Svatá Tonička má uplakaný očíčka.

Dnešní den je zcela v souladu z pranostikou. Přeprchá, ochladilo se, kousky šrapnelů uvízlých v těle, staré zlomeniny i čerstvé natrženiny o sobě dávají vědět. Znáte tydlecty fuj dny, kdy je lepší nebejt, protože při pohledu do zrcadla zřetelně vidíte, že nejen že se cítíte jako vlastní matka, vono tak i vypadáte, skoro i o fous hůř a stařeji.
A čím si připadáte nemožněji a nevýkonněji tak tím radostněji si vás domácí zvířata podávají a vychutnávají. Psímu fešákovi se jeví od božího rána můj pochroumaný nárt tuze erotickým. Nechápu. Ortéza přece není feně podobná ani omylem.
Aby nebylo vlhka málo, tak se kráva Jája ohodila hovňajzama i za ušima a Tereza se nad ránem omotala kolem vodovodní trubky tuze dokonale. Poprvé v životě jsem viděla hada s rohama a vykulenejma očima. Stále nevím. Jsou budoucími matkami a nebo se přeběhly a mají tiché říje? Veterinář říkal už předminulý měsíc, že se staví i kvůli odběrům na státní zakázku, ale asi se míjíme. Oddělit Terezu od vodovodního řádu a neporušit ani jedno, jak říkám, vlhka není nikdy dost. Propotila jsem nejen triko. Čistím jsem škrabákem stání. Krávy mají, stejně jako pes, mazlivou. Propocená a oslintaná začínám oplachovat Tereze nohy a břicho. Už pár dnů se mi nepozdává takový podivný výstupek na spodku břicha. Jako tele to neměla, při připuštění také ne. Mám obavy, jestli se jí nedělá kýla. Jenže jestli ano, tak proč a jak by ovlivnila předpokládanou březost. Jája nic takového nemá. Tereza mi nastavuje rohy k podrbání. Rostou a svědí u kořene. Kartáčuji jí a Tereza si hlazení kartáče užívá. Opravdu je to vylezlý pupek. Království za veta. Jája natahuje krk jak drak Mrak a prosí o alespoň malé pošimráníčko na mulci. Chachá. Sprchu dostaneš, lejnometko. Splachuji z ní hadicí řídké blátivé, pomáhám si rejžákem. Postupuji od kýt a kořene ocasu dolů a přes břicho do podbřišku a tohle to tu minulý týden nebylo, co to je, jéžiš taky vyšpulenej pupík. Jája nejspíš cítí erupce šedé hmoty, roje neutronů a vůbec zavařenej mozek. Neříká k tomu nic. Jen mi zamyšleně olizuje temeno hlavy.
Aby kráva i prvotelka. Kýlu. Obě. To je blbost. Láme se jim první trimestr do druhého. Jestli se nepřeběhly. Těhotný ženský mají pupíky jak hrušky stopky. Pokládají mi hlavy na ramena a žužlají mi vlasy do pejzů. Ptám se jich, jestli nemají nějaké onačejší chutě, jestli jim nebývá po ránu nevolno od knih. Mlčí a přežvykují.
Veterinářův mobil je nedostupný.
Svatá Tonička se zasmála sluníčkově, višně se trošku zastyděla a zrůžověla příslibem červencové úrody. A Tonička se zase rozplakala dešťovými provazy. Vzlykla duhou. Kuřata se rozeběhla po dláždění dvora na lov vylézajících žížal. K čemu hledat hrnec skřítcích zlaťáků.
Fešák pes se rozhodl, že můj pochroumaný kotník miluje i přes holinku. Je to silnější než on. Nevěří mi, že láska je to neopětovaná a že mám koupený šampon protiblešák a že se soumrakem bude mít mokro v kožichu. Objímá mi nárt předními tlapami a chechtá se mi do kolena.
Skládám se na balík slámy, drbu zamilovanýho psa mezi ušima, pozoruji kraví pupky a poslouchám sviní oddychování a spokojené tiché kníkání. Také nevím, zda zabřezla. Ale vynechala již druhou říji. Tři měsíce, tři týdny, tři dny. Druhá půle srpna. Otáčím k ní hlavu. Chladí se, rozvalená na boku, na cihlové podlaze vedle podestání. Hlavu podloženou korytem. Přivírá oči, koutkem huby ulizuje šrotové kaše, její břicho popírá vliv gravitace a nepropadá se.
Dvě království za návštěvu veta s přenosným sonem.
Tonička se rozbulela přívalem.
Psi hypnotizují dvířka líhně. Klovou se káčata. Kalimerové se skořápkovými gatěmi. Doplňuji do výparníku vodu, skořápky odpadávají. Psí kino.
Horká sprcha spláchla stájové pachy.
Zrcadlo je nemilosrdné. Mám pocit, že momentálně zaskakuji za Atlase – ta tíha v ramenou a bolest v nohách, šedivost obličeje a hloubka a intenzita kruhů pod očima mi sděluje, nebe snad už těžší být nemůže.
Znásilnila jsem se k posazení se k herduli. Proud vody unáší okapem mechové polštářky stržené ze střechy. Vrabčáci jsou potichu v révoví. Mechanicky přehazuji paličky, s hlavou plnou selat i telat zapichuji špendlíky. Hřmí. Rozžínám lampu. Přehazuji v rukou paličky, dívám se oknem horní komory na veletok v rýně stavení, slyším bubnování kapek o střechu, v nitích se mi zjevují ženský těhotenský pupky a vzducholodě kravských břich, psí chrápání se mísí s pípáním osychajících káčat, déšť ještě sílí.
Protahuji se a nevěřícně zírám na bezchybnou lístkovinu ležící na podvinku.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice Až já budu velká ..... Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Svatá Tonička má uplakaný očíčka.

