Těžkota snadnosti

Je snadné v teple kavárny žvanit o správnosti postoje v té či oné situaci a být ve vlastních slovech neohroženým hrdinou či všeznalým géniem s neuvěřitelnou manuální zručností a fyzickou i duševní výdrží.

Je snadné civět z pohodlné lenošky na televizní obrazovku, popíjet svůj oblíbený nápoj a hýkat: „Panebože, to snad není možný, podívej se na to dřevo, no to je nešika, na to se nedá koukat. No to se teda dělá úplně jinak!“

Je snadné se známými u piva obsazovat parlamentní lavice, žvanit o tom i onom, cítit se zneuznaným říditelem zeměkoule.

Je snadné být kultivovaným a civilizovaným a ohrnovat nos nad primitivy, když teče voda horká i studená, žárovky svítí, jsme v suchu a teple a na psotu venku se díváme z okna.

Je snadné štítivě a s odporem říkat, co bych teda rozhodně nikdy nemohl pozřít, když jsme nikdy za svého života nepoznali hlad. Nemyslím škrundání v břiše před obědem, protože jsme ráno zaspali a snídani nestihli a svačinu vypustili. A nemyslím ani dva tři dny bez jídla při pobytu v nemocnici se zavedenou výživou do žíly, protože předoperační či pooperační stav vyžaduje prázdné útroby.

Skvěle se bavíme u katastrofických filmů. Bouchne sopka a najednou je zpátky doba ledová, obyvatelé megapole se začnou chovat zvířecky, hrdina může zářit. Přes noc zmizí pitná voda z celého světadílu, vypukne požár, spustí se neustávající lijavec a protržená přehrada pustoší záplavovou vlnou obrovské území… a padouši jsou padoušští, krásné dívky nevinné, děti bezbranné a hrdina je neodolatelně šaramantní a vtipný a stále upravený a čistý, ať se brodí stokou nebo hasí plameny.

Je snadné představovat si, jak právě JÁ  jsem ten hrdina  nejbáječnější, a namlouvat si, že všichni okolo mají vlčí mhu, když nevidí moji do očí bijící skvělost.

Je těžké přetěžké zvednout zadek a to, o čem dokážeme tak zaujatě mluvit a dlouze snít, že zvládneme levou zadní, jít vykonat. Protože vnitřně cítíme, že se zapotíme, umažeme, budeme dělat směšné grimasy a budeme v nepohodlí a výsledek stejně bude daleko od vytoužené dokonalosti.

Protože nám vadí mokro v botách a průvan na zátylku stejně jako sluneční úpal a zápach rozkládajícího se potu.

Protože se bojíme, že v mezní situaci selžeme.

Protože nejsme filmovými hrdiny.

Protože se bojíme podívat se sami na sebe a přiznat si, jak je snadné v teple kavárny…..

Advertisements

oldwomen se představuje:

Źiju mezi lidmi a zvířaty a tak píšu o lidech a zvířatech kolem sebe.
Příspěvek byl publikován v rubrice jak to vidím. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Těžkota snadnosti

  1. vannilka napsal:

    Všechna ta protože a strach, jsou lidsky přirozené, rozumím jim.
    Odpor ve mě vzbuzují teprve až „hrdinové“ velmi neskromní. Představa, že lichotím nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně, protože kdysi kdosi údajně něco vykonal/a či zachoval/a se „hrdinně“, mě nutí k smíchu, v horším otravuje a v nejhorším vede k blití.
    Ale jsou i tací, které lichocení a uctívání „hrdinů“ typu – bez tebe neznamenám nic, jsi spasitel, vedle tebe i Schwarzenegger vypadá jako sádrový trpaslík – dovádí až k záchvěvům slastné touhy.
    Na tyhle věci, oldwomen, myslím téměř identicky s panem Patočkou:
    „Heroismus není slepá vášeň, láska nebo pomsta, ctižádost nebo vůle k moci, nýbrž obsahuje klidnou jasnost o celku života, vědomí, že tento způsob jednati je PRO MNE nutnost, jediný možný způsob existence ve světě.“
    Když řeknu třeba jen něco takového, jako: to je ale pěkná košile (povídka, výplata, večeře, nápad, čin….cokoliv), mám vždycky problém. Je to málo. Abych byla pro jiné přijatelná, mám prý přitlačit. Ale proboha proč? Neříkám to dost jasně? A nedokazuju činy? Kristepane, co jsme to dneska za lidi.

