Být samoukem je skvělé. Poznatky přijímáte svým tempem, co považujete za zbytečné, to přeskočíte, nad pokroky se také radujete sám. Sláva, sláva, sláva internetu za zpřístupnění potřebných informací v nářečích, o kterých jste mnohdy ani nevěděli, že existují, s instruktážními obrázky i videi s přidanou zvukovou stopou i bez ní.
Být samoukem je příšerné. Hodiny a hodiny se mordujete nad něčím, co je úplně jednoduché, jen přijít na tu dávnou fintu. Neustále se doučujete to, co jste jako zcela jasnou věc a nebo zdánlivou pitomost přeskočil v počátečním nadšení. Neustále objevujete objevené, motáte se kruhu, když už máte pocit, že jdete po široké cestě od Poznání k Dokonalosti, tak ve chvíli nejvyšší sebejistoty narazíte zprudka hlavou do zdi, protože tudy ona cesta tedy ani omylem. Brečíte a užíráte se pocitem vlastní blbosti a neschopnosti, která se zdá nekonečná a zjevné pokroky bagatelizujete. Hanba, hanba, hanba internetu a jeho ukázkám dokonalosti z celého Všehomíra.
Au, au, ouvej, áchich, brek a fňuk, no jó, sláva, hosana.
Vymyslela jsem si, načrtla jsem si, viděla jsem v barvách před sebou další z pomalejch hadrů (Slow Clothing je správný celosvětový terminus technicus) a také smysluplný úbytek pidizbytků převážně směsných akrylových přízí syslených někdy od půlky osmdesátých let minulého století. Všechny ty Miminy a Glorie a podobné ukrývané na může se ještě hodit. Měla jsem vizi obdélníku tkaného různými způsoby i barvami. Žádná divočina. Centimetřík a půl okraje modrobílé plátnové v osnově proužkované, pak jednoduchý karetkový pás, opět modrobílý, na osmi karetkách tvořené kosočtverce – 4x toč tam a 4x zpět, aby se moc nezakrucovala osnova, pak širší pruh bílého plátnovou vazbou, širší středový černobílý karetkový pruh a druhá strana symetricky stejná.
Vymyslela jsem si i jak bych se mohla obejít bez pomocného páru rukou v přípravné fázi.
Měla jsem pocit, že by to šlo. A začala plná optimismu.
Stolní stav jsem dala na rozložené žehlicí prkno, osnovní kolík připevnila ke stolu, odšlapala si tůru mezi kolíkem a listovým hřebenem, pečlivě si odpočítala a připravila osnovu. Až k jejímu napnutí práce pro jednoho. Osnova na válce stavu je práce pro dva páry rukou. Jeden pár osnovní nitě namotává na válec stavu a druhý pár rukou osnovní nitě přidržuje a napíná, aby závity na válci byly pevné. Neměla jsem druhého páru rukou. Proto to žehlící prkno. Inspirovaná žlutým dědečkem Simpsonovic rodinky jsem navinula pár otočkami začátek osnovy na válec, posunula prkno blíž ke snovacímu kolíku, opět několik otoček, přískok prknem……
(Mno, tak klopýtání v chodítku bych měla natrénované. Za pár let se bude hodit.)
Příští hodiny a dny ukázaly, že výše uvedené není nejšťastnější způsob napnutí osnovních nití. Že jsou sice nezacuchány, ale bohužel i nenapnuty. Stejnoměrnost pnutí je takto prakticky nedosažitelná. Druhý pár rukou v tomto případě JE NUTNÝ.
První tkací nápad – natáhnu do karetek jako kdybych měla nitěnky – se ukázal jako blbost už při třetím prošupu. Když už chci kombinovat karetky s jednoduchým plátnem, musím všechna vlákna pro každou jednu karetku vést pouze mezerou a ne dvě vlákna v mezeře a dvě v dírce jako by tomu bylo v případě použití nitěnek. Naštěstí jsem si to uvědomila vcelku brzo a vadné navlečení jsem opravila bez nutnosti zdlouhavého párání.
Po dalších asi deseti prošupech se v plné kráse ukázala další moje pitomost – tentokráte již nápad sám.
Karetkové pásy tkaný pruh neskutečně stahovaly, tkací jehla dodávaná ke stavu je v tomto případě nepoužitelná, praktičtější je práce s tkalcovským smotkem. Prostá plátnová vazba na kraji se stahovala do cikánské tkanice, středový vzorovaný pruh se zase pro změnu odděloval od sousedících plátnových vazeb. Možná pojmout to celé, jako širokou cikánskou tkanici…. a místo hřebenu použít dvojitou nitěnku……
A jak jsem se vztekala nad neudržitelnou zamýšlenou šíří tkaniny, tak jsem zapomínala počítat kolikrát a na kterou stranu a umotala jsem karetkový chybník místo opravdu jednoduchého vzoru.
