Je oděv politikum?

Co si na sebe obleču, jsem nikdy moc neřešila. Vlastně většina mých známých se odíváním netraumatizuje. Na cestu do práce džíny a triko, na nohy botasky. Zimní bundy krátké, aby přisedlý cíp neomezoval při řízení. V práci předepsaný oděv i botky, na doma zase džíny (nebo maskáčové gatě) a triko v různém stupni ošuntělosti. Prioritou je pohodlí a funkčnost. Nejsme manekýni. Ale na druhou stranu nebýváme ani dlouhodobě vystaveni klimatu pohybem v nechráněné krajině. Jsme lidi zhýčkaní. V obýváku nefouká, neprší, zpravidla ani nemrzne a sluneční paprsky přes žaluzie a závěsy nemají šanci proniknout. V kanclu, dílně, obchodě je tomu podobně. Ten kousek, který musíme dojít k autu nestojí za řeč.
Měla jsem smůlu. Dostala jsem výpověď. Nedožiju se odchodu do důchodu pohybem mezi hangárem a domovem. K problémům se stavím čelem. Ztráta pravidelného příjmu se mnou sice zamávala, ale vzala jsem to jako výzvu. Nebrečím, nehroutím se, rvu se. Změnil se mi rytmus dne, proměňuje se mi šatník i botník.
Onehdá jsme se na téma oblečení bavili s dědky u nakapaného piva. Starý pes se prý nový kousky nenaučí. Náš hospodskej měl asi smlouvu s doktorem Skálou a má ji obnovenou u doktora Nešpora a trpělivě se snaží odnaučit nás chodit do hospody na jedno točené. Ale proč kňučí, že se mu nehejbou kšefty, tomu teda fakt nerozumím.
Byla jsem ten den vyfoukaná a utahaná. Půl dne jsem přehazovala hnůj. Bylo větrno a na nule. I tak jsem si sundala bundu a pracovala jen v montérkách stájovkách, vestě a velkém bábuškovském šátku. Záda a krk si musím chránit. Ofouknutí neskutečně bolí. Minimálně jeden z nich mne musel šmírovat, protože plkání o hadrech tělo halích začala slovy:
„Dneska funělo, viď? Jako bych viděl maměnku.“
Rozpovídali jsme se o velkých vlněných šátcích a ženských jupkách, o pánských ocáskových kožíšcích, o pálivém letním slunci v zátylku, o omrzlých nosech i při teplotách kousek nad nulou, artroze v neustále prochlazených malých kloubech prstů. O tom, že svatý Petr věčně nechává Moravskou bránu rozglábenou a dělá nám neustálý průvan v krajině.
O dřině rodičů na rodných statcích a hladu v padesátých letech, když sedláky neustálým zvyšováním dodávek nutili vzdát se po generace předávaných a opečovávaných gruntů. Pro holku z města jen o pár let mladší místy neuvěřitelné vzpomínky.
Doma jsem prohrábla šatník. Malé černé na případné pohřby a návštěvy divadla – šaty pro obě události stejné, jen doplňky je proměňují – zasunuté na posledním ramínku skříně. Pak pár ramínek „do toho ještě zhubnu“, pár nic neříkajících přechodových sáček… Kdybych přijala doporučení, že co jsem neměla rok na sobě, tak to nepotřebuju a můžu to dát charitě nebo vyhodit, tak mám prázdnou skříň. Vlastně ne. Zůstaly by v ní ty malé černé. Postupně by se v ní objevily čtvery propínací šaty nápadně připomínající bavorské dirndly. Se sukněmi do půli lýtek, možná ještě o fous delší. Jedny lehoučké pro horké léto a z nekousavé látky, aby se na holé tělo obléci daly. A šifónový široký dlouhý šál k nim. Aby se hlava, šíje a ramena zahalit daly. Však víte. Moravská brána. Jeden těžký vlněný a teploučký pro sibiřské dny v zimních měsících. Dva z lehké vlny pro nošení po zbytek roku. A přibyly by šátky rozměrnější než esterházy kostkované palestiny s uzlíčkovými třásněmi. Však víte. Krční páteř chce teplo.
Z botníku by zmizely sandálky, střevíčky, lodičky. Zůstaly by holiny, tenisky, pantofle, nízké žluté farmy a několikery černé šněrovací boty – kotníčkové, do půl lýtek, je kolenům.
