Oldwomen's Blog

Spamová aktualitka

oldwomen — Mon, 30 Jan 2012 13:08:04 +0000

Kdy je pořádná kosa:
18°C Obyvatelé Havaje si berou na noc dvě přikrývky.
10°C Obyvatelé helsinských činžáků vypínají topení a Rusové pěstují kytičky.
2°C Italská auta nejdou nastartovat.
0°C Destilovaná voda zamrzá.
… – 1°C Dech se stává viditelným. Rusové jedí zmrzlinu a popíjejí studené pivo.
- 4°C Pes se ti snaží nacpat do postele.
- 8°C Bezdomovci vlézají na noc do krabic.
- 10°C Francouzská auta přestávají startovat.
- 12°C Politikové začínají mluvit o bezdomovcích.
- 15°C Americká auta nejdou nastartovat.
- 18°C Helsinští nájemníci zapínají topení. Obyvatelé Havaje už zmrzli.
- 20°C Dech se stává slyšitelným.
- 21°C Pokud vůbec dostaneš psa na vyčůrání ven, musíš ho potom ukopnout.
- 22°C Bezdomovci si berou dvě krabice přes sebe.
- 24°C Německá auta nejdou nastartovat.
- 27°C Pes zkouší vlézt ti pod pyžamo.
- 29°C Švédské automobily přestávají startovat.
- 32°C Bezdomovci zmrzli a jsou v krabicích stohováni za městem.
- 33°C Žádné normální, ani ruské auto už nejde nastartovat.
- 38°C Rusové si zapínají vrchní knoflíky u košile.
- 43°C Ruská auta nestartují už ani na vodku.
- 50°C Auto se ti snaží nacpat do postele.
- 60°C Obyvatelé Helsinek zmrzli. Tuleni opouštějí Grónsko a stěhují se na jih.
- 70°C Zamrzlo peklo.
Univerzita v Kuzněcku organizuje přespolní orientační závod na zahřátí.
- 75°C Santa Klaus opouští polární kruh.
-120°C Alkohol zmrzl. Rusové jsou nasraní.
- 268°C Hélium zkapalnělo.
- 273,15°C Absolutní nula. Ustává pohyb elementárních částic.
Rus,žužlaje zmrzlou vodku, připouští, že je pořádná kosa.

Filed under: Až já budu velká ....

