Kuře

Byl konec února, snad začátek března. Takové to šedivé únavné období plné bláta a toužebně očekávaného jara. Do práce za tmy, z práce pomalu taky tak. Nejdepresivnější období roku. Alespoň pro mne v době přežívání v panelovém sídlišti.
Stmívalo se, chystala jsem večeři a přemýšlela, kde se zdrželo robátko. Nějak se můj rodičovský názor na příchody desetiletého človíčka domů z toulek začínal rozcházet s realitou. Asi zase nastal čas konfliktní výchovy. Z úvah mne vytrhlo opatrné odemykání dveří, pokus o nenápadný příchod.
„Tak pojď prostřít stůl,“ zavolala jsem do tmy.
Robátko vešlo do světla. Vyfoukané čerstvým povětřím, ušpiněné, kulicha sklouzlého na jedno ucho, kapsy bundy narvané poklady.
„Jak to zas vypadáš?“ Povzdechla jsem otázkou a pokračovala: „ Svlíkni se v koupelně, hoď to všechno do špíny, umej se a připrav stůl.“
Robátku zaplály tváře odhodláním.
„Já ho nenechám sežrat hadovi,“ vyhrklo.
„Uklidni se, nemáme doma hady. Koho nebo co chceš zachránit před hadem?“
Sáhlo do nejvíc nadité kapsy a vytáhlo neopeřené kuře. Živé kuře. Pokusily se o mne mrákoty.
„Co to je?“ zeptala jsem se zcela zbytečně.
„Maminečko, to je kuřátko. Na biošce chovají pro hady myši, ale dneska Pavel přinesl krabici kuřat. Normálka, byly mrtvý, ale tohle bylo živý a Pavel ho chtěl hodit krajtě a to je hnusný. Přece nemůžou házet živý včera vylíhlý kuřata hadům a představ si…“ vypnula jsem si v hlavě zvuk. A šla hledat klec po kanárovi. Pro kuře. Do dětského pokoje. V paneláku.
Kuře bylo hrdina. Přežívalo u sálajícího radiátoru bez pravidelného přísunu vody i žrádla. Postupně vyrostlo v bílého kohouta. Řvalo, jak jsem prošla kolem dveří. Podstrojovala jsem mu rýži, špagety, čočku, nepatrné zbytky příloh, Stávala jsem nad robátkem s řemenem v ruce a nutila je uklízet klec i pokoj. Puch byl občas nesnesitelný a můj křik obzvláště hlasitý a častý.
„Mluvil jsem s Milanem. Můžu k němu toho kohouta dát a můžem se na něj chodit koukat do kurníku,“ prohodil manžel někdy v květnu u večeře. Robátko protáhlo obličej, ale mlčelo, mně spadl kámen ze srdce. Vysvobození bylo tak blízko!
Druhý den bylo robátko doma už když jsem přišla z práce. Klec byla prázdná, dítko usedavě plakalo do polštáře.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se a čekala školní průšvih.
„Laděna zašlápla Kuřete,“ zesílil proud zoufalství a slziček.
„Počkej, kde je?“
„Pooohřbenýýý.“
„A jak zašlápla, kde zašlápla?“
„Na Dlážce před věžákem. My ho tam chodili po škole pást. Ona ho neviděla v trávě.“ V duchu jsem se omluvila za podezření, že robátko dovláčelo živého tvora a vykašlalo se ne něj. Ani jsem se je nesnažila utišit. Se ztrátou se musí vyrovnat samo.
„Člověče, kdybych věděla, která z holek na to kuře dupla, tak půjdu a koupím jí čokoládu,“ svěřila jsem manželovi u večerní kávy.
„Bych ti přidal ještě na jednu. Slepice v paneláku byl úlet jak hrom. Čekal jsem že do dvou dnů chcípne, z líhně vyřazují biologický zmetky, co by stejně pošly.“
Za námi se ozval srdceryvný řev a vzápětí rána dveřmi a zvuk pádu těla.
Polekali jsem se a rozeběhli se do dětského pokoje. Robátko sebou házelo na koberci, slzy jak hrachy se koulely po tvářích a mezi vzlyky ze sebe vyráželo:
„Když… to… byl… můj… jedinej… kamarád… My… sme si… spolu… poví…da…liii. Se mnou se tu nikdo nebaví. Ste pořád pryč, vy na mě kašleteee….“
„Kecáš a víš to,“ sevřel manžel ruce v pěst a zbělely mu klouby.
Vrátili jsme se ke kávě. Já se natáhla pro pletení, manžel pro knihu. Vycítili jsme, že dospívání bude dlouhé, bouřlivé a bolavé. Pro nás všechny.
7.8.2009

