Obrázky z jeskyně – 1.

Vidím před sebou jednotlivé obrázky komiksu. Otáčení stránek se zrychluje, obrázky jež nejsou statické, stávají se trhaným filmem na ruční promítačce, černou tuš doplnily pestré barvy, obrázky se projasnily, rychlost změny již navozuje iluzi reality, sedím v kině sleduji podivný thriller.
Paní Pračlověková už několikátý týden brblá, že kožich z mamuta je sice dobrý, ale moc hřeje a na jeho sundání je ještě brzo, protože venku ještě neroztál ledovec a po ránu je zima. Že by neškodilo, kdyby pan Pračlověk skolil něco s lehčí a jemnější kůží. A taky by se jí v lehčím oděvu líp kořínky vyhrabávaly…
Pan Pračlověk na její monolog nijak nereaguje. Drbe se u ohně v podpaží a je rád, že ledovec ještě neroztál, protože mamutiny je na něm ještě tak na měsíc, dva. Pazourky už má naostřené, oštěpy vyvážené, co by se honil někde po okolí. Když se natočí trošku víc ke stěně, tak ozvěna příjemně zkreslí Pračlověkové hlas do melodického šumění násobeného ozvěnou a to pěkně ukolébává k spánku…
Pračlovíčkové si hrají v hromadě klestí a přihazují do ohně všelijak propletené tenké proutky.
Paní Pračlověková má již povalování pana Pračlověka plné zuby. Mamutina je již víc než lahodně zamřelá, Pračlovíčkové ji plivají a řvou, že je to děs, neustále jen mamut a mamut. Jeden den opečený v plameni, druhý den v popelu, pak v jílovém hrnci dušený a zase na plameni. A k svačině kořínky jsou taky už nejedlé. Rybu chtějí.
Pan Pračlověk drobotinu výchovně mydlí větví po hlavách a zádech, protože chce mít klid a tah velkých ryb z moře do k ledovcům bude až za dlouho a házet po čudlách oštěpem je mrhání silami i oštěpy, protože voda je studená a prudká. Je celkově rozmrzelý. Místo sladkých kořínků byly dnes jen nějaké pálivé listy na dlouhých stoncích, co se nedaly jíst, jak byly tvrdé a ještě zalézaly roztřepené mezi zuby. Už aby ten mamut byl pryč. Pračlověkovou už neumlčí ani tahání za vlasy. To když se vrací obtěžkán kořistí z měsíčního lovu, to je jiná melodie skřeků….
Zbytky mamuta na zmenšující se ledové kře jsou už cítit daleko a hemží se tučnými červy. To je potrava tak pro ženský a děcka. Pračlověk nechává uječenou rodinu v jeskyni a mizí do klidu pralesů a prastepí. Je rozhodnutý se nevrátit brzo. Popřemýšlí si, pomedituje v tichu, než ten jíst pálivý vláknitý blaf, co dávala poslední čas k večeři Pračlověková , to raději lízat mravence.
Pračlověková s Pračlovíčky osaměli. I Pračlovíčkům se už zelená kaše s praženými larvami zajídala. Usínali hladoví a zdálo se jim o rybách. Nad plamenem opékaných, v hliněné hroudě dušených, i syrových rybičkách. Jenže potok z ledovcového jezera je prudký a studený. Mokrá kožešina ztěžkne a táhne ke dnu. Od ledovce fouká a nahému je zima…
Večer před spaním si u ohně v jeskyni zase proplétají větvičky. Všelijak je kříží, z čerstvých větví loupou kůru, zkoušejí se jí nasytit, ale je hořká. Tak alespoň slupují to bílé mezi ní a dřevem a protahují to mezi větvičky. Zmotanec se jim již nerozpadá.
Dny jsou horké, kožešiny se válí v koutě jeskyně. Z mamuta zbyla jen hromada bílých kostí na břehu jezera. Tam, kde z něj vytéká potok. Stále prudký a studený a vířící mezi ostrými kameny. Pračlovíčkové hladově pozorují drobné rybky, jak se proplétají hrudním košem mamuta, jak obtížně zdolávají místa, kde se na žebra namotala tráva. V noci má jeden z Pračlovíčků živý sen. Zdá se mu o mamutím koši plném ryb. Uvězněných ryb. Ryb jen a pouze pro Pračlovíčka. Chycených bez ztráty oštěpu. Stále čerstvých ryb.