Přestala jsem se trápit. Tudy cesta nevede. Mám na věky věků vryto a vpáleno do všech vrstev paměti:
- když napínáš osnovu, sveď, pohrůžkou donuť, veď řeči medové i jedové, ale manžela na těch pár potřebných minut ke stavu dovleč, sama osnovu nenapneš, i kdyby ses rozkrájela;
- když už mocí mermo chceš kombinovat karetky a “normální” tkaní, tak použij karetkové pásy pouze na krajích práce a na tyto použij raději tenčí přízi než na ostatní osnovu;
- než sedneš ke karetkovému vzoru, ujisti se, že jsi sama doma a nebo že je manžel dostatečně zaměstnán svou zálibou a nebo hluboce uražen trucuje v koutě, to samé platí i pro ostatní členy domácnosti. Protože kdokoli tě vyruší otázkou a bude chtít i odpověď, ten je vhodným kandidátem na popravu lámáním v kole, čtvrcením divokými býky a tak podobně welfare sprovození ze světa, protože právě ve chvíli, kdy odpovídáš uděláš chybu a neodstraníš ji ani po sté otočce tam i zpět.
Zbylé hektametry osnovních nití do něčeho zašmodrchám. Nemám obavy, že bych pro ně nenašla uplatnění.
Sice jsem fotila, ale fotky stáhnu z mobilu do PC, až se přestanu bušit zdí do hlavy, protože jsem blbá, tupá, nešikovná, pitomá a vůbec a tak podobně…
(A nebo jen buším čelem do zdi? To je vcelku jedno, použití vlastní lebky místo beranidla je další nikam nevedoucí cestou.)
A až ten hnus bílo modro černej prodejchám a strávím, tak se s fotosem “pochlubím”. Dávám si od stavu prázdniny, přesedám na pár večerů k hromadě chybějících knoflíčků, puštěných oček, popraskaných švů a tak vůbec hausfrau trvalkám.
Ježíšmarjá! To se mi to jevilo děsně složité.Mě k tvému konečnému stavu naprosto postačily 2 cm šířky karetek. Chce se mi říct – chybama se člověk učí a co se ti víc vreje do paměti, než vlastní trápení nad něčím. Ale v tomhle případě jsem ráda, že při tom mém mudrování nestojím poblíž – nedivila bych se, kdybys mi za to nevstřelila jednu výchovnou.
. Snad je dobře, když občas přiletí dobře míněná pumelice.
Problém je asi v nás (teď mluvím za sebe, protože často se cítím stejně). Chceme všechno umět a máme možnosti – informace i prostředky. Příliš často zapomínám, že všechnu tu krásu , co vídám na internetu, nevytvořil jen jeden člověk, ale tisíce individualit, které se soustředí jen a jen na tu svou část umu. Zabývají se tím léta, než vylezou na internet světu na oči, a možná je to jejich hlavní náplň žití. A já bych to chtěla zmáknout za pár hodin, být mistr v oboru
V každém případě máš můj obdiv i tichou podporu za to, jak se nevzdáváš, ať už je výsledek jakýkoliv. Věřím, že časem bude perfektní.
Nebo bych naopak pomoc uvítala. Vhodný dotaz, poznámka… posouvá dál a pomáhá. Navíc ve skupině či dvojici již nejsi samouk, parta se navzájem podporuje, povzbuzuje, sdílená radost dvojnásobná radost a sdílený neúspěch minimálně poloviční neúspěch.
Jemné bruselské krajky paličkovalo několik krajkářek jednu. Odešly oči a nebo záda jedné, nastoupila druhá. Pracovaly ve vlhkých sklepeních, při svíčkách a loučích…
Tady, na Moravě, chodila děvčata paličkovat v rámci roboty. Když už neviděla, mazala na pole.
A dnes se na paličkující ženu dívá většina lidí jako na bábu, co už samou nudou neví co by…. a když pak krajku nabízí k prodeji, tak jako na nežrankyni, co neví co by za pár nití chtěla.
To samé vyšívačky, ruční tkadleny, tkalci, košíkáři, celý ten chumel tradičních řemesel. Dráteníci se už posunuli spíš ke šperkařům, dělají krásné věci, jenže když chci zadrátovat naprasklou kameninovou mísu po babičce, tak musím vzít pětku drát a vomotat si ji králičákem sama. Na nějaká filigránská očka a parády nemám kleště, parádní začínání a krásné ukončování neumím… Na jednu stranu se vytratila poptávka po této práci, ale na druhou stranu si řemeslník vybírá, jaké zadání “vezme” a zda se mu vůbec chce dělat. To, bohužel, se netýká jen starých řemesel.