Zmatená cesta slepou uličkou

oldwomen — Sat, 28 Jan 2012 19:53:48 +0000

Být samoukem je skvělé. Poznatky přijímáte svým tempem, co považujete za zbytečné, to přeskočíte, nad pokroky se také radujete sám. Sláva, sláva, sláva internetu za zpřístupnění potřebných informací v nářečích, o kterých jste mnohdy ani nevěděli, že existují, s instruktážními obrázky i videi s přidanou zvukovou stopou i bez ní.
Být samoukem je příšerné. Hodiny a hodiny se mordujete nad něčím, co je úplně jednoduché, jen přijít na tu dávnou fintu. Neustále se doučujete to, co jste jako zcela jasnou věc a nebo zdánlivou pitomost přeskočil v počátečním nadšení. Neustále objevujete objevené, motáte se kruhu, když už máte pocit, že jdete po široké cestě od Poznání k Dokonalosti, tak ve chvíli nejvyšší sebejistoty narazíte zprudka hlavou do zdi, protože tudy ona cesta tedy ani omylem. Brečíte a užíráte se pocitem vlastní blbosti a neschopnosti, která se zdá nekonečná a zjevné pokroky bagatelizujete. Hanba, hanba, hanba internetu a jeho ukázkám dokonalosti z celého Všehomíra.
Au, au, ouvej, áchich, brek a fňuk, no jó, sláva, hosana.
Vymyslela jsem si, načrtla jsem si, viděla jsem v barvách před sebou další z pomalejch hadrů (Slow Clothing je správný celosvětový terminus technicus) a také smysluplný úbytek pidizbytků převážně směsných akrylových přízí syslených někdy od půlky osmdesátých let minulého století. Všechny ty Miminy a Glorie a podobné ukrývané na může se ještě hodit. Měla jsem vizi obdélníku tkaného různými způsoby i barvami. Žádná divočina. Centimetřík a půl okraje modrobílé plátnové v osnově proužkované, pak jednoduchý karetkový pás, opět modrobílý, na osmi karetkách tvořené kosočtverce – 4x toč tam a 4x zpět, aby se moc nezakrucovala osnova, pak širší pruh bílého plátnovou vazbou, širší středový černobílý karetkový pruh a druhá strana symetricky stejná.
Vymyslela jsem si i jak bych se mohla obejít bez pomocného páru rukou v přípravné fázi.
Měla jsem pocit, že by to šlo. A začala plná optimismu.
Stolní stav jsem dala na rozložené žehlicí prkno, osnovní kolík připevnila ke stolu, odšlapala si tůru mezi kolíkem a listovým hřebenem, pečlivě si odpočítala a připravila osnovu. Až k jejímu napnutí práce pro jednoho. Osnova na válce stavu je práce pro dva páry rukou. Jeden pár osnovní nitě namotává na válec stavu a druhý pár rukou osnovní nitě přidržuje a napíná, aby závity na válci byly pevné. Neměla jsem druhého páru rukou. Proto to žehlící prkno. Inspirovaná žlutým dědečkem Simpsonovic rodinky jsem navinula pár otočkami začátek osnovy na válec, posunula prkno blíž ke snovacímu kolíku, opět několik otoček, přískok prknem……
(Mno, tak klopýtání v chodítku bych měla natrénované. Za pár let se bude hodit.)
Příští hodiny a dny ukázaly, že výše uvedené není nejšťastnější způsob napnutí osnovních nití. Že jsou sice nezacuchány, ale bohužel i nenapnuty. Stejnoměrnost pnutí je takto prakticky nedosažitelná. Druhý pár rukou v tomto případě JE NUTNÝ.
První tkací nápad – natáhnu do karetek jako kdybych měla nitěnky – se ukázal jako blbost už při třetím prošupu. Když už chci kombinovat karetky s jednoduchým plátnem, musím všechna vlákna pro každou jednu karetku vést pouze mezerou a ne dvě vlákna v mezeře a dvě v dírce jako by tomu bylo v případě použití nitěnek. Naštěstí jsem si to uvědomila vcelku brzo a vadné navlečení jsem opravila bez nutnosti zdlouhavého párání.
Po dalších asi deseti prošupech se v plné kráse ukázala další moje pitomost – tentokráte již nápad sám.
Karetkové pásy tkaný pruh neskutečně stahovaly, tkací jehla dodávaná ke stavu je v tomto případě nepoužitelná, praktičtější je práce s tkalcovským smotkem. Prostá plátnová vazba na kraji se stahovala do cikánské tkanice, středový vzorovaný pruh se zase pro změnu odděloval od sousedících plátnových vazeb. Možná pojmout to celé, jako širokou cikánskou tkanici…. a místo hřebenu použít dvojitou nitěnku……
A jak jsem se vztekala nad neudržitelnou zamýšlenou šíří tkaniny, tak jsem zapomínala počítat kolikrát a na kterou stranu a umotala jsem karetkový chybník místo opravdu jednoduchého vzoru.
Přestala jsem se trápit. Tudy cesta nevede. Mám na věky věků vryto a vpáleno do všech vrstev paměti:
- když napínáš osnovu, sveď, pohrůžkou donuť, veď řeči medové i jedové, ale manžela na těch pár potřebných minut ke stavu dovleč, sama osnovu nenapneš, i kdyby ses rozkrájela;
- když už mocí mermo chceš kombinovat karetky a „normální“ tkaní, tak použij karetkové pásy pouze na krajích práce a na tyto použij raději tenčí přízi než na ostatní osnovu;
- než sedneš ke karetkovému vzoru, ujisti se, že jsi sama doma a nebo že je manžel dostatečně zaměstnán svou zálibou a nebo hluboce uražen trucuje v koutě, to samé platí i pro ostatní členy domácnosti. Protože kdokoli tě vyruší otázkou a bude chtít i odpověď, ten je vhodným kandidátem na popravu lámáním v kole, čtvrcením divokými býky a tak podobně welfare sprovození ze světa, protože právě ve chvíli, kdy odpovídáš uděláš chybu a neodstraníš ji ani po sté otočce tam i zpět.

Zbylé hektametry osnovních nití do něčeho zašmodrchám. Nemám obavy, že bych pro ně nenašla uplatnění.
Sice jsem fotila, ale fotky stáhnu z mobilu do PC, až se přestanu bušit zdí do hlavy, protože jsem blbá, tupá, nešikovná, pitomá a vůbec a tak podobně…
(A nebo jen buším čelem do zdi? To je vcelku jedno, použití vlastní lebky místo beranidla je další nikam nevedoucí cestou.)

