Jura

Skla Jurových brýlí vyvolávaly představu den hospodských popelníků. Stejně umolousané, stejně poškrábané, stejně těžké a stejně silné. Když si je náhodou sundal a položil na stůl, tak jsem kontrolovala směr slunečních paprsků. Aby nevzplál ubrus.
Dokud bylo dáno zákonem právo na práci a povinnost pracovat současně, bylo mu hej. Byl vyučený prodavač. Na prodejnu jej nepouštěli, aby neodrazoval vzhledem zákazníky, ale ve skladu jedné Brněnky byl král paletového vozíku, vládce háčku na posouvání stohů bas s pivem a limonádami, uctívané kolečko v soukolí zázemí velké prodejny.
Když jsme na chatě seděli a pábili, přidával se k nám a sebešílenější příhodu či drb z našich nezajímavých pracovišť a okolí utnul: „A to je hovno, to u nás v sámošce…,“ a ulil páleného, aby se lépe naslouchalo. Jurova sámoška se postupně stala legendární. Nikdo jsme v ní nenakupoval, nikdo jsme v ní nikdy nebyl, ale znali jsme ji do detailu.
Jura nadšeně cinkal klíči „u Ivana“ i na „Svoboďáku“. Byl mezi prvními, kdo měl živnostňák na cokoli a furiantsky se s ním před námi chlubil. Odlesky končícího dne mu hořely v očích, sálalo z něj nadšení a: „Ste hovna, inženýři. S diplomama si vytřete zadky i s profesorem. Tohle to je glejt k prachům…!“
Doba kvasila. Jurova sámoška byla zrušena. Chvíli dělal v zázemí Delvity, ale nestrávil rozdíl mezi socialistickým kšeftem s možností vzít zvadlou zeleninu, propíchat sáčky kyselého mléka a slít se je do konve a dát domácím zvířatům. Trpěl když musel neprodejné zboží házet do kontejneru a nadával na dohlížejícího úsekového managera, který hlídal, aby ani lístek kedlubny nebyl zcizen z odpadu. Propustili ho z Delvity, pak z dalšího potravinářského skladu a dalšího a ještě jednoho. Stal se nezaměstnatelným majitelem živnostenské listu bez živnosti. Labzoval Královým Polem, prohraboval skládky a zpeněžoval ve sběrně nalezené kovy, sklo, nebyl líný se ohnout pro odhozenou zátku. Přestal chodit na pivo na Semilaso, stal se inventářem u stánku na Pátém nástupišti. Jeho žena podala žádost o rozvod. Byli od sebe na první stání. Vyměřené výživné na čtyři vlastní a páté ještě nenarozené odkýval bez odporu. S vědomím, že na dlani chlup neporoste, na kouli se kapka nezachytí a on stejně nepošle bejvalce ani halíř.
Ještě chodíval na kopec na chatu, zastavil se na lahvové. Snažili jsme se mu pomoci. Ten nabídl krátkodobou práci, jiný jednorázovou dřinu, další nabízel dlouhodobé zaměstnání pomocníka v dílně. Pro Juru bylo všechno hovno, protože to v sámošce…
Postupně jsme přestali nabízet pomocnou ruku. Sámošku a jeho nezastupitelné místo v ní jsme mu vrátit nemohli. Zastavil zahradu s chatou, spadla do klína lichváři za dvacetinu tehdy obvyklé ceny. Ještě se sem tam vyškrábal na sousedské popití, ale už nechodíval sám. Jeho noví kamarádi přespávali na lavičkách, veškeré bohatství skrývali v igelitce. Převálcovaní furianti, propuštění podvodníci, nešťastníci ze zrušených podnikových ubytoven, co se snažili přepít minulost a utopili si budoucnost. S přicházející zimou bylo vykradeno pár chat, nic mimořádně cenného v nich stejně nebylo a hlavním důvodem vloupání bylo vyspat se v teple a nepohrdnout případnými poživatinami.
Jura nám zmizel z očí, ale ne z mysli. Pak to jeden z nás četl v policejní svodce a v prvotním šoku obvolal ostatní. Jura umřel.
Šli jsme na poslední rozloučení, udělali na Jurovu počest kar na Semilasu. Protože to býval Jurův nejoblíbenější výčep. Chechtali jsme se jak blázni, když někdo pronesl místo přípitku: „A to je hovno, to u nás v sámošce…,“ a vzpomínali na veselé historky z bezstarostného minula.
Smrt k Jurovi přišla ve spánku. Onen listopadový den popil s uličními kamarády lavorovice, šli se ohřát do neobývaného domu. Někde sebrali dřevo, smetli zbytky uhlí a mouru, vyštrachali staré Petry, zatopili, vytáhli karty a ještě flašku špiritusu. Usnuli. Jura byl nejblíže ke kamnům a kysličník uhelnatý inhaloval nejdéle.