Ke stavu i karetkám budu odskakovat i nadále. Potřebuji se zbavit nasyslených nenositelných triček a tak podobně na hadráky, potřebuji na léto nějaká zahradní prostírání, stejně tak vzorované tkanice najdou uplatnění.
Teď pozašívám a hurá zpět k herduli, už mi toho z učební osnovy moc nechybí, tak ať je do května hotovo.
Mami promiň, ale chvilkama jsme se při čtení mlátili hlavou do stolu smíchy, protože nic nepobaví víc jak cizí neštěstí. Ale vím jak ti je, myslím, že mě toto také zanedlouho bude čekat, jelikož jsem postoupila o další level a bez návodu, bez vysvětlení jdu dál a uvidím, jak to dopadne. Také mám hlavu plnou nápadů, kreativního myšlení a vizí, ale jen čas mi ukáže jak moc jsme nešikovná nebo šikovná.
Nevěš hlavu, dnes to nevyšlo, ale po vydejchání a prázdninách ti to určitě vyjde a ještě líp než sis myslela. Jsi totiž od přírody geniální.
Držím pěsti dcérenko. Pošli fotky výsledků snažení.
Tak nějaké foto již máš, a další pošlu obratem, tedy spíše během několika dní,….
Já jsem z těch lidí, co by radši paličkovali po slepu až do rána, než bych ke své práci pustila někoho jiného. Neber to jako pýchu, jsem ta nešťastná povaha, co si robí raději všechno sama – obecně. Přijde mi, že to pak zvládám nějak rychleji a líp (občas je to se mnou k nevydržení, ale nemůžu si pomoct, jsem kozoroh puntičkář, když dělám s někým v tandemu, vysloveně mi vadí věty typu TO JE DOBRÝ a TO STAČÍ). Ale jinak souhlasím úplně se vším, co bylo výše řečeno. Už to, že se s někým máš setkat, společně pobejt, vzájemně se pochlubit, tě nutí k práci zasednout častěji. A pak víc hlav víc ví. Děláš věci zajetým způsobem a najednou přijde někdo se selským rozumem, i když bez znalosti a zkušeností, a jen tak se zeptá: Proč to neděláš raději takhle? A ty se plácneš do čela, NO JÓ!
A kurzy? Byly kurzy skvěle vedené, odkud jsem si odnesla kus zvládnutého umu, pár rad a zkušeností i hotový výrobek. A byly kurzy méně podle mého gusta, které mi nepřinesly nic nového a věděla jsem, že doma bych zvládla mnohem víc. Ale brala jsem je alespoň jako příjemné setkání se stejně naladěnými lidmi.
Řemesla? Štve mě, že svět dává přednost kýčovitým umělotinám, co nic nevydrží, nemají hodnotu, podílí se na zaneřádění planety a jejich jedinou předností je, že snad někoho krátce živí a jsou levnější, než řemeslné výrobky. Štve mě, že když se procházím kdekoliv po turistických trasách, jsou lidem nabízeny příšernosti, co mají prezentovat naši kulturnost, naše tradice. Štve mě ještě mnoho dalších věcí, ale to by bylo na dlouhou debatu. Máme tu v okolí pár Mistrů lidového řemesla. Dřív se tu v každé druhé chalupě pletly slaměnky i opálky z dýhy. Oboje mám – zděděné po předcích a ono to stále slouží. V opálkách taháme denně dříví, slaměnka slouží na pečivo a na Velikonoce ji pořádně vyklepu, nazdobím ubrouskem a vítám s ní ve dveřích koledníky. Kdybych ale chtěla nové, musela bych hodně prosit. Umí to už jen pár lidí a ti se tím příliš nechlubí, jsou zahlcení objednávkami.
Za “to je dobrý” bych vraždila. A pak ještě za komercionalizaci folkloru.