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice povzdechy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 reakcí na Kuře

  1. Pivoš napsal:

    Kurňa, Pivoš, seš chlap, nedojímej se ! Jako bych se vrátil o 35 let zpátky… Už chápu, proč nám mamka povolila mít doma jenom rybičky. Kromě toho, že byla maniak na uklízení 🙂
    Pivoši, nelkejte, máte Pivošťata. A puberta si nevybírá. Je to mrcha zákeřná. Mění nám děti v běsy. 😛

    • Pivoš napsal:

      Ale… když… mě bylo… líííto… toho… kuřááátka !!!
      Hůůů… 🙂
      A tý puberty se děsím dopředu, staršímu bylo devět a už začíná poněkud klackovatět. Malej je drakouš od doby co začal lízt.
      Bože, a co nebohá matka, která musela snášet puch slepičinců mázlých po radiátoru, dohlížet aby alespoň základní úklid denně hotov byl (a ještě na směnný provoz chodit) a aby kohout nelekl žízní… Se do té situace vžijte a poběžíte koupit vražedkyni taky kilovou čokoládu. Důležité je, že pubertu přežilo robátko i my a v relativně dobrém zdraví a že se v dospělosti vrací domů

  2. Witch napsal:

    Když starší brácha zdrhnul do života, byla jsem sama. Moje kamarádky měly i jiné kamarádky, které nepekly zase se mnou, byla to přátelství sousedů s důvěrnostmi, k nimž jsem neměla klíč. A byla jsem v nepřátelském území, protože náš panelák byl domem hrůzy i s dětským gangem, který brzy poté začal prolínat polepšovnami. Měli jsme štěstí. Párkrát oni přizabili mne, párkrát jsem byla já na prahu přizabití někoho z nich. Ale u šíleností jsem občas vedla. Kdo ví, jak umí hořet louka s keři, zesiná při představě, že jsem JÁ začínala s hašením a přiběhnuvší děcka komandovala.
    Toužila jsem po pejskovi, protože kdysi jsem měla foxíka Ritu, kterého jsme nechali na vsi, že do paneláku se psi nehodi. Jenže v paneláku psi byli, i větší, dokonce jsem pomáhala kámošce venčit kolii Happy. Naši že ne a ne. Ani v době, kdy jsem byt de facto udržovala já, se nestyděli argumentovat pouze tím, že by se o zvíře starali oni. Odmítli mi i pořídit sourozence. Dneska se mi to jeví jako geniální řešení, když vidím, co bylo poté. Asi bych mimčo vychovala v podstatě já, ale spousta věcí by byla jinak. Pro nás, osobně.
    Tak jsem si někde našla králičí ocásek. Udělala jsem mu bydlení v krabici a předstírala, že je živý. Na stěně v pokoji se po týdnu a něco objevilo pár divných broučků a naši krabici s ocáskem vyhodili, že to jako pochází z mršiny. No, velmi svižně mi dodali zlatého křečka, ale mezi námi, ti brouci se objevovali dál, protože holt pod námi byly různé partaje… A křeček Pipina vítězně vtrhnul do mého života a zdrhal, kdykoliv se mu zachtělo! 🙂

  3. 747 napsal:

