwomen napsal:

      Táta byl právník, máma prodavačka, kromě letních prázdnin jsem prožila prvních čtyřicet let života v paneláku a cokoli pod sto tisíc obyvatel jsem považovala za vesnici.
      Od sedmdesátého roku už babička nemohla mít ani králíky, o slepicích či něčem větším nemluvě. Muselo to pro ni být strašné.

      • vimneok napsal:

        FAKT?? to teda ziram, myslela jsem, ze jste v tom vyrostla… a jak jste se dostala z mesta ke statku?

        • oldwomen napsal:

          Místo důchodového spoření hypotéka, pak je to jednoduché. Řádkem mrkve to začíná, kombajnem končí. Kdyby jedním 😛
          Nééé, pole nemám. Jen necelý hektar louky. A zvěřinec.

          • vimneok napsal:

            no alespoň vás to uživí, narozdíl od těch důchodů… zvěřinec mám ale v paneláku taky, odjakživa… nějak vždycky skončím nakonec se zvěřincem.

          • vimneok napsal:

            …ale pak je to někdy dost komplikované s těmi zvířaty… zvlášť, když musíme pak odjet…

            • oldwomen napsal:

              Ano, naučila jsem si vybírat si dovolenou po minutách. A čas měřit od dojení do dojení. Je to velká změna životního stylu. Jsem už až do smrti uzemněná. Nemám za sebe zástup a hodně věcí se musí denně a nesmí se vynechat…
              Ále, dost jsem se po světě narajzovala. Je čas kotvit.

  3. Dana napsal:

    A přesně proto, abych nemusela vzdychat a rozpouštět v kafi máslo, abych nemusel přemýšlet, jestli na dovolenou do hor nebo k moři, a abych se už v životě nikdy nenudila jsem utekla z města a koupila ovce, kozy, krávy a spoustu další havěti. Sice teď víc věcí musím, než nemusím, ale nějak ty moje musy mají větší smysl. A když se někdy musím přemáhat, abych se na ty musy vrhla, sama sebe přesvědčím, že já přece nemusím, já CHCI. A v tom je velký rozdíl.

  4. Strejda Olin napsal:

    Zní to hezky, je to takové zemité, gruntovní. Člověčí. Dřina a starosti od tmy do tmy, denně bez výjimky. Výsledek nejistý – nemoci, počasí, neštěstí, smůla. Ale samozřejmě i radost a štěstí. Z „filizofického“ hlediska – není to krok zpět? Vývoj do minulosti? Asi ne, není to masové, je to ojedinělé. Je to životní styl, názor. Mě také víc než panelák láká srub, na samotě víc než na sídlišti, chlév nebo stáj víc než kancelář nebo dílna.
    Ale něco na těch návratech do „primitivna“ bude. Zajímalo by mě co.

  5. 747 napsal:

    A co teprve ty stračeny! Jak ty musely vzpomínat! 😉

    • oldwomen napsal:

      Éro, těžko říci. Združstevněné byly někdy v padesátém roce, odhaduji, protože už dobře dojily, tak musely být po třetím, čtvrtém otelení. Babička o tom nikdy nemluvila. V každém případě, v době mého dětství už stračeny byly na věčně zelených pastvinách a jejich maso splnilo kus dodávek pro výživu pracujících.
      Bábina byla tvrďák. Nosila v sobě, a dusila, jak špatné tak dobré. Emoce neprojevovala. Možná proto budila v nás dětech strach.

  6. věra napsal:

    To já jezdila v předškolním i školním věku k babičce na Jižní Moravu, to byl úplně jiný svět než Ústí, kde jsem vyrůstala. Byla zlatá, a to ani nebyla vlastní – děda, horník lignitových dolů ovdověl, první žena mu zemřela na TBC a zůstaly mu na krku 3 děti – 2 až 12 let. Tak si našel děvečku ze sousední vsi a přivedl ji do svého domku z vepřovic. V tom domečku byla malá kuchyňka a pokoj, kde se spalo, komora, plná zavařenin, kompotů, bokovinka z domácí zabijačky, zavařeného masa a naložených okurek, obrovský sádlák a různé další lahůdky – a chlévek, kde zpočátku ještě stávala kravička Lízinka, než ji museli dát do JZD.. Tam a nebo na druhém konci vesnice, kde je krásný a filmaři oblíbený zámek, jsem střídavě trávila své prázdniny (v areálu zámku bydlel strýc). Babička se 6 týdnů prázdnin starala o mě a mé dva sourozence, a o další tři (místní) vnoučata . Pro vodu se chodilo do studny, zpočátku neměla ani pračku, starala se o zahrádku, o drůbež, o prasátko a kozenku. Nevím, jak to všechno stíhala, byla maličká a hubená, a přesto denně nosila ze záhumenky „trávnicu“ narvanou krmením pro dobyteček, chodila v „pracovním kroji“ a pod trávnicou ji skoro nebylo vidět. Děda jí moc nepomáhal, byl dost nemocný.. A nejlepší na mé milované babičce bylo, že na nás tím pádem neměla moc času, navařila nám, a my, opečovávané a hlídané městské děti jsme krom doby oběda lítaly po vsi, po zámku, po bažantnici a chodily se koupat do „rybasa“, vymetaly jsme zahrady po celé vsi a vůbec si užívaly. V neděli babička postavila na polévku a zadělala na knedle, dohlédla, abychom se my děti slušně oblékly, sama si na sebe vzala svůj oblíbený světlemodrý sváteční kroj a vyrazily jsme na „hrubú“ omšu do kostela – děda zatím dohlížel na kamna, aby polévka „probublávala“.. Jo, to byly časy.. A mléko od Lízinky bylo výborné, pily jsme ho „z kožky do kožky“, jak se tam říkalo, čerstvě nadojené.. Domek už od 70tého roku nestojí, „mladí“ si postavili nové, musela se sundat hruška „krvavnička“ a ořech, který měl velké „papíráky“ , studna sice stojí, ale voda je jen užitková. No jo, časy se mění..

    • oldwomen napsal:

      Mám obavy, že čas se momentálně vrací tak o devadesát let zpět. Občas mám pocit, že časy povinné poddanské roboty a žádostí k vrchnosti o povolení každého prdu byly krásně svobodné a osvícené – hlavně pro poddané.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s