  2. Jola napsal:

    myslím, že nejvíc se lidi bojí poznat – opravdu poznat – sami sebe. Pohlédnout na sebe ve vší syrovosti – a přiznat :“čeho všeho bych byl vlastně schopen“.

  3. oldwomen napsal:

    Dost mne dovede rozhodit rezolutní prohlášení, že to bych teda nemoh´, zejména, když se týká vypjaté dějinné události. Když se dívám na davovou stádnost, těch, co by teda, dle svých slov, nemohli (praštit s děckem, zlynčovat odlišného, vyrabovat dům…, dosaď te si sami fuj skutek), uvědomuji si, že ve zfanatizovaném davu by teda rozhodně mohli a bez výčitek svědomí…..
    Unavují mne již hony na čarodějnice, jejichž skutky jsou vytrženy z kontextu doby.
    A zase na druhou stranu mne nebere hrdinství ve chvílích kdy nemám na výběr. Je jedno, jestli umřu tak, že zalehnu tělem střílnu bunkru nebo mne zastřelí komisař zezadu, když to neudělám………..
    Jola vystihla zcela přesně, o čem příspěvek je.

  4. Witch napsal:

    Když je tak řeč o čarodějnicích, vzpomínám na horlení jednoho známého při cca druhém hlasování o zvýšení platů ve sněmovně. On prý by čestně hlasoval proti, kdyby tam byl. Manže s úsměvem vrtěl hlavou: Kdepak, taky byste zvedl ruku. Já taky, kdybych tam byl, věřte, to prostředí by vás semlelo…“ Podle následných životních skutků pána si myslím, že by možná jednou ohlásil zvednutí ruky, ale příště by šel s proudem.
    Taky se mi vybavuje, jak vždycky se tady každý zapřísahal, jaké je barbarství a ostuda jezdit na hromádky (v určené dny v Německu vynesou z domu vše nepotřebné a i Němci sami objíždějí, obcházejí a koukají, co by se hodilo). Moc ráda a s chutí jsem vždycky řekla: Jo, tak to já můžu říct, že jsem tam vždycky jela cíleně, protože jsem prostě neměla na kola pro všechny děcka nebo nám odešla pračka. Nemůžu si vynachválit, jak nám to vždycky zapláclo díru v rozpočtu.
    Byste nevěřili, kolik lidí se najednou otočí na obrtlíku a hned hlásí, co taky z Německa dovezli 😉
    Věřila i nemožnému dovezenému. Trápil se starosta, když nechával kácet už nebezpečné topoly u hřiště, jak uklidit dřevo, že na to pile nekoupí kvůli vykotlanosti a co s větvema. Zasmála jsem se, ať vyhlásí chrchlákem, že v sobotu od desítí dopoledne je dřevo u hřiště a na návsi (vrba) jen za odvoz a kolik kdo pobere tolik bude mít. V poledne jen čerstvé pařezy naznačovaly monumentalitu aleje. Ani pilinka nezvostala.

  5. Jura, sedlák napsal:

    Jsme přece JENOM lidé. Čím dřív si to člověk uvědomí, tím líp. Nejvíc pro něho.

  6. IvanaM napsal:

    jasne ze jsme vseci jenom lidi. To uz vim davno. V normalnich pomerech je cas a prostor na to byt slusny a neni to zadny hrdinstvi tak zit. To je samozrejmost. V pomerech nenormalnich, a je jedno z jakyho duvodu takove jsou, se clovek muze zacit projevovat uplne jinak nez ho zna jeho okoli, nekdy az tak, ze se divi sam sobe. Na to ma svuj vliv spousta ruznych faktoru od pudu sebezachovy az po lenost apod. Ve sve podstate je clovek zvire ktere je schopne vseho. To jest na jedne strane nesmirne uslechtilosti, a na druhe ukrutnosti ze to cloveku v normalnich pomerech neleze do hlavy. Proto je lepe nikdy moc nesoudit, a neodsuzovat, protoze nikdy nevime, k cemu se nechame kde dohnat my sami. A takove to okazale hrdinstvi jak nekdo rika, ze on teda nikdy neudelal toto a ani by neudelal tamto mi leze krkem. To jsou stejne vetsinou jen pozy. Ti opravdovi hrdinove totiz vetsinou skromne mlci…..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s