    Himl, tady je to dneska citový!!!! OW, tohle je podle mne skutečná rodičovská láska: respekt k citu desetiletého dítěte i za cenu určitého stupně sebezapření v provozu domácnosti. Nepochybuji o tom, že mnohé děti, i my -děti již odrostlejší, máme Vašemu „robátku“ co závidět. 😀

    • Witch napsal:

      Éro, souhlasím. Já donést kuře, musela bych ho nakonec i osobně kamkoliv vyhodit, možná i zabít. S jedněma koťatama se to po několika dnech stalo. Chodila jsem je nabízet po městě, až mi někdo řekl, že se takováhle zvířátka nechávají tam u těch popelnic a on se jich často někdo ujme. Opravdu zmizela i s krabicí během dvou-tří hodin… U nás platilo, že rodiče mají spoustu starostí a problémů a je hnusné, kdybych přitáhla jen stín dalších. Mimochodem, snaživě jsem si chtěla i malé kapříky z mlíčí a jiker vypěstovat, ale nějak se to netento… Jsem si myslela, že když jsme na vsi akvárka měli, v paneláku by to nemusel být problém. Pak je klidně vypustit, ale chvíli pěstovat něco jiného než solný krystal. A ty blbé kaktusy, co mi narvali do pokoje a byla jsem věčně od bodlinek. Kdo to asi přesazoval a pěstoval?
      Naši kluci si směli i myši pěstovat – i když přírodní rejsci běhali pomalu i po peřinách 🙂

      • 747 napsal:

        Jj, taky u nás o zvířeti doma nemohla být ani řeč. Jen u dědy na dědině byl pes -nádhernej vořech, jako Prďa, ale rezavej a trochu větší. Jenže znáte to, těžká dědina, buranov jak vyšitej -psi na řetězech u boudy a kolem otravný slípky. Jedině se mnou se ten čokl mohl dostat taky na chvíli od boudy a ven. Bohužel prázdniny ani víkendy nejsou celej rok, ale slepice se mu okolo tlamy motaly furt až prý nějakou zakousl a tak ho soused na žádost dědy zastřelil. Ten víkend, kdy se při mém příjezdu u boudy nic zrzavého netřepalo štěstím, že se pude na špacír je pro mě jednou z nejhorších vzpomínek…

        • Pivoš napsal:

          éro, plně chápu, taky mám dodneška v hlavě leccos, co je zdánlivě banalita (z pohledu dospělého), ale v tom dětském světě to byla zásadní věc, tragédie či křivda největší. Snažím se (netvrdím že 100%), aby moje děti některé věci jako já neprožily. A proto máme doma zvěřinec 😀 Holt si plním dětské sny poněkud později. Ale lépe později než nikdy, že 😉

  4. oldwomen napsal:

    Hele, lidi, dětské křivdy si v sobě neseme každý a až do konce žití. Nechtěla jsem otevřít vaše dávné rány. Taky jsem doma mohla mít maximálně akvárko. Myslím, že je to tím, že naši rodiče zažili na svou kůži práci kolem dvorkové zvířeny, byli rádi, že jsou v bytovce a mohou mít lenošný klid. Už naše dětské řádění muselo dávat matkám v jejich snaze o sterilní domácnosti pěkné rány. Zavzpomínejte na povinně uklízecí soboty doma ještě před vlastnictvím chaty či chalupy. Pak pomněte jak se gruntovací soboty přesunuly na čtvrteční odpoledne doma nedělní poledne ve víkendovém sídle. Aby se vracelo do čistého. Nevím jak vy, ale já si pamatuju mámu jen s hadrem v ruce a tátu, jak s námi prchá před zvukem vysavače do divočiny.
    My dětem povolujeme sem tam živého mazlíka, ale zase máme jiné úlety, které nevidíme. Ráda bych si přečetla, nebo poslechla, co bude líčit na téma dětství a dospívání robátko tak za patnáct, dvacet let.
    Navíc naši rodiče – předválečné a válečné děti byli vychovávaní, že rodič je autorita a má absolutně ve všem pravdu a neodporuje se mu. Stejně tak i učitel, farář, policajt. A stejný model myšlení se snažili vmlátit do hlav i nám. Abychom alespoň na veřejnosti nedělali problémy případným zvoláním „Císař je nahý“

