Pro Věru

Kdysi, kdesi, bylo nebylo, minomety metaly a dělo pálilo.
Před dávnými lety jsem za obulus daňového poplatníka tučné daně státu sypala, v hlubokých lesích, zaměstnána, přespávala. Tu pod stanem, tu v budově, tu v záhrabu…
Chvíli jsem byla doma já, chvíli manžel, občas jsme se potkali oba. Manželský stereotyp nehrozil ani v náznacích. Připouštím, že má nepřítomnost v domácnosti bývala zřetelnější. Sice se nekupilo nádobí v dřezu a odpadkový koš býval neustále prázdný, ale pomnožily se chcíplé ponožky v koupelně, koberce zešedly a lino v kuchyni a chodbě se stalo lepkavým, kytky sklápěly listy a pouštěly je k zemi. Listopad kdykoli v roce. Manželova nepřítomnost se projevovala skřípajícím řetězem na kole, kapajícími kohoutky a variacemi na krupicovou kaši k večeři.
Sice jsme si říkali, kam a proč jedeme a kdy se vrátíme, ale občas den návratu nevyšel. Neletové počasí, nedokončená práce, zpozdila návrat, občas se stalo, že návrat byl uspíšen. Stále slyším odemknutí dveří, vrznutí při otevírání, zkoumavé nasátí vzduchu nozdrami příchozího a nevěřícné: „Ty seš doma? Hurá. Nesu k večeři uzený koleno, dáš si?“ Fusekle se už točily v pračce, podlaha nelepila a koberce měly původní barvy.
Usoudili jsme, že dost bylo provizorních domovů. Dali jsme hlavy i úspory dohromady, hypotéku přibrali a zakoupili domek. Jen a pouze naše DOMA. První se zabydlela jezevčička Betuška. Odskočila si za plot a z výletu si přinesla vrh štěňat.
S manželem se jsme dál míjeli ve směnách i cestách. Pak v Americe zaparkoval kdosi letadla do paneláků a celý svět začal mít při vyslovení „jedenáctého září“ husí kůži. Moje pobyty mimo domov se prodloužily a jejich frekvence zvýšila. Nějak se stalo, že jsem odjela na víkendovku začátkem října a vrátila se z ní po půli listopadu. Se to trošku protáhlo, no. Mejdan to byl výživnej. Vrátili jsme se z něj před polednem. S manželem jsme se potkali na pracovišti, pozdravili se a šli si po svém. Pak jsme se potkali těsně před koncem pravidelné pracovní doby. Jen se podivil, co ještě dělám v práci. Že doma budu čubrnět na drát.
Pravdu děl, milý můj. Síň byla plná loužiček. Vlastně už to bylo jedno loužičkové moře s ostrovy ulovených umřetých ponožek a koráby cupovaných pantoflí. Lepivost lina v kuchyni a hlavně kolem sporáku už byla na použití špachtle. Vodní kámen, to je prevít, ten vám zbarvil sanitární keramiku. Prádelník zel prázdnotou, dveře do prádelny nešly dovřít.
Mlčky jsem dosedla na židli a zírala. Manžel mi mlčky podal čerstvě vařenou kávu a zmizel do kotelny. Nad kouřícím hrnkem jsem si sestavila plán likvidace pohromy.
Večer domácnost voněla řízky – manžel se činil u sporáku a šplhal mým nejmilovanějším jídlem. Síň byla suchá a čistá a páchla desinfekcí. Vápenité stružky z umyvadel zmizely, chcíplé ponožky se motaly v pračce, rozsápané pantofle odpočívaly v popelnici, štěńata si brousila zoubky o bůvolí kostičky a přetahovala se o tenisák a provazový pešek. Za okny byla lezavá mlha, doma příjemné teplo. Jezevčička Betuška se mi rozvalovala na klíně, vyžadovala drbání na bříšku a slastně kníkala. Manžel listoval CHIPem, odbíhal přiložit do kotle, důsledně se přezouval z domácích pantoflí do kotelnických a neustále opakoval: „Hnedlinko je tu jiný vzduch, když jsi doma.“
Postupně se mé pracovní cesty zkracovaly a interval meźi nimi prodlužoval. Nakonec jsem zůstala doma trvale. Mého drahého začíná pálit dobré bydlo. Neškodilo by zase na víkend odjet za prací a vrátit se po šesti nedělích.

Reklamy

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice jak to vidím se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Pro Věru

  1. Witch napsal:

    :-))) Jsou to naše zlatíčka :-))

  2. Věra napsal:

    Věra pochopila. Milá OW, vidím, že všichni chlapi jsou stejní, všichni jsou jak podle kopíráku, všichni občas na zabití. Ale já si teď užívám, o berli se pajdám a jen přikazuji, co je třeba udělat. Tu vytřít kuchyni, tu vydrbat umyvadlo v kuchyni a v koupelně, vytřít schody a pro zpestření dojít nakoupit. To je nejvyšší trest, jaký existuje. A drahý kmitá a tváří se tak zkroušeně, že je mi ho chvílemi, ale opravdu jen chvílemi líto. Nejlépe to asi vystihly děti, dcera děla, že se tvářím, jako bych ho znala od včerejška a syn mi dal radu, když už ho pustím k takové rizikové práci, mám holt koukat i na tu podlahu, že jo.
    Jeden si nevybere, ještě že Pánbůh, když viděl jak ten jeho pokus o vytvoření něčeho rozumného dopadl, honem se polepšil a vytvořil ŽENU.

  3. Věra napsal:

    Jo, to je fakt, tak je to možný taky brát.

  4. Pivoš napsal:

    Helejte baby, nechte toho, nebo vám pošlu videoklip, jak ženský parkujou 😀
    A už mě nezdržujte, musim jít luxovat…

    • Věra napsal:

      Hele Pivošku, mezi námi, taky jste měl nějaký malér že si potřebujete drahou polovičku udobřit? To není u chlapa jen tak, aby sám od sebe šel dělat tak neapetitlich práci jako je luxování.

      • oldwomen napsal:

        Před lety jsem zasyčela na manžela, že by mu taky pazoury neupadly, kdyby hajzlík umyl. Včetně prkýnka…
        Co čert nechtěl, sousedka ten samý den zcela stejným požadavkem ponížila toho svého.
        A aby toho nebylo málo, potkali jsme se na pivu a chlapi si navzájem postěžovali, jak jsou doma zneužívaný k pracem, který na vojně dělají jen zobáci. Zkusila jsem zažertovat, jestli si to máme vykládat tak, že jsou manželský mazáci a proto si máme pořídit zobáckou bokovku. Návrh se u pánů nesetkal s pochopením.
        Vím, že když dva dělají totéž, není to totéž. Ale někdy dá práci se s tím vyrovnat.
        Pivošku, s vysavačem je nutno zajet i do Vodičkový a Na příkopy… nejen po Václaváku rejdit a koně zdáli objet 😛

        • Věra napsal:

          No jo OW, ale zase to musíme brát i z té lepší stránky. Zase bez těch chlapů, i když tak zoufale nedokonalých by byla nuda a my takhle máme nepřeberně možností, jak ten základní materiál zušlechťovat. A navíc máme tak trénované koronárky, že si na nás, na rozdíl od chlapů nějaký ten infarkt hned tak nepřijde.

          • oldwomen napsal:

            A taky se nám jinak ukládá tuk. Jestli máte čas, podívejte se na http://www.osel.cz Je tam pěkný článek o špekách a pivních mozolech. Včetně srovnávací studie na myších.
            Jinak v pohodě, vím, že bych toho svého neměnila a Vy asi taky ne. Také nejsme dokonalé (z jejich pohledu).

            • Věra napsal:

              Já bych ho také neměnila. Teď, když jsem do něj investovala tolik času a energie a povedlo se mi ho jakžtakž přetvořit k obrazu svému. A chyb mám, jejej, to by bylo dlouhé povídání, kdyby mohl vyprávět…

      • Pivoš napsal:

        Luxuju dobře, luxuju rád 🙂
        Ale mytí nádobí se vyhejbám, to mě fakt neba…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s