Milá OW, vydržte, nedejte se! Víte, že Vám chvílemi závidím? Já bych pazourama tak ráda něco dělala! Jak já si užívala, když u nás byla holka, to bylo šitíčka v ruce a vyšíváníčka a tak
Klukům tak leda novou kapsu do bundy. Sakra, zapomněla jsem na ni! Nojo, tak ještě aspoň nastřihnout a slátat… Zatím, mějte se 
Když vono mi to teď moc nemyslí a ani nepíše, vůbec jsem taková utlumená. Já vím, zimní nezimní, i když teď už konečně zimní, čas; dosedlé trampoty vlekoucí se už moc dlouho, odmrštěné moribundusy kašlavé vracecí……
Tak alespoň rukama. Však sama znáte z práce. Work-terapie, art-terapie. Hlavně nesedět a nelitovat se. Už dva měsíce mám na nočním stolku Pračlovíčky. Kostru příběhu mám stále v hlavě. A furt se nemůžu překulit přes to, jak lidi z chýší zmermomocní Pračlověčice a hodí je na vyšší vývojový stupeň. Sakry, dyk mě je už i toho zmetka ufrflanýho zmlácenýho línýho Pračlověka i líto. Sem ho měla nechat hned na začátku sežrat medvědem a né jen profackovat a polámat mu hnáty……..
Eééééh?????????
Vo čem to jako je? Jakým nářečím je to psáno? Něponimáju ani Ň: 
Éro, je to vo tom, že vobčas je zdravé nabít si vlastnoručně hubu
A nářečí to je odb/p/orné.
Karetka je čtvercová destička s dírkou v každém rohu. Těmi dírkami protáhnete nitě osnovy a tkáte pruh jednostranně vzorované silné látky. Bohatost vzoru je dána počtem použitých karetek. Jak vypadají ty nejjednodušší najdete třeba tady http://www.jerabina.xf.cz/karetkovanivzory.html
Pak jste mohl být zmaten výrazem listový hřeben. Tož, to jsou hrábě bez násady, ale s kolíky zapasovanými i z druhé strany do latě. A ty kolíky jsou navíc ještě uprostřed provrtaný. Přízi protahujete jak těmi dírkami, tak i mezerami mezi zuby. Těm protahovanejm nitěm se říká útek a je to sviňa zákeřná, abyste mohl dál pracovat, tak ho musíte mít napnutý. A to tak, že všechny nitě stejně. Buď uděláte na jednom konci uzel a pověsíte to někam na skobu a druhej konec si uvážete a omotáte třeba kolem pasu a ten hřeben máte před sebou a když s ním pohybujete nahoru a dolů, tak se vám kříži ty osnovní nítě a aby se vám nerozmotávaly, tak při každé změně polohy protáhnete nějak, něčím, tou vzniklou dírou další nějakej špagát, co se mu říká útek a když dostatečně dlouho měníte polohu hřebenu a prohazujete ten druhej špagát, tak tomu se říká, že tkáte. Místo špagátu můžete do prošupu (to je ta mezera co se dělá mezi nítěma v dírkách a v mezerách mezi zuby když s hřebenem melete nahoru a dolů a furt tak dál) strkat třeba špejle pedigu, nebo slámu, třísky, co já vím, co vás napadně a umotat si tak originální podložku pod kastról a tak podobně ulítle.
Další podivné slůvko bylo nitěnka. Zvrhlé. Chápu. Furt nějaký šmodrchání a najednou žrádlo pro rybišky. Tož to opět ne e e.
Nitěnka je, když už ty hrábě hřebenu mají tak tenoulinký kolíky a tak blízko u sebe, že už se dírka neprovrtá…. tak to je špuclík jen na začátku a na konci latí a vostatek se dělá původně silnějšími nitěmi, včul je teflonový nebo silonový.
Nitěnky v pradávném pojetí můžete vidět v práci třeba zde http://backstrapweaving.wordpress.com/2012/01/20/backstrap-weaving-weaving-wanderings-and-wonderings/ stačí to první video.
Helejte, jak přestanu mít chuť metat tkalcovskými potřebami do koutů a používat u toho slova, který byste ani nevěřil, že znám, tak sem fotky popisované hrůzy plácnu. I s popisky co je co a na co to je a proč to je. Tou dobou budu už mít určitě i na něčem jiném tkaném spravenou náladu a oprášené ego
Znova opakuji, příspěvek byl o tom, kterak se nepovedlo a kterak je zdravé natlouci si ústa, protože chybami se, nejen, Stařenky učí.
Díky za trpělivé objasňování záhad. I tak se stále nemůžu ubránit pocitu, že řídit raketoplán je možná jednoušší.
Zkusila jsem to ve stíhačce – “spárce” i ve vrtulníku. Mohu potvrdit, že JE to jednodušší než šmodrchání.
Že jo!!!
Brou mrazivou
Vzpomněla jsem si na tebe dnes při sledování jednoho ze starších dílů Folkloriky. Televizi nestíhám, tak si občas pustím něco z archivu. Pokud jsi neviděla, jukni se na díl o tkaní. Hezké, když to člověk umí. Moc hezké. Ách!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10096307226-folklorni-magazin/410236100164009/video/