Žádný učený atd…

Mladičký začínající hospodář ze sousední vsi objevil v inzerci kozu svých snů. Bílou, dojící, v nejlepším reprodukčním věku, relativně za pověstnou hubičku. Natěšený přijel k nám a že teď hned, prosííííím, pojeď se mnou, jen se kouknout, prosííííím pěkně… . Zchladila jsem jej poznámkou, že momentálně jsem jaksi bez auta – stáje, protože robátko postihl logistický problém. Posmutněle zkusil „a zítra?“ Odkývla jsem a upřesnila čas kdy mohu. Zesmutněl ještě víc, protože to zase nemohl on. Nakonec jsme se domluvili na pátku, osmou, půl devátou ranní. Volal ve čtvrtek večer, jestli by to nešlo o dvě hodinky dřív, že prodávající… Klika, že navzdory panu Vernemu, ještě stále nejsou videotelefony běžným komunikačním pojítkem. Protože výraz mého obličeje rozhodně nebyl v souladu s tónem hlasu a vyslovovanými větami.
Za tmy tmoucí jsme vyrazili směr podhůří Chřibů. Místo svítání padala mlha, mě se stýskalo po vyhřáté posteli a psovi omotaném kolem zad a pod chodidly, jen čeníšky opatrně povystrčené z pod duchny.
Hospodyně nás již čekala. Síly s věkem slábnou, přidala se nemoc, rozprodává stádo, nechává si jen tu nejmilejší. Tahle ta by mohla být vaše. Mladičký hospodář se rozzářil. Jaká je krásná a mohutná. Kašlala jsem na jeho chvalozpěvy a pečlivě prohlížela vemeno. Pastruky. Oba. Hm, stejně bude dojit ručně, jsou malé. Vemínko souměrné a velké. „Dojila jste jí ráno?“ „Ne, je zvyklá až po osmé.“ Rozumný přístup, je blbost šaškovat od tří po chlévě jen proto, že jezedáci to tak mají kvůli svozu mléka zavedené. Kozu jsme vzali. Neuvěřitelně smrděla prasečí kejdou, ale byla čistá.
Vraceli jsme se domů. Hospodář se těšil na první mléko, já na horkou kávu a knížku a zachumlání do deky a psí obložení a dřímotu… jen co nakrmím a poklidím. Jeho štěstí se blížilo k euforii. „Synku, já nechci bejt vulgární, ale vo tom, že mezi dojením a onanií je drobný rozdíl, jsi alespoň slyšel?“ „No dovol, sem ze selskýho, strejda měl i bejky. Co bych neuměl podojit kozu.“ Hm, tak jsem chlapce asi urazila.
Roznesla jsem řezanku s jalovým senem kravám, zbytek jsem promíchala s trochou šrotu a navozila ovcím a kozám. Zalila si první ranní kafe a rozdrnčel se mobil. „Hele… to… víš… můžu pro tebe přijet? Já to neumím.“ „Ale já mám teď práci“ lhala jsem a přilévala do kávy mléko. „Můžeš tak za půl hodiny?“ Přijel přesně.
Cestou do stáje jsem vyndala z kapsy balíček keksů a rozbalila jej. „Já ti snídani dám…“ Nechala jsem si v dlani dva keksíky, zbytek zase zmizel v kapse. „To je pro kozu.“ “
Uplácela jsem kozu pamlskem a sáhla jí na vemeno. Cukla s sebou. Už začínalo červenat a bylo tvrdé. Přimáčkla jsem hlavou a ramenem kozí bok ke zdi, popleskala vemínko, uchopila struk, odstříkla poprvé, podruhé, koza se zklidnila, mléko pouštěla veleochotně. Oddojila jsem z každého struku po hrnku. Koze se viditelně ulevilo. „A teď ty,“ nutila jsem hospodáře. „Počkej ještě, dej mi palec. No na co asi, ti to chci ukázat jak.“ „Aha,“ přiklekl ke koze. Zase začala jančit. „Se s ní nemaž, pevně se přitiskni a namáčkni jí na zeď, ona se za pár dní uklidní.“ „Jéžiš, to je paráda, vono teče, tý jo, já to bral celou rukou, jako kdyby to byla kráva…“ „Tak jaks to držel, by ti ani kráva mlíko nepustila a kopala by jak divoženka.“ „Hele, vono je to dřina, ale to je jen vo zvyk, že jo, tý jo, z toho bolí ruce…“ Koza dala skoro dva litry mléka. Hospodářovo nadšení nemělo hranice. Chválila jsem kozu za trpělivost a odměňovala ji jablíčkem.
Museli jsme ochutnat po hrnku. Mléko bylo bez pachuti. Chlapec se vznášel vysoko nad obláčky.
Sprcha, kafe, postel, knížka, psi, teplo…
Jak je to s tím prstem, čertem a rukou …
… ále nic …