A až ten hnus bílo modro černej prodejchám a strávím, tak se s fotosem „pochlubím“. Dávám si od stavu prázdniny, přesedám na pár večerů k hromadě chybějících knoflíčků, puštěných oček, popraskaných švů a tak vůbec hausfrau trvalkám.

Filed under: Až já budu velká ...., jak to vidím, povzdechy, šmodrchání

Tkadleny, tkalci, tvořilky, textilní kutilové! Prosím, pomoc! POMOC!!!!

oldwomen — Sun, 22 Jan 2012 09:55:53 +0000

Jsem blbá a sklerotická a vůbec se mi mozek mění na kouli a na té se jak známo kapka (zde informace) neudrží.

Problém:
Peruánské tkanice.

Co si pamatuju:
Vzor tvořen osnovou.
Buď tkám pomocí 4 nitěněk.
Nebo hřeben a dvě nitěnky.

Jak bych ráda tkala a proč:
Protože jsem VELMI omezena prostorem a MÁM jednolistý stav, ráda bych pracovala právě na stavu. Snadné přenášení práce, odpadá přivázání konce práce někde za něco, optimálně napnutá osnova, možnost vzorovaného pruhu v hladké plátnové vazbě…
Každou dírkou i mezerou hřebene protáhnu po páru nitě (nějaké vlákno). Tím mi odpadá vytvoření jednoho páru nitěnek. A….

Pomoc, prosím:
Další dvě nitěnky vyvazuji JAK?
Předpokládám, že vezmu každou sudou nit v dírce – jedno vyvázání; a totéž v mezerách -druhá nitěnka.
Zvednu hřeben, mám základní prošup na plátno ( sice s dvojitou osnovou a jednoduchým útkem, ale vem to čert). Zvednutím a nebo (sakra, jak pojmenovat zvednutí směrem k zemi, aby to nebylo zavádějící, snížení je blbost, ztažení taky…)dělám vzor.
Nemáte někdo nějaký užitečný odkaz. Surfuju pár dní, motám se karetkovém kruhu sem tam protnutém cikánskou tkanicí. Do sobotního rána bych měla mít něco hotového, páč školní práce, ale hlava mapa, zmačkaný list………..
Jo, pro začátek uvažuji jen o dvoubarevném vzorování, nejspíš oboulícní.

Filed under: jak to vidím

Chandra z šeda vůkol

oldwomen — Sat, 21 Jan 2012 11:31:25 +0000

Bylo léto – neléto. Dlouhé a vcelku krásné babí léto se překulilo do dušičkových mlh a nastala zima – nezima.
Co bydlíme na vesnici, tak mne nenavštívila vtíravá kámoška Nenálada. V paneláku přicházívala koncem ledna a mizela s prvními pampeliškami. Znáte to. Šedo, sychravo, protivno, nic se mi nechce, moci tak zanorovat do peřin a probudit se do sluníčka, jó medvědi, ty to maj vykoumaný. Cifix, alespoň vlastním psem být…
Letos se ta mrcha Nenálada vrátila z toulek a nadšeně mne objala hned o Silvestrovké noci. Snažím se jí asertivně vysvětlit, ať táhne, že není vítaná a kafe nebude. Argumentuje, že když jsme se tak dlouho neviděly, tak jí alespoň kafe mám uvařit.
Au au au.
Na sídlišti jsem ji vyháněla parapety přetékajícími primulemi. Bylo to jednodušší. Květinářství za rohem, stálý příjem….
No jo. K čemu se ohlížet a vzdychat.
Stalo se, potřebuji se probouzet s pohledem na rozkvetlé okno. Drahouška ani nenapadne, že by třeba mohl k nákupu přihodit kytku růží, láska prochází žaludkem, tak se mne snaží rozveselit čokoládou. Je fajn, že se nemusím vláčet do města na nákupy, kolem zvířat mám práce habaděj, o ostatním ani nemluvě, a to, že se nemusím starat o přísun čerstvého pečiva je pomoc výrazná. Jenže to šedo, ocelová deka únavy tížící ramena, chybějící barvy, kolik chybí do sklouznutí do deprese… To už tu také bylo.
Měla bych ve volných chvílích dodělávat vzorníky, adjustovat hotové. Vím, že budu jezdit na Smíchov i příští pololetí, tak adjustace odkládám. Je buřt, jestli budu plnit index podpisy po jednotlivých kolonkách a nebo jestli se ke zkouškám budu hlásit po jedné hromadné podpisové akci. Měla bych školní věci…..
…. šedo.
Když nemůže Stařeny ke kytkám a barevnému parapetu, může rozkvetlý parapet ke Stařenám. A proč by okno nemohlo být krajkové?

