Vějička? Drzost? Obchodní taktika?

Mám svůj účet. A kdo ne, že jo.
Manžel má svůj účet. A proč ne. Znáte snad chlapa, co nemá svůj vlastní účet?
Já mám půjčku, manžel má půjčku, spolu máme další finanční závazek. A co je komu do toho. Takových rodin, kde dluží máma i táta je.
Stala jsem se v práci nadbytečnou. Tsss. A co se děje. Bylo nás půl firmy a tři čtvrtě okresu. Žádná ostuda.
Kdo by měl o zcela normálním občanovi, kterým docela jistě jsem, vědět víc, než jeho bankéř. Výpisem z účtu toho na sebe napráskáme… ó jééééé. Jaký máme příjem. Kde a kolik utrácíme. Jestli jsme víc do luftu, nebo zarytí zápecníci. Jestli myslíme na zadní kolečka nebo jestli žijeme ze dne na den. Kdo nám co platí a komu platíme my.
Svou půjčku mám skoro doplacenou, chybí jen pár splátek. Nejde o nic. Jenže moje aktiva jsou nedostatečná. Před starostou a matrikářkou a svědky mi manžel slíbil, že se mnou bude v dobrém i zlém. Já manželovi slíbila to samé. Probrali jsme doma v klidu naši finanční situaci, reálně zhodnotili můj návrat na trh práce. Našli jsme nejméně bolestné řešení.
Zašla jsem do mé, naší, banky. Dáma na přepážce byla milá, vlídná, školeně asertivní. I já byla milá vlídná, přirozeně asertivní.
„Dobrý den, já mám problém.“
„Jsem tu, abych vás tohoto problému zbavila. Již nemáte problém.“
“ Já mám u vás účet a mám i váš spotřebitelský úvěr.“
“ Ano, vidím. Vše je v pořádku. Chcete navýšit půjčku? Kolik potřebujete? Mám tu pro vás deponováno dalších, máte druhý doklad totožnosti, ano, skvělé, stačí vám dvěstě padesát?“
„Ne,mám jiný problém. Jistě jste si všimla, že již několik měsíců nemám žádný plusový pohyb.“
„Ale to nic není, váš zůstatek….“
„…. je nižší než jistina úvěru.“ skočila jsem jí do řeči a hned pokračovala:
“ A manžel má také u vás účet a úvěr. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli je možnost spojit naše účty v jeden a obě půjčky konsolidovat.“
„Ale to je úplně zbytečné. Tak svoji půjčku přestaňte platit.“
„Co?!?“ Tak to mi hlava nebrala. Že bych měla pojištěnou půjčku proti insolvenci? Nee, to bych věděla.
„No, přestaňte platit úvěr. A hned jak nezaplatíte první splátku, tak přijďte a já vám rozložím úvěr do delšího časového horizontu, budete mít nižší splátky….“
Přiznám se. Přestala jsem poslouchat. Dívala jsem se na pohybující rty, ruku s propiskou pohybující se nad oteřenou brožurou. Utrpěla jsem slušné vychování. Trpělivě jsem čekala na ukončení etudy. Teď.
„Hm, jenže to neřeší ten základní problém. Jsem v trvale záporné bilanci a na účet mi nechodí žádný příjem. Přeji hezký den.“
S pocitem, že jsem mimozemšťan jsem opustila banku a nějak se i odšoférovala domů. Nabídnuto alternativu, která by nutně musela skončit exekucí, mi hlava prostě odmítala zpracovat.
Stále mám účet, stále má i manžel svůj účet. Stále ještě splácím z úspor úvěr. Dokud nebudu mít vyrovnaný dluh nemohu svůj účet zrušit. Mám ještě na (a co je komu do toho) N splátek. Dluh je N + 5. Vím to já, ví to můj muž a zcela bezpečně to musí vědět i můj bankéř. Tedy bankéřka. Když už to gender mluvnic vyšlo. Jsme s manželem domluveni na krizovém plánu, protože chvíli bude ouvej. Je fajn, když jsou na problémy dva.
Dneska kolem poledního mi nečekaně zvonil mobil. Neznámé číslo. Že by budoucí skvělý dokonalý a vůbec úúúúžasný zaměstnavatel? Že by si někdo otevřel poštu a přečetl si, že já a jen já jsem pro prosperitu jeho firmy naprosto nepostradatelná?Rozechvěle jsem hovor přijala.
„Dobrý den, JÁ, jak vám mohu pomoci?“
„Dobrý den, X Yová, jsem váš osobní bankéř. Jistě jste nedávno obdržela nabídku naší banky. Doposud jste nezareagovala. Mám zde pro vás za naprosto stejných podmínek připraveno (a co je komu do toho, sakra velkej balík to byl, druhej barák bych za to pořídila)………….“
Trpělivě jsem vyslechla, to nešťastné vychování, a medovým hláskem jsem zašveholila:
„Ó, děkuji za vaši opakovanou nabídku, ale bohužel ji nemohu přijmout. Rozhodla jsem se odstranit své osobní zadlužení. Nesmírně si vaší péče vážím a moc se omlouvám, opravdu (sbohem nová líhni, sbohem firemní odchovno kuřecích miminek, sbohem sýrárno v dohledné době, sbohem……….) nepotřebuji žádné peníze.“
Típ, píp, klap.
Když Tom lhal, nutila jej teta mýt si ústa i jazyk mýdlem. Protože lež je špinavá a mýdlo špínu likviduje.
Ústa jsem vypláchla slivovicí. Desinfikuje stejně jako mýdlo a nechá se polknout. Na rozdíl od mýdla.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice jak to vidím. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Vějička? Drzost? Obchodní taktika?

  1. Jola napsal:

    Není dobré při řeči o vlastních finančních úmyslech marodit na slušné chování. Oni(ony) tak hezky mluví…. 😦
    Školení lidé s tak hroší kůží, že nepotřebují ani páteř.
    Neradostně zplihle koukám, jak „vymývací“ školení mají všude. Všechno je tak růžové a skvělé a cool – jen o následcích mlčí..Proč byste měla konsolidovat půjčku? Pokud totiž přijmete nabídku oné „dobračiska“ – banka vydělá víc! samo – vždyť je to chudák s xovým ročním obratem – někde ty penízky na nová skla a koberce brát muší 😦
    A Vy, zaplaťtennahoře, jim nepomáháte…Bravo…
    Taky Vás mrazí, kolik lidí, neznalých ani základních počtů (kde nic není ani smrt nebere) – jim naletí ?
    Hrůzné je, že v tom případě „na ničem nenesou odpovědnost“..

    • oldwomen napsal:

      Kdysi mne přiváděly k šílenství letáčky v brněnských šalinách a tykadlech. Ono asi byly i jinde, než jen v Brně, ale tou dobou jsem se tam celkem často vyskytovala. Nějaký dobroděj nabízel komukoli bez jakéhokoli ověření příjmu půjčku až asi do padesáti tisíc, nebo tak nějak směšně nízko, se zanedbatelným úrokem. Banky tenkrát půjčovaly na nějakách skoro dvacet procent ročně, tenhle laskavec jen na promili a půl denně.
      Myslím si, že půjčit si na něco není ostuda. Že je to celkem normálka a že je jasné, že to na co si půjčím je několikanásobně dražší, než bych za to samé platila bez úvěru. A že si musím setsakra promyslet, jestli budu mít i na ostatní platby, než je jen splátka/y.
      Jednu dobu jsem šetřila na lístcích do divadla a chodila se bavit na předváděčky hrnců a podobnej zgerbů. Nikdy jsem nic nekoupila. A že se jeden s kosmickou titanovou pánví snažil. Přesvědčila jsem jej, že jsem skalní vegan a večeřím hrstičku nijak neupravených obilných klásků a fakt doma nemám ani jednoplotýnkový vařič. Jo a tu pánvičku jsem si pak koupila za desetinu akční předváděčkové ceny v normálním kamenném obchodě s kastrolama.
      Ale fakt mne děsí, kolik zoufalců a jak snadno se dostanou do dluhové pasti. Kolik parazitů je dovede oškubat. A když se povede a na soud dojde, tak kdo to zaplatí? Lichvář?

  2. Jola napsal:

    nu – řeknu něco HODNĚ HODNĚ nepopulárního. Za blbost se platí. Můžete dokola opakovat:“Nepodepisujte,přemýšlejte..“ Mnozí z těchto lidí se ani neobtěžují se sháněním informací, prohlížením smluv, rady s právníky nebo aspoň okolím… A už i v televizi se s osvětou snaží a snaží…. 😦
    Na lichvu, doufám, v tomto roce dosáhnout i české zákony – ale jinak?
    Pořád se najdou stejní, promiňte ten výraz, idioti, jako mnozí z televizních reportáží – podepsal smlouvu – bude dělat „něco“ – super bezva – nemá vzdělání, zkušenosti – ale bude mít hafo peněz —- Chlapce ze včerejška stála „zkušenost“ 23.tisíc – kde byly rodiče, okolí, vlastní soudnost?
    Dokud lidi nepochopí, že peníze skutečně nejsou zadarmo – v dnešní a nejbližší x-leté době sázet na „morální“ slušnost prostě něco stojí….

    • oldwomen napsal:

      Hm, to je marný. Když někdo na racionalitu opravdu nevěří. Nevím. Osobně nabídky zaměstnání typu lapač duší (pojištění, podomní prodej, reklamní akce v OC…) hážu do koše. Vím, že bych nebyla schopna a hlavně ochotna tímto způsobem obtěžovat. A v další sumě obchodních zaměstnání vím, že trh je nasycený a obchodníky spíš přesycený – realitky třeba. A breberky, co skvělý produkt vnucují dovedu odpálkovat ještě než se nadechnou.
      Televizní prevenci sice vítám, ale její dopad na chtivé blbečky toužících po pečených holubech rovnou do úst letících a na knížata z Rohanů vidím jako minimální.

  3. Jola napsal:

    není co dodat -prostě – Kvalita počáteční fáze totální regenerace organismu subjektu a intenzita prožitku z téhož jsou přímo úměrné úsilí, vynaloženému subjektem k předchozí optimalizaci prostoru pro regeneraci organismu určeného

    hezké,ne? – pro alespoň minimální rozptýlení frustrace, která postihne každého, kdo občas soudně kouká kolem 🙂
    PS: našla jsem to tuhle: http://becko.borec.cz/old_becko/vedecka_prislovi.htm

  4. Pivoš napsal:

    Chápu že to občas nejde, ale já se držím zásady – na co nemám, to si holt nepořídím. Páč mít dluhy tak se klidně nevyspím. Asi jsem divnej…

    • oldwomen napsal:

      Pivoši, někdy to jinak opravdu nejde. Na vlastní bydlení si rodina zaměstnanců nenašetří za celý svůj produktivní život. Tak zadlužit se hypotékou a bydlet a dejme tomu se bytem či domem zajistit na stáří či zbavit tak starostí o bydlení třeba vnoučata, je celkem rozumný dloužek a jeho splácení tak nějak nebolí. Nájem cizímu nebo splátka bance za jednou vlastní, to v rodinném rozpočtu vyjde na stejno. Mnohdy jsou hypotéční splátky i nižší.
      Ale vzít si úvěr na zbytnou věc – třeba že jinak funkční zařízení bytu vyšlo z módy – tak to mi hlava taky nebere.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s