  5. IvanaM napsal:

    mno jo, a chlapi zase plkaji tam kde citili jidlo :-)) Hosi hosi, delejte se sebou neco, porad jidlo….at z vas za chvili nejsou taky zapskli postarsi obejdove s lalokem pred i za…oblicejem 🙂

  6. IvanaM napsal:

    jinak dobra storka OW :-)) Muj synator chtel dotahnout kdysi za kazdou cenu krysy co prodavaji ve zverimexu, nejak ma rad hlodavce….a tak ja jsem sla a koupila Toma westika a byl pokoj….protoze ten by to zardousil behem sesti sekund, bylo to tedy mimo debatu mit k nemu jeste neco takovyho. Tak mel synek lepsi spolecnost a ja pokoj od tech bilych hnusu 🙂

  7. von Rammstein napsal:

    Opět vynikající! Krásně Vám to píše!

    • oldwomen napsal:

      vR, prosím, s chválou opatrně. Pychnu, pýchou se dmu. K obloze stoupám – pyšná mičuda – korouhev se mi v cestu staví a mi bok proráží. Ve spirále k zemi letím, boule nepočítám.
      Foukat mi je nebudete, bulet budu sama v koutku…
      Prosím, NECHVÁLIT často.

  8. von Rammstein napsal:

    A tak mně to promiňte 🙂
    Ale já jsem vážně nadšenej. Koneckonců-nejsou naše životy venkoncem o neustálém cyklickém nafukování a propichování?
    Dobře, slibuji, že až počtu Vaše ostatní počiny, zaujmu zdrženlivá stanoviska a bok Vám probodnu osobně, bude-li toho zapotřebí 🙂

    • oldwomen napsal:

      😀 děkuji. Nějak jsem si zvykla na neustálou splasklost a neletuschopnost. 😦
      Ale, 😛 až se vznesu, tak se o propíchnutí za účelem splasknutí přihlásím 😀 🙂

  9. von Rammstein napsal:

    Helejte, copak jsem to vyfasoval za ušatýho bubáka?
    Vždyť se mi o tom bude zdát :E 😦

  10. von Rammstein napsal:

    Byl to jen žert. Od dob Cassiových vím, že není moudré někoho bodat do boku.
    I když to někdy může přinést pozitivní důsledky.

    • oldwomen napsal:

      … a nejen do boku…
      Nevím, že by generátor náhodného ksichtu pro Vás z klobouku vylovil zajíčka s podvázanou čelistí? Ale jste na tom lépe, než Iv v podobě fialky s rentgenovým snímkem kyčlí. 😀

  11. von Rammstein napsal:

    Jste si jistá, že ta obluda má podvázanou ausgerechnet čelist?

    • oldwomen napsal:

      Jistě, musí to být čelist. Nebo má zajoch pod krkem tak velkýho motejla, že i Ferda Mravenec, práce všeho druhu, by zbledl závistí. Žádala jsem generátor náhodné pracky ksichty z klobouku vytahující, aby volil z klobouku pro dětské blogy. Předpokládám, že stroj není zvrhlík, páč zatím ještě snad nemyslí škodolibě. Klobouky „jen pro dospělé“ „obtěžující“ a podobně radostné jsem smetla pod stůl. Aby to pracku nesvádělo.

  12. Witch napsal:

    vR, vždyť jste docela půvabný 😉 I když doznávám, že já bych na ty různé potvůrky dostatek fantazie neměla :-))

  13. von Rammstein napsal:

    Já mám teda fantazie na rozdávání, ale v tomhle vidím nechutnou žeberní šněrovačku, ve který mi uschly ručičky i nožičky 😦 Akorát ušiska to jaksi nabudilo.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s