Jen Češi?

Nechci následujícím povídáním jakkoli rozdmýchávat náboženské či etnické vášně a rozhodně zde odmítám řešit problematiku emigrace či imigrace. Jakýkoli příspěvek a od kohokoli na téma „voni sou takoví a my makoví“, „bílé Čechy“ a podobné budu nemilosrdně mazat. Stejně tak i zlé mezigenerační výlevy.
Přišla jsem večer z práce otrávená víc jak zmijí zub a s hlavou jako střep. Něco smrádek od Chropyně, něco nedospalost, něco přetížená páteř, puzle všeho bolavého a nedobrého se složilo a skočilo to na mne. Nic mimořádného, dny, kdy lépe nebýt postihnou občas každého.
V tyto chvíle mizím pod sprchu a urychleně zalézám pod deku, protože bývám velepopudlivá a případný výbuch bývá velmi ničivý a s dlouhodobými následky. Snažila jsem se naladit na příjemnější vlnu, rozptýlit se. Knížku v posteli už číst nemohu. V sedě to není ono a při kterékoli jiné poloze mi překáží brejle. Tak louskám noviny i vážnou literaturu pomocí monitoru notebooku. Má to své výhody. Písmena si udělám velká jak potřebuji, když mne chytne nespavá, mohu si číst i bez rozsvícení světla. Ten večer jsem listovala blogosférou. Amatérské politology a sociology jsem přeskakovala, stejně tak fanatické nejen národovce. S chutí jsem se začetla do slov moudrého evangelického kněze, pobavila se ostravštinou, zaujal mne příspěvek o existenci militantních vyznavačů, spíš vyznavaček, života bez dětí. Jsem netušila, že něco takového se v české kotlině vyskytuje a že stoupenkyně nejsou na uzavřeném oddělení. A velice mne zaujal článek autorky, kterou normálně nečtu, protože témata, kterými se zabývá jdou mimo mně.
http://sadio.blog.idnes.cz/c/186039/Jsem-muslimsky-pristehovalec-a-odmitam-se-integrovat.html
Článek je zajímavý, diskuzi doporučuji vynechat.
Druhý den jsem měla volno, ale musela jsem pro nějakou zapomenutou drobnost do práce. Zakecaly jsme se s kolegyní. Přišla jsem ve chvíli, kdy byla vytočená k nepříčetnu, protože zrovna odcházel dědek prudič a s velice spokojeným úsměvem. Povedl se mu splnit denní plán. Nechala jsem jí vynadávat a uklidňovala ji, že podobné pitomečky mám tak dva, někdy i tři za den a že jediná obrana je nediskutovat s nimi. A popsala svoji strategii přežití. Oč jde? Pumpa, na které dělám je takový malý skanzen. Šéfům nevynáší, tak není důvod do ní investovat, ale zase není prodělečná, tak není důvod ji zrušit. Stojany sice už nemají mechanická počítadla, ale cena a litry jsou zobrazovány jedněmi z prvních tekutých krystalů. A u jedné pistole z jeden ukazatel je porouchaný. Dle vzpomínání kolegyně už minimálně tři roky. Na pozici litry jsou dva krystaly vyschlé a nebo vyteklé a nebo co já vím, prostě černá čárka na jejich pozici je neustále a číslo je hůře čitelné. Závada je nahlášena majiteli, servisní technik sdělil, že nový stojan by vyšel levněji, majitel usoudil, že starej Jack Daniels má pravdu a opravdu je lepší nedělat nic a po bismarkovsku: s klidným netřeba hýbat. Vzhledem k tomu, že naprostá většina zákazníků cmrndá a odkapává do nádrže rodinných korábů silnic za dvě stovky, tak nechápu proč, a zde plně chápu nechuť onoho přistěhovalce se integrovat ve smyslu býti stejným, se každý boží den objeví zákazník, který úmyslně a cíleně najede ke onomu stojanu a pečlivě si vybere vadnou stranu ukazatale. Nacmrndá, zavěsí pistoli do stojanu, cestou ke kase se ještě samonastartuje, dvoustovku mi podává jak hostii a nebo jiný poklad a spustí, že je vadný ukazatel. Beru dvoustovku a ptám se, zda chce daňový doklad. O několik decibelů hlasitěji se dozvídám, že je vadný ukazatel. O pár decibelů tišeji oznamuji, že to majitel má nahlášeno a jestli zákazník požaduje doklad. Pak se zákazník ptá, jestli vím, co udělá. V klidu a s úsměvem mu odpovídám, že je mi to fuk, ale že mu k jistě správnému rozhodnutí gratuluji. A entruji mlčky tisk dokladu. Zákazník tou dobou buď chápe marnost snažení i nesmyslnost svého chování a začíná se chechtat a nebo, a to častěji, je rozpálen do bílého žáru a já lovím v paměti první pomoc při šlaku myokardu. A dozvídám se o existenci kamaráda u české obchodní inspekce, o tom jaký je všude bordel, o tom kterak sepíše stížnost pomalu až panu prezidentovi, jaký šlendrián a jaká drzost podavačky. Dávám razítko a snažím se o jeho čitelnost na blok z kasy potvrzující odkapaného za dvě stovky, krasopisně parafuji a čekám, kdy se rozdurděnec bude muset nadechnout. V tuto chvíli mu podávám onen papírek a stále tiše a zdvořile a s úsměvem dorážím vzteklouna sdělením, že veškeré údaje kam a nebo na koho směrovat jeho jistě oprávněnou stížnost najde ZDE. Prudič je nečekaným průběhem dezorientován, civí na účtenku, s otrlíky nadšeně souhlasím, že fakt mohou tankovat na jiné pumpě, že nejsme v kraji jediná tankestelle. Dorážím je přáním pěkného zbytku dne. Kolegyně se rozesmála, že nahlas souhlasit až do poslední pitomosti a myslet si svý je ďábelská obrana. A shodly jsme se, že takto se chová jen pár stále stejných zákazníků a že jejich ztrátu bychom v tržbě stejně nepocítily. A že je to jedna dáma plus mínus šedesátiletá a do desítky dědků kolem pětašedesátky.
Článek paní Sadio mne zaujal, protože popisuje hodně toho, s čím se opět denně setkávám a proti čemu se snažím bojovat. Nicméně, nemohu souhlasit a vlastně jsem i uražena shrnutím „neintegrovaného muslima“, že jen zde si lidi svoji nespokojenost vybíjejí na sobě navzájem. A nemám pocit, že bych nosila růžové brýle, či žila v bublině izolovaná od okolí.