Všední pondělí

Selata dovršila sedmý týden života. Sice jsou stále přisátá k mámině cecku, ale již žerou i veškerou tuhou stravu, o té kašovité ani nemluvě. Jsou vitální, dobře rostou, váží již víc jak dvacet kilo. Je zbytečné nechávat je dál pod sviní. Dvě nejzvědavější vyběhla ven pootevřenými vrátky. Venku toho je vždy tolik k prozkoumání! Chytla jsem první. Řev, jekot, nářek, zoufalé kvičení selete a sviní zuřivé lomcování hrazením.  Rozbučely se krávy, rozmečely kozy, rozbečely ovce, rozeřvaly husy, slepice se poplašeně rozlétly po zahradě, robátka za oknem udiveně dloubala ospalky z očí a stavěla si na kávu.

Šňupla jsem si Ventolinu, zápas s prvním podsvinčetem mne přidusil. A hurá na druhé. Robátko mi z okna ukazuje hrnek a pixlu nesky. Kývám hlavou. Hodné  dítko. Řev, vzlet slepičí letky ve formaci, štěkot a ňafání psů, velice, ale velice naštvaná svině v choulu.

Pozoruhodné je, že oddělovaná selata se ozývala přesně do chvíle, než se ocitla v novém doma. Jakmile jsem je položila do podestýlky, tak okamžitě zmlkla a vrhla se do jejího prohrabování a prorývání a přerovnávání a hledání ukryté hrsti ořechů a vysypaného hrnku kukuřice.

Lstí jsem vylákala druhé dvě od svině a šla se ohřát a vypít si kávu a poslechnout si, co nového doma u mých robátek. Poslouchala jsem, jak si zařizují byt a co v práci a co v nepráci a dívala se u jejich vyprávění oknem na dvůr, kde selata sprintovala a metala kozelce a  honila slepice. Omlouvala jsem se, že nedržím oční kontakt, že jsem nezdvořilá, ale že poslouchám a vnímám, jen selata jsou bez dozoru blízko, pro ně hlubokého,  jezírka.  Robátka si natočila židle k oknu a dál jsme si povídali, zírajíce ven, National Geografic hadr, do říjnového skoro poledne.

I třetí sele putovalo za příslušných hororových zvuků k sourozencům. Čtvrté jsem vrátila svini. Ach jo. Zase byla ztělesněním žalu. Krví podlité oči slzely a pohled mluvil jasně. Cifix. Bude to boj. Ukrást i poslední podsvinče.

Opřená o zídku se dívám na spící odstávčata. Jsou nacpaná šrotové kaše, sem tam si ze sna kníknou, pohnou během. Potichu jdu do stáje. Telátka se již v kravách viditelně hýbou, sviní pohled je kletba, leží v koutě, posledního potomka za sebou. Rozvibrovala se mi kapsa. Koza prudce odskakuje. Jablíčko a ani rohlík takové kejkle neumí. Robátko mi volá, že jsou v pořádku doma. Oddechla jsem si.

Rozpršelo se drobným vytrvalým deštěm na celou noc i následující den.

Nastává čas klouzavého bláta a vlhka, ze kterého zebou i kosti.

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a přadeny a tak píšu o lidech a zvířatech a přadenech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím, WWOF. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Všední pondělí

  1. oldwomen napsal:

    Svině je hodně mléčná. Ponecháním jednoho selete, do soboty, předcházím skoro jisté masticidě a posouvám říji a inseminaci na den, který chci.

    To se mi líbí

  2. Už se těším na pokračování boje 🙂 a samozřejmě držím palce.

    To se mi líbí

  3. Strejda Olin napsal:

    OW, moc hezké povídání. Mohla byste vydat sbírku povídek „Rok na vsi“ 🙂
    Sedláci mají zvláštní vztah k zvířatům. Jsou pro ně dobytkem k jídlu, koně pak k práci. Několikrát jsem je pozoroval a vždy se mi zdálo, že s nimi jednají hrubě. Nebo tvrdě? Zkrátka žádné ťu ťu ňu ňu. Nevěřím, že by sedlák ke svému dobytku nic necítil, přesto si udržuje citový odstup. Ta láska je vidět jen v jejich očích. Ono to jinak ani nejde. Hospodářství není pro zábavu. I když může být koníčkem. Asi by se na toto téma dalo hodně napsat.
    Starý pan Suchánek, když na posvícení zabíjeli kozu nebo kůzlata, utekl do hospody a tam se zpil jak carskej důstojník. Za svůj život zakhle zapil alespoň 60 koz a nikdy si nezvykl, nikdy u toho nechtěl být.