Začínáme popínavkou s korálkovými poupaty

Liána vyrostla, inkoustově modré květy z lístkoviny vykvetly, je třeba okenního rámu

Co by bylo okno bez okenice...

.... a parapetu....

... a záclony!

Okno v okně

Liána – řetízek, lístkovina; perlovka č.8, vložený pár s korálky; šicí hedvábí č.44. Modré květy – lístkovina; perlovka s přidáním viskozy,č. neuvedeno, doporučená síla jehlic 2. Rám okna – plátýnko za očka; šicí hedvábí č.44. Okenice – základní půdice; šicí hedvábí č.44. Parapet – plátýnko za očka; svislé páry šicí hedvábí č.44, vodivý pár egyptská bavlna č.10. Záclona – růžicová půdice; egyptská bavlna č.10.
Lístkovina je k půdicím přichycena přiháčkováním, krajka je fixována napařením.

Filed under: Až já budu velká ...., povzdechy, šmodrchání

Co je ještě mnou vymyšlené a co je už docela normálně sprostě vopajclý……..?

oldwomen — Sun, 15 Jan 2012 22:51:35 +0000

(Fotky jsou. I s popisky. Úúúúúplně dole )
Krásou paličkované krajky jsem okouzlena bezmála půlstoletí. Naučila jsem se ji napodobovat háčkováním, sešíváním tkaniček i látáním a uzlíčkováním. Dlouho jsem odkládala to prosté „navinu niť, pověsím na špendlík a klapityklap ááách“. Napřed nebyly paličky, pak čas, furt ňáký vobjektivní potíže… Nejtěžší je začít. Cokoli začít.
Do prvního paličkovacího pokusu jsem se zamotala (a to tak, že doslova) před necelými třemi lety. Byla to Vrba mlátička a Jásavé sluníčko. Obé tvoří celek a jsou aplikací na tričku. Určitě se v nějakém vzpomínacím příspěvku pochlubím fotkou.
Vloni jsem si řekla, že plátno umím, polohod je krajně podezřelá technika, protože věci se mají dělat pořádně a žádný takový napolovic a polohod je polovina hodu, tak ani v sebeobraně. Měla jsem našmodrchaný nějaký vánoční ozdobičky, půdice mi šly jedna báseň, tož to su už hentá oná krajkářka a hurá na Smíchov pro potvrzující štempl.
Au au au…
… kampak jsem to založila pokoru?
Už rok jezdím nakukovat do krajkářské kuchyně k paní Proškové a vůbec si nemyslím, že umím paličkovat. V každé své práci vidím milion a jednu chybu. Naučila jsem se jak se čmárá podvinek páskové krajky. K čemu je dobrá grafická síť. Jak navrhnout svoji vlastní půdici, ó stále jsem zamilována do torchonských krajek a vypadá to na lásku až za hrob, či vláčku. A je mi jasné, že ke zkouškám se nepřihlásím dříve než za rok. Protože samostudium je sice dobrá cesta, ale občas jednou si nechat ukázat jak na to ušetří pár měsíců tápání a zkoušení. A že i po úspěšně složených zkouškách budu mít tisíc důvodů, proč se přihlásit na další semestr.
Také už vím, že ono to s těmi krajkami, která se po jaké vopičí, není zase až tak jednoduché, ale to je už jiné téma.
A jak se tak prošmodrchovávám a pokouším se své vlastní jen a jen moje….
…. tak se celkem logicky dostávám k problematice autorských práv.
Okopíruji podvinek z časopisu nebo si jej zakoupím a mohu dle něj upaličkovat jeden něco a to si nechat, nebo to dát jako dárek, ale v žádném případě to nesmím použít pro „sériovou výrobu“, i když mnohé vzory jsou tak lákavé a svádivé. A když se chci s upaličkovaným čímsi veřejně chlubit, tak musím uvést jméno autora návrhu a až pak se chlubit svojí šikovností. Zde není nad čím hloubat.
Jenže.