Ráno jde sbírat po okolí větve a pracuje usilovně. Dvě hromady k jeskyni přivláčí. A ještě náruč chlupatých stvolů s pálivými listy přinesl a přeochotně listy otrhává a Pračlověkové k ohni dává. Sourozenci jej pozorují s tajenou nenávistí. Byla šance jíst dnes sladké červené plody s mírně nahořklými listy žlutě kvetoucích nízkých rostlin. Pračlověková povídala, že na ně po obstarání dřeva půjdou na stráň proti jeskyni. Zase bude pálivá kaše… Kdyby donesl alespoň mladé, ty tolik neštípou na jazyku, ale on vytrhal jen ty nejstarší, nejtvrdší, nejvláknitější. A ještě odmítl jíst. Loupou po něm očima, jak vybírá rovné dlouhé tenké větve z hromad a odnáší je k hromadě kostí. Zvědavě nahlíží, když na plochém balvanu mlátí stonky zbavené listů oblázkem a o mamutí kel rozmlácené stvoly protahuje a třením rukou v jakousi houžev podivnou kroutí.
Pračlověková vyhlíží Pračlověka. Různic Pračlovíčků už má až po krk a cítí, že za do dvou úplňků se bude drát na svět další. Masa je třeba. Šťavnatých listů a sladké trávy ubývá, červené bobule v travinách pomalu opadávají, na plody stromů je brzo, stejně tak i sběr semen velkých trav. Bzukot much nad odpadní jámou jí uspává, je horko.
Z dřímoty ji vytrhává jekot Pračlovíčků. Polekaně se rozhlíží a pátravě kontroluje okolí. Vidí doutnající uhlíky a oddychne si. Oheň neuhasl. Shrnuje žhavé drobty na hromádku a přikládá k nim suchá stébla i suché větvičky. Plamínky tančí a olizují lačně dřívka. Přihazuje i silnější větve. Dřímala dlouho. Stíny se prodloužily. Pračlovíčkové jsou stále hlasitější a skřeky znějí rozjařeně. Že by se konečně vracel Pračlověk?
Pračlovíček mezitím proplétal a splétal vybrané haluze a pruty. Omotával je houžvičkami a tvaroval do podoby mamutího hrudníku. Spíš hrudníčku. Aby se mezerou mezi skutečnými žebry nechal protáhnout. Jednu houžev nechal dlouhou a tenkou, uchycená byla blízko největší mezery mezi spletenci a na nejsilnější haluzi. Pracoval usilovně, rukama si zhmotňoval noční sen. Opatrně a pronásledován zvědavými a nechápavými pohledy hodil svoje dílo do prudkého proudu mezi vybělená žebra. Onu dlouhou houžev pevně svíral v dlani. Rybky zvědavě vplouvaly do dřevěného koše. Pračlovíček jej začal opatrně přitahovat na mělčinu. Byl obklopen zvědavými sourozenci. Malé rybky se prosmýkly a zmizely v bystřině. Větší ryby zůstaly uvězněny. Pračlovíčkové spustili radostný řev.
Z jásající skupiny se oddělila Pračlovíčková. Zvedla jeden ochlupený žahavý stvol, zamyšleně jej prohlížela. Přešla k placatému balvanu, zvedla bratrem dohozený oblázek a vytrvalým mlácením stvol rozvolnila na vlákna. Promnula je mezi prsty, pročísla trnitým keřem a znova promnula mezi prsty… a pustila je po větru.

Pokračování někdy příště.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice někdy strašně kecám. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Obrázky z jeskyně – 1.

  1. Witch napsal:

    Nekecáte, OW, kdepak 🙂 Lííííbííííí!

  2. Věra napsal:

    Perfektní, Ow. Blahopřeji, moc se mi to líbilo.

  3. Pivoš napsal:

    Prííma, Kopčem hadr ! 🙂

  4. samazakanalem napsal:

    ty tak tohle nema chybu, uz se tesim na pokracovani!! 🙂 takhle nejak to jiste bylo!

  5. vanilka napsal:

    taktak, mamutí myšlenka teprve čeká! držim palce! 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s