    To se mi líbí

    • oldwomen napsal:

      Neznám jednoho jediného chovatele, sedláka, který by měl zalíbení v zabíjení i „hloupých“ kuřat. Ono je to těžké. Skáčete okolo nich, nasloucháte jejich dechu, hladíte je, povídáte si s nimi, důvěřují vám, ale vy víte, že stejně skončí na talíři. To je asi nesdělitelný pocit, musí se zažít na vlastní kůži.
      Máte radost ze skotačení mláďat, přiblble se usmíváte na právě rozlezlý králíčata, opatrně vybíráte ptáčata z líhně, topíte jim žárovkou, nosíte si kafe v termohrnku do odchovny a koukáte, jestli je vše, jak má, běháte několikrát za noc uprostřed zimy v pyžamu do stáje, protože je termín kozlení nebo jiných porodů…
      … když něco onemocní, tak u toho i spíte, pipláte nedochůdčata v kuchyni u kamen, a často zbytečně, vstáváte k nim a krmíte je flaškou s dudlíkem…
      … a pak prostě MUSÍTE „ubytovat“ kozlíky a ostatní nechovná zvířata do mrazáku, brakovat ptačí hejna…
      Mám radost ze selat. Prospívají, rostou před očima. Vím, že na jedno se 8.12. s rozedněním bude vařit voda. Netěší mne to. Ale musí to tak být, musím ho vyvést, přidržet, chytit krev…. a dál jak pan Suchánek. Jen ne do němoty. Protože druhý den musím být zase plně funkční.
      Zkuste si se starými sedláky povídat o jejich, i již odešlých, zvířatech. Pamatují si nádoje každé kraví laktace, pamatují si nálady i chutě každé krávy, co doma měli, pamatují si prasnice, o těch, co měli i klisny ani nemluvě. Když se Vám podaří je rozvzpomínat a rozvykládat, budete zírat, kolik lásky a něhy uslyšíte.

      To se mi líbí

  4. lukrecia napsal:

    Člověk to zvíře nesmí pojmenovat. Jakmile se to stane, už není možné s tím zvířátkem jednat jako s potravinou. Někdo to zvládne. Jsou ale chovatelé, kteří se vrhli na život venkovský potom, co se cítili těsně spjatí s přírodou. Často pocházejí z paneláku a než to na ně přišlo, viděli krávu leda v reklamě. Takoví lidé rádi dopřávají svým zvířátkům volnost. A to je potom radost, mít je za sousedy. Ono všechno chce svoje a zvířata člověk zabíjí, anžto je masožravec, ale je to vždycky tíživá událost. Když už to musí být, je nutné to odbýt rychle a s citem.

    To se mi líbí

  5. Strejda Olin napsal:

    Hodně záleží na tom jak je člověk starej a kde vyrůstal. Nikdy jsem nebyl cynik, ale porážka prasete, králíka nebo kohouta mi nějak zvlášť nevadila. Setkával jsem se s tímto „obřadem“ od narození. Přesto bych už dnes, ve svých letech nejenom nedokázal zvíře zabít (porazit), ale ani se na to dívat. Nevím, proč se z člověka na stará kolena stává měkota a plačka.