Třeba takové Vánoce a Velikonoce. Miliony hvězdiček, srdíček a zvonečků a vajíček. Namaluji, nebo obkreslím vykrajovací formičku, tvar, technika se nabízí sama – pásková krajka s výplní. Schválně. Kolik výplní si vymyslíte třeba do tvaru velikonočního vajíčka? Jak vysoká je šance, že kreslíte již nakreslené?
Máme – krajkářské elévky – navrhnout kapsičku. Technika je pevně daná – pásková krajka. Návrh převést do technické kresby, vytvořit podvinek a krajku upaličkovat. Měla jsem vizi, začala hned kreslit, lektorka mne zarazila, že je to řídké. Přemýšlela jsem cestou domů, co hustého, aby se mi líbilo a hlavně abych dovedla obrázek v hlavě dostat na papír a tak dále. Vymyslela jsem, bylo mi schváleno, paličkujícími kolegyněmi byl návrh oceněn nefalšovaným chválením. Navěsila jsem paličky, začala plátýnkem ve špičce, těšila se na poslední uzlík, natužení a odšpendlení hotové „kapsičky“. V pauze, aby záda nebolela, jsem se koukla do virtuality a úplnou náhodou jsem rozklikla googlovský odkaz a byla na stránkách mezinárodně známé krajkářky a koukala na „svou“ krajku, jen místo na látce se skvěla v tylové půdici. A provedení bylo dokonalejší. Holt léta praxe… Já od ní neopisovala, ona ode mne zcela jistě také ne, nehledě, že orel mušek nelapá. Asi Můza rozverně házela polibky do světa. Stane se.
Napadlo mne podvivek si oskenovat, protože v uložený v počítači jej nepocmrdám kafem a nevožužlaní mi ho myši a vůbec mu bude v elektronické podobě lépe, nehledě, že si mohu v příslušném programu pohrát s jeho velikostí. A hned si to i zkusila. Zvětšený podvinek se mi zalíbil. Tak moc, že jsem si jej vytiskla, něco málo dočmárala a pustila se znova do díla. Hm, čekají mne ještě další tvůrčí pokusy na témže. Jen co ještě natrénuji jinou techniku rohů, zejména polohodových, a nebudu dělat chyby v cuchanině.
Dostala jsem k narozeninám knihu – učebici od paní Domanjové. Zaujal mne tam nápad chrániče na herduli. Bambusová prostírka chrání rozdělanou práci na herduli před světlem a prachem, krajka připaličkovaná k okraji prostírky dělá parádu. Potřebovala jsem si procvičit začínání a ukončování ve špičce, okopírovala jsem si „beraní roh“ z knihy. Začala jsem paličkovat zmítaná depresí z kukuřičných polí vůkol. Chandru jsem zamotala do nití. Je to moje krajka a nebo není? Nápad jsem ukradla. Jeden prvek podvinku jsem okopírovala. Na volné krajce (pro chlapy – to je také terminus technicus) jsem si procvičila zdobné prvky.
A včul, babo, raď.

Podvinek okolku z časopisu ANNA, ročník 1996, zářijové číslo, model č. 48. Neodstřižené nitě poslouží při přišívání látkového středu.

Moje malá a velká kapsa. Původní návrh je malý květ a „skončí“ jako aplikace ve výstřihu šatů, velká kapsa má spoustu krajkářských hříchů, bude z ní také aplikace, tentokráte na kapse cestovní tašky pro herduli.

Detail jednoho z hříchů – nezvládnutá technika cuchaniny. Polohod měl ve změně směru přecházet do cuchaniny a ta při další změně směru kroucení pásky přejít do pláténka s ažurou.

ještě velká

Ještě jeden detail velké „kapsy“ .

kukuřičná depka

Chránič herdule. Inspirace publikací a nebo krádež nápadu?

Detail volné krajky

Detail okopírovaného slepého podvinku z publikace „Paličkovaná krajka“ od paní Ivany Domanjové. Zde ukončení ve špičce s provlečením „útkových nití“ do pláténka předchozí řady vzoru. Druhý „roh“ je tvořen zrcadlovým překreslením a je to jediný okopírovaný prvek. Plus ten nápad…..