  1. 747 napsal:

    Tož je to hepáč nebo není?! 😯

  2. Vlaďka napsal:

    Myslím, že hepáč snad ani nepřijde. Při pohledu z okna ptám se matky Přírody – A co sena? co vytáčení medu? (to mě teda vytáčí) co zrání ovoce? NIC NEBUDE! matla Příroda na to a spustí další konev.
    Pojď na procházku, vytáhl mě muž do té sloty, uvidíš černého čápa. Natáhla jsem holínky a pršiplášť, ale černý čáp nikde. Holt zjistil, že na louce, kde je mu vody normálně po čapí kolena, už si máčí i břicho, a že potrava se mu zřejmě utopila nebo odplavala do teplých krajů. Že já jsem sem vůbec lítal, říká si.
    Nezbývá, než zalézt k herdulím nebo kolovratům a mužíčka usadit k fotbalu. 😦

  3. Vlaďka napsal:

    Z matky jsem udělala matlu, ale to má za to.

    • oldwomen napsal:

      A to se s námi nijak nematlá 🙂
      O senu mi ani nemluv. Co jsem nestačila odvozit čerstvě posekané, to zplesnivělo. Napřed bylo sucho, a já nepojízdná. Teď jsem mobilní, ale týden v kuse leje. A z louky je bažina.
      Podle všeho jsem letos bez brambor – co nezmrzlo, to teď shnije. Okurky ještě dosadím, když se minu s plísní, tak budu sklízet ještě koncem září, mám vyzkoušeno. Jablíčka vypadají nadějně.
      V zemědělčení není hepáč nikdy. Každý úspěch je více než spravedlivě vyvážen nezdarem, který dopředu nešlo vyloučit a ani se na něj připravit a minimalizovat tak škodu.
      Nějak se mi na Paličkománii nepodařilo vložit komentář. Náhrdelník je krásný, stejně tak naušnice. A klauniády mláďat ….. 🙂 škoda slov 😛 😆

  4. Witch napsal:

    Už prostě lístky rostou sami, máte to v prstech… U nás Tonka taky zmokla, ale celkem mírně. Přesto by se už mohly deště krotit, aby ovoce nepraskalo. Možná psisko zkouší odlízat bolavo…

  5. Dana napsal:

    Hlavu vzhůru, jednou pršet přestane. U nás si měsíce zahrály škatulata, dokonale se pomíchaly a po suchém červnovém květnu přišel uplakaný dubnový červen. A ejhle, co se nám před týdnem zdálo nemožné, stane se snad zítra skutkem. Ve středu jsme posekali a když do zítřka nezaprší, sbalíkujeme nádherný nezmoknutý seno.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s