    To se mi líbí

  6. oldwomen napsal:

    Oline, jsem městská holka. Až do velikosti ovce dovedu porazit a zpracovat sama. Netěší mne to, ale udělám. Rychle a pro zvíře vlastně i bezbolestně. Musela jsem i ukončit život krávě. Byla jsem sama doma a jinak nešlo. Tele se mi podařilo vypiplat, nechala jsem si ho do zástavu, 🙂 už brzo z něj bude plnohodnotná kravička :-), překulila se do třetího trimestru 🙂 Na prase si zatím zvu řezníka, ale už vím úhel vstřelu… Tak nucenou porážku bych už taky zvládla, jen bych odepsala kůži, protože bych kus stáhla. Ono na rychlo se špatně shání parta se zvonky. I když kalafuna je v zásobě stále.
    Problém cíťů není v tom, že by byli vegetariány, polévku ze slepice baští, až mají boule za ušima a při tlačence pomlaskávají, ale v tom, že maso, a potraviny obecně, jsou velice snadno dostupné i bez vědomí toho, z čeho a nebo odkud se berou. Kdyby Vám brečelo dítě či vnouče hlady, tak nezaváháte ani vteřinu a ruku budete mít rychlou i jistou.
    Lukrécie, chovatelství není mazlitelství, případně s vlastnictvím něčeho. I když jsou jedinci, kterým to splývá.

    To se mi líbí

  7. Dana napsal:

    Vloni jsme poráželi našeho prvního býčka. Tedy ne osobně, porazili nám ho na jatkách. Byla jsem u jeho početí i zrození, učila jsem ho pít z vemene, vymazlila jsem si ho a pojmenovala. Norbert byl nádherný, po tátovi braun-svisovi měl krásnou čokoládovou srst a po mamince jerseyce světlé brýle kolem očí. Dokud byl malinký a zvladatelný, byla radost ho mít a sledovat, jak skotačí po pastvině. Jenže Norbík rostl a hladina hormonů stoupala a začal být méně a méně roztomilý a zvladatelný. Nejprve rozbil svoje dřevěné koryto na obilí, pak rozebral do posledního prkýnka svůj přístřešek na pastvině a když se pustil do plotu, který nás od něj odděloval, bylo rozhodnuto. Jeho odvoz na jatka jsem obrečela, ale druhý den už to byla jen kopa masa a hromada vzpomínek. Ještě pořád v mrazáku mám pár kousků svíčkové pro slavnostní příležitosti. Ale pro nás to není jen nějaké „telecí“, pro nás jsou to bifteky z Norberta a ač se to někomu může zdát morbidní, je to náš způsob, jak mu poděkovat.

    To se mi líbí

    • oldwomen napsal:

      My letos v březnu Marečka. Do půl roku mazel mazelkovič mazlenko přítulné důvěřivé telátko, pak se probudily hormony… Terezčina staršího bráchu Huga jsem vyměnila za Jájinu – odstavené tele za odstavené tele, Jája je podruhé samodruhá, Tereza poprvé.
      Vítací prase Karel je nezapomenutelné, i když i pro mrazák je jen vzpomínkou…
      Jestli se nám na přelomu roku narodí býčci, mají to v září, říjnu jisté. Jalovičku bych ráda do zástavu.
      Nakonec hodně zvířecího povídání i fotek je tu od samého počátku. Sdělená starost je poloviční starost a sdělená radost je dvojnásobnou radostí 🙂
      Neznám opravdu nikoho, kdo by si nevážil svých zvířat.

      To se mi líbí

  8. jolana88 napsal:

    🙂 těžká upísí konkurence – takové „obyč“ okno .. jako malá jsem chodila pást husy, pomáhala krmit sběř, utíkala před beranem, míchat šrot (ruce ulemtané po lokty) – opruzovala u všech možných prací – s napínáním kůže včetně. V chatrných vzpomínkách si občas zahraje i Joža – kráva střelená, co ujížděla na piškotech. Vyměnila jsem vesnici za město, podpatky a zmalované nehty. ALE.. v případě potřeby zvládám vypiplat si žvížátko (naposledy koťata – čtyři jak já jsem hudrovala – a stejně nosila je zpátky, přemlouvala, aby cumlala – uváděla „logické“ argumenty..), podojit – sama jsem byla překvapená, když synek projevil přání se napít (bílé tekutiny v krabicích s nápisem mlíkárny stabilně přechází) – a já, co si nepamatuji, který je rok – po x letech věděla, kam si stoupnout, co vzít, kde zmáčknout.. ev. milosrdně porazit , stáhnout a rozebrat cokoli na co dosáhnu (pravda – krůtě přidržet křídla mi s mojema pastelkama dává zabrat 🙂 ) Netuším, zda je to „v genech“ – sedláci hooodně dlouho zpátky, anebo člověčí zpupností (hlad je hlad a jídlo je jídlo) .. Bifteky z Norberta nepovažuji za morbidní – ale za vrchol projevu úcty .. PS: ty sfiňuchy mrňavé si umím představit 🙂 mrňavé jsou ty potvory šekny stejný 😉

    To se mi líbí

  9. Strejda Olin napsal:

    To víte, já mám městský úhel pohledu, ale princip hospodaření je mi jasný. Funguje spolehlivě po tisíciletí. Tak jako u každého jiného poctivého počínání je to úcta k práci, která má své zákonitosti. Zasít a sklidit. Začátek a konec. Zrození a smrt. Má-li práce smysl a užitek, je to správné. Právě na vsi, na statku a v hospodářství byl koloběh života nejpatrnější. A nejen u dobytka.

    To se mi líbí

  10. 747 napsal:

    Nj, končí čas ňuňánčí…. 😛

    To se mi líbí

    • oldwomen napsal:

      Jj, jsou z nich řízkáči. Jak si dojede Sedlák, tak je ještě naposledy nafotím – dvouměsíční. Zní to děsně, ale na gril jsou už pomalu přerostlá.
      Cifix, kdybych nepotřebovala tolik čisté zvířecí (i rybí) svaloviny, abych měla dost energie, tak se za mne snad stane vegetarián. Ale po luštěninách by se ze mne spíš stala vzducholoď, než Bivoj 🙂

      To se mi líbí

  11. Dana napsal:

    Ano, sedlačení se člověk nenaučí, to musí mít člověk v genech. Můj děda byl sedlák jako řemen a taky na to dojel. Odmítl vstoupit do družstva, byl proto donucen nastoupit čtyřletý výkon trestu, dva nejstarší synové byli odveleni k PTP a babička se třemi mladšími syny byli naloženi na náklaďák a odvezeni pryč. Tím skončilo několikagenerační nepřetržité sedlačení mých předků, můj táta nikdy žádné sklony k zemědělčení neprojevoval, byli jsme typická městská rodina. A přesto byl mým velkým dětským snem mít jednou statek a krávy a koně a kozy…ale silná zoofobie se zdála být nepřekonatelnou překážkou. Po přestěhování na vesnici jsem byla požádána místním zootechnikem, jestli bych nevypomohla v kravíně. Zkusila jsem to, krávy mě objaly do pevného sevření a získaly si moje srdce navždy. A když manžel přišel z hospody s tím, že kolega dojič mě druhý den po mém nástupu ohodnotil, že je vidět, že jsem ze selského rodu, že se k tomu umím postavit, zatetelilo se moje srdíčko radostí. Zoofobie byla úspěšně překonána, splnila jsem si dětský sen a zbytek mé rodiny jen nechápavě kroutí hlavou. A náš dvouletý vnouček nasál sedlačení s mateřským mlékem, v létě pomáhal při narození telátka Barky, krůty zahání jako starý mazák, umí zamíchat šrot a při své každodenní obchůzce dvora pečlivě zkontroluje všechny šrouby na kolech traktoru. A tak to má být.

    To se mi líbí

  12. pherenis napsal:

    Přeji krásného večera na step….
    bydlet blíž, začala bych jezdit pomáhat na dvůr, do stájí, abych byla blíže tomu dění, nejen virtuálně…..mám jisté vyhlídky do budoucna…jen netuším, zda mě k ní kroky zavedou :-)).

    Pročetla jsem víc než pár příspěvků, a oblíbila jsem si Vás.
    Pokud nebude vadit, ráda si Vás přidám na svůj blog, ať nemusím vyhledávat přes Vlaďku a její Valašky.

    S pozdravením a přáním poklidných dnů ……pherenis

    To se mi líbí

    • oldwomen napsal:

      Děkuji, pherenis. Vítejte, dobře se tu bavte. Zvědavě jsem nakoukla k Vám. Soustruh mne okouzlil.
      🙂 našla jsem ve Vaší záložce celkem dost blogů, které +/- pravidelně navštěvuji.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď na oldwomen Zrušit odpověď na komentář