Filed under: šmodrchání

Potravinové lístky zatím nejsou (snad) aktuální

oldwomen — Fri, 13 Jan 2012 08:56:47 +0000

Nějak se mi poslední dobou stále častěji vybavují dávné, tedy dávné z hlediska mého plynutí času, hodiny občanské nauky a dějepisu na základce. Tedy Spartu a Atény i s národním obrozením mé vzpomínky zcela ignorují, vony si ty potvory z podvědomí vytahují pomluvy o tatíčkovi Masarykovi a taky ty sociální drámata s hlavními rolemi obsazenými žebračenkami a později lístky na kde co – mlíko, boty, chleba.
A taky obilná marka se mi před očima vynořuje stále častěji.
A registry obyvatelstva s nedůležitými poznámkami o příslušnosti k té či oné náboženské obci, politickému názoru, etniku, úrovni vzdělání, počtu dětí, úspěšně odstonaných chorobách a jejich případných trvalých následcích u každého konkrétního člověka, rodiny.
Jistě, souhlasím. Jsou lidé, kteří musí dostávat obnos nutný k přežití jednoho dne jen na ten jeden den, protože prostě nejsou schopni si částku, kterou mají na delší období rozpočítat a to, co by mělo vystačit na měsíc utratí v den výplaty. Jistě, je praktičtější a rozumnější dávat některým lidem místo hotovosti poukázky na „bezplatný“ odběr toho či onoho množství něčeho, ale proč, proboha, si musí den ze dne žijící spoluobčané vybírat poukázky jen v předem určených obchodech? Že by staré dobré a od počátků civilizace fungující a nevymýtitelné „já na bráchu…“?
V každém případě, kapitalismus budujeme pilně a radostně a do jeho soukolí zatím není sypán písek, tak nikde nic nedrhne, jen ta prokletá spirála dějin dává o sobě vědět.
Ať si pánové vykřikují, co chtějí, bohatství rodiny drží v rukou ženský. Výplata pána může být v jakékoli výši, když je paní rozhazovačná a cuchta a vůbec podivná, tak i rodina s nadprůměrným příjmem je chuďoučká. Myslím, že Židé mají půvabné přirovnání rodinných financí k rybníku. Mužova práce je mohutný přítok a žena je hrází. Když je hráz děravá, ani sebemohutnější přítok nádrž nenaplní.
Možná by si to mohli i ti naši, bezvěrci či křestané a nebo alternativci, partneři připomínat a občas nám seknout poklonu. Nebo pár facek. Každé soudružce, dle jejích zásluh.
Občas pročítám zažloutlé časopisy a knihy s věkem a špatným skladováním rozpadajícími se vazbami. Je zarážející, jak se periodicky opakují témata na domácí hospodaření a čím nahradit tu či onu vzácnost. Je logické, že praktické rady, jak zaplácávat dírky v neustále prosakující hliněné hrázi rodinných financí se čím dál tím častěji objevují i ve virtuálním světě. Ráda bych se zde poklonila a pérem na širáku ometla prach z jejích cest spisovatelce, mámě, hospodyni, neustále se učící a okouzlující Witch za její několikaletý seriálek „Hluboko do kapsy“, který uveřejňuje na svých stránkách http://www.koste.unas.cz/? .
Že i holky selky mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, ale jejich blízcí rozhodně nehladoví, se můžete přesvědčit na právě aktuální diskuzi http://www.ifauna.cz/ovce-a-kozy/nemodforum/r/detail/1168192/recepty-na-levna-jidla . Ono si holky ovčačky a kozařky a skotačky a drůbežářky, chovatelky hospodářské zvířeny obecně, vůbec často nezištně pomáhají a radí.
Tak mne napadá. A polévku z lopuchového kořene jste už zkusili? Jestli je květáková vaše oblíbená, tak lopuchovka jí strčí do kapsy s přehledem.

Filed under: Až já budu velká ...., bašta ze dvora, jak to vidím, povzdechy

2011 in review, aneb Zaskočilo mne, kde všude mohu mít čtenáře…

oldwomen — Thu, 05 Jan 2012 22:52:21 +0000

The WordPress.com stats helper monkeys prepared a 2011 annual report for this blog.

Here’s an excerpt:

The concert hall at the Sydney Opera House holds 2,700 people. This benářlog was viewed about 22 000 times in 2011. If it were a concert at Sydney Opera House, it would take about 8 sold-out performances for that many people to see it.