Celkem úspěšné budování malé mléčné farmy a drůbežího dvorečku mě vrátilo minimálně o sto let zpět. Ne, že bych se vzdala elektrických usnadňovadel domácí práce – myčky, automatické pračky, vysavače, varné desky a ostatních hejblat, ale mechanizace na zahradě je zdokonalené ruční ruchadlo (plečka se tomu říká), kolečko a vidle ve stáji, nejlepší defoliant je baba s motykou. Kolem zvířat a na poli stejně jak před půltisíciletím. A aktivní šatník se přizpůsobuje.
Mám na sobě lehoučký takydrindl. (Jeden plátěný jsem si koupila v době před dvaceti kily v sekáči jako domácí šaty. Už tehdy měl vestičku trošku těsnější. Nosila jsem ho ráda. Když látka na zádech zprůsvitněla, odložila jsem jej do patchworkového kufru, že ho rozpářu. Vestičku ponechám jako mustr a sukni použiju jako spodní díl na verandové podprdelníčky.) Potřebovala jsem vyzkoušet upravený střih na něčem zkazitelném. Bezedný odstřižkový kufr vyplivl modrozelené pruhy pracího kordu, saténu a nějaké šatovky a proužek do tónu ladícího tylu. Nedal knoflíky, tek je sukně v celku a živůtek se zipem. Na ramínku zavěšeném na dveřích je temně šedý vlněný drindl. Zatím je jen nastehovaný, připravený k první zkoušce. Pohled mi těká mezi rozešitými šaty a stařičkou Veritaskou. Přemýšlím. Radost z pohodlného a hřejivého oděvu, ve kterém bych mohla už zítra pracovat doma a vypadat (po sundání zástěry) stále upraveně, ve kterém si mohu klidně odskočit do obchodu na návsi i vyrazit do hypersuper na okraji města je pryč.
Dočetla jsem se v ranních novinách, že tím co na sebe ráno natáhnu vyjadřuji svůj politický postoj, sympatie k fuj hnutí. Že se projevuji volbou značky výrobce či návrháře, volbou střihu. Je mi kyselo. Zlatá inkvizice a čarodějnické procesy. Pohodová ranná padesátá léta. Páchaná zvěrstva a nespravedlnost v těch idylických dobách jsou neoddiskutovalná, ale pochopitelná – šlo jen a pouze o majetky obětí. Je mi docela normálně blbě. Už při pořízení nového kousku do šatníku nevystačím s prostým líbí – nelíbí, dopnu zip – chce to větší velikost, je to příjemné na omak, prodyšný a savý (nejlépe přírodní) materiál. Budu muset zvažovat i jestli náhodou není vyhlídlý hadřík (anonymní – bez odznáčků, nášivek, čmáranic textilní barvou) oblíbený u vyznavačů názorů, se kterými se ani náhodou neztotožňuji.
Civím na nedošitý přírůstek do aktivního šatníku. Vždycky jsem věděla, že neumřu v posteli sešlostí věkem. Od dětství cítím, že mě upálí jako čarodějnici. Za odlišnost, neúctu k domnělým autoritám, za nespoutanost, za samorostlost. Teď nevím. Vycházím ven obvykle zahalena obršátkem spadajícím cípem pomalu až k zadku a je mi pohodlno v šatech archaického střihu, ale stále oblíbeném u bavorských sousedů a v kožených botách chráních a zpevňujících nárty. Jaké skupině na hraně projevuji podporu? Nebudu spíš ukamenována nebo nějak jinak než na poctivé hranici popravena?
Zešílela jsem já? Zešílela doba? Zrodil se Velký bratr a má své Oko a Ucho nad každým z nás? Objevil se Telepat znající i tu nejtajnější myšlenku proletící mozkem kohokoli? Je Vůdce diktující, co máme jíst, pít, oblékat si, číst, sledovat v televizi, poslouchat v rádiu, o čem smíme mluvit, co máme povoleno si myslet? Nedostali jsme se ve spirále dějin zpět do doby, o které prarodiče věřili, že nikdy víc nebude, protože jimi odžité peklo pustošící zemi i pohlcující lidi jednou pro věky stačilo?

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice jak to vidím, povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s