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice jak to vidím, povzdechy se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Jura

  1. oldwomen napsal:

    Za prvé. Nespojujte tohoto Juru s Jurou zmińovaném na stránce Vopruzy a diskutujícím zde. Jedná se náhodnou shodu jmen. Jurové se spolu nikdy nesetkali a nejsou si nijak blízcí.
    Za druhé. Juro žijící, opravdu jde jen o náhodnou shodu křestních jmen.
    Za třetí. nevíte někdo, jak se skloňuje množné číslo podstatného jména DNO? V pravidlech jsem info nenašla. Podle vzoru město (dno bez dna, město bez města; množné číslo dna-města) mi to nesedí a moře kuře stavení nejde už podle prvního pádu jednotného čísla. Dík, lingvisti.

  2. Witch napsal:

    Nejsem lingvista, ale i když Vám to nesedí, vzor město jste trefila správně. Ta dna, bez těch den, k těm dnům… Zkrátka měl brejle jako dna od flašek. Myslím, že se zámeny jmenovců bát nemusíte. Hezká vzpomínka.

  3. Jura, sedlák napsal:

    OW, je jasné, že nemůže jít o mne. Ani ve vzdálené budoucnosti. Každý ví, že brýle téměř nepotřebuju, mimo televize a řízení v dešti nebo za šera. Kolem dioptrie na každém oku. I když, … to v NAŠÍ sámošce to bylo úplně jiné a docela nás to i bavilo.“Zkrachovali“ jsme dvakrát. I když, na rozdíl od pana Fišéra, jsem to vždy nahlásil dopředu, dluhy za nás nemusela zatáhnout žádná pojišťovna a nikomu jsem nic dlužen nezůstal. Spíš naopak. 🙂 Ale kdoví, možná někdy otevřeme i potřetí. Nikdy neříkej nikdy.

    • oldwomen napsal:

      Když já už mám tik, že co mnou napsaná věta, to osobní útok. Tak jsem si vzpomněla a úvody závěrečných titulků holyvůdských kasaštyků. Preventivně, aby hit letošního léta – hledání jinotajů – nezačal bujet i zde.

    • Witch napsal:

      Vůbec se Vám, Juro, nedivím. Stýskalo se mi po tom frmolu několik let 🙂

  4. Pivoš napsal:

    Smutné, ale taková je život. Občas přemýšlím, jak „snadné“ může být dostat se až na dno plné bahna, ze kterého se už nejde odrazit…
    Taky si říkáte, že vám se to stát nemůže ? A taky si v hloubi duše nejste tak úplně jisti ?

    • oldwomen napsal:

      Jsou věci o kterých se říká, že jsou dřív než je na nové boty. Troška nešikovnosti, troška smůly, troška fanfaronství a recept na bezdomovcem snadno a rychle je na světě.

  5. IvanaM napsal:

    na dno se dostat, to jde sakra rychle. Staci kdyz vam poradne neplati v terminu, a nemate nikoho kdo by pomohl…a i kdyz pomuze tak na jak dlouho? Jsou lidi, co to nakonec nejak ustoji, ale jsou i taci kteri tomu proste podlehnou, zacnou to zahanet pitim a nebo je to zlomi jinak, a pak uz se prakticky nemate sanci vyskrabat nahoru….nebo jen tezce a to vydrzi malokdo…potrebna vec pri tom je rikat si, ze kazdy mejdan musi jednou skoncit a tudiz nezacit pit moc, kdyz uz je na to chut. Protoze jak se z cloveka stane alkac, tak je to vetsinou konecna. V nasem meste byvala skupina takovych kdysi docela dobrych kluku, ktery dostala na dno hlavne ta zaliba v mejdanech, mezi kteryma proste nesnesli zadnou pauzu…tak to protahovali tak dlouho, ty mejdany, az uz vlastne zili na jednom permanentnim…dneska jsou vsichni mrtvi. Jeden nekde spadl, druhy se v tom rausi utopil, treti se uchlastal primo….skoda. Znala jsem je vsechny dobre, ti mladsi se mnou chodili do skoly, a byly to fajn borci, a vubec ne blbi. Nepomohlo nic, ani rodina. Mozna k tomu maji nekteri lidi vetsi sklony, nevim….

  6. von Rammstein napsal:

    Vynikající, OW. Naprosto vynikající.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s