Click here to see the complete report.

Filed under: jak to vidím

A ááááchjo……

oldwomen — Thu, 29 Dec 2011 18:32:07 +0000

Mám den volna mezi směnami. Nestihla jsem co jsem chtěla a i tak jen pouhý výčet odfajfkovaného by mohl spřátelený bloger opět nazvat motákem z gulagu. Nedůležité.
Drahoušek je již třetí měsíc v kuse doma a začíná zjišťovat, že jeho výkřiky o mém vyžírkovství a válení se na zadku a domácím nicnedělání a tak podobně byly drobně mimózní a můj útěk od jeho věčných invektiv do práce-nepráce, ale hlavně mimo barák, byl sice logickým krokem, leč hodně stranou. Po letech objevil, že odpady někdo musí pravidelně čistit, že do myčky se něco sype a to jinam, než je ten malý bazmek na prášek či tabletu, že ve vysavači je sáček, který není bezedný….. a další drobnůstky týkající se chodu domácnosti. A že čeledín je zaměstnán na plný úvazek kolem zvěřince a stejně ještě dost drobností zbývá na mne. Dost hodně drobností. Také nedůležité.
Dnešní volno jsem si tedy užívala zcela selsky hospodyňsky. Sice jsem slíbila i nějakou tu logistickou cestu, ale pohled do peněženky mne ujistil, že tedy dnes ne, leda že by, když požaduje, zanechal na obvyklém místě alespoň „smetanu“. Nezanechal. Stále nechce chápat, že když dva dělají totéž, nejen že to nebývá totéž, ale docela jistě je to i velice odlišně honorováno. Holt se, chlapec můj milený, cestou z práce projede a postojí si ve frontě. Srážky s realitou snílky uzamčené ve vlastních světech bolívají.
Dodělala tohle a dokončila támhle to a opravila tuhle hloupost a srovnala tamto, ale hlavně, HLAVNĚ jsem se po půl roce konečně dostala k vyprání poslední papírové tašky narvané rounem a celkem dost překážející na verandě.
Drahoušek doklopýtal domů obtěžkán taškami. Asi by si i zabrblal, ale z trouby to lákavě vonělo po mase, ještě neuklizený vál na stole sliboval domácí nudle….. s pusou plnou slin se špatně brblá.
Povídali jsme si u kafe, jak šel den. Pocítila jsem potřebu se pochlubit jedním, z pro tuto sezonu, definitně hotovým.
„A vyprala jsem si i to poslední rouno. Bylo to to od ocásků, celkem síla.“
„Proboha, neucpalo to pračku?“
„Prala jsem rouno na předení. Nechci filcovat.“
„A neucpalo to pračku?“
„Ne.“
U večeře jsem se konverzačním tónem zeptala, zda si nevzpomíná, kam při posledních domácích manévrech přišla sušící síta. Manžel se natěšen zajímal, zda mám v plánu křížalky a zda ještě dnes, i když tedy neví, kde hledané viděl…
„Ne, chci je dát mezi židle k radiátoru, potřebuji usušit to rouno. Hrála jsem si s ním celý den, tak ať se nakonec nezničí.“
„A proč ho neusušíš v sušičce?“
„Je na spředení, nechci filc.“
„Ale vždyť svetr v ní suším normálně.“
Aúúúúúúúúúúúúúú………..
Ještě že si zítra oddychnu v práci.

Filed under: povzdechy

Hm, už i mne sleduje paparazzo

oldwomen — Sat, 17 Dec 2011 21:21:13 +0000

a pilně mailuje zachycené delikátní situace manželovi.

Ale drahoušek je frajer, přeposílá.

Filed under: jak to vidím

Ššššššššš

oldwomen — Fri, 16 Dec 2011 17:54:31 +0000

Šlépěje šlachovitého Švýcara šustí šustím
Šlakovitý šách šťourá špejlí šlejšky
Šokován šlehem šlí šáchův šimpán šílí šlemem
Šákra, šákra, švajcum švajc
Šálou šedou, šakalí, šálí Španělka Španěla
Šálou šedou, šerem šálí
Šimrá šimla šmuky
Šutry šetří šasi
chevroleta.
Šajtán šoupe šácha šachovnicí…..
Šišlá šajtán
Šišlá šách
ŠACH

Filed under: Až já budu velká ...